S věkem klesá sebedůvěra. Je čas to změnit.
Ilustrační foto: ingimage.com

S věkem klesá sebedůvěra. Je čas to změnit.

16. 4. 2017

To je pro mladé, to už nezvládnu, nejsem k ničemu, nikdo mě nepotřebuje. Takové myšlenky se vkrádají do mysli mnoha lidí vyššího věku. Čím je člověk starší, tím jeho sebedůvěra klesá. A zejména se to týká žen.

Je to paradoxní. Zatímco dříve byl věk automaticky spojován s vážeností s moudrostí, nyní mnozí lidé ve vyšším věku podléhají pocitu, že už nejsou společnosti nic platní, že na ně současný svět klade nástrahy, se kterými si nevědí rady.

„S rostoucím věkem sebevědomí žen výrazně klesá,“ potvrzuje psychiatrička Tamara Tošnerová, autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta. „Nízké sebevědomí starších žen je poměrně časté v rozvinutých zemích a týká se toho, že dnešní seniorky jsou z generace, ve které otcové své dcery moc nepodporovali k tomu, aby se prosadily a uspěly ve společnosti. Generace dnešních dívek a žen středního věku už zřejmě bude jiná,“ dodává.

Dámy, které jsou dnes v seniorském věku, jsou vlastně poslední generací, pro kterou byl běžný model, že žena má být především matkou, dobrou manželkou a hospodyní. Jistě, už nežily v době, kdy ženy byly domácí puťky, které nesměly říct svůj názor, ale zároveň nežily tak, jak je běžné pro dnešní dívky a ženy v produktivním věku.

„Někdy si říkám, jak to ty dnešní mladé ženy dělají, že všechno stíhají,“ přemítá pětasedmdesátiletá Olga, bývalá sekretářka. „Vychovala jsem dvě děti, ale výhodou bylo, že jsem byla vždy po čtvrté hodině odpoledne doma z práce a mohla se věnovat domácnosti. Moje snacha nyní vede pobočku mezinárodní firmy, má dvě vysoké školy, cestuje po celé Evropě a ještě má perfektně naklizený obrovský dům a dvě děti. Jistě, má pomocnici na úklid, ale přesto obdivuji, jak má vše manažersky zmáknuté. Ona řídí, vydává pokyny, přitom je stále upravená, krásná. Mám pocit, že její styl života vůbec nechápu, nemám si s ní moc o čem povídat. Ve srovnání s ní si připadám nemožná. Tuhle jsem viděla, jak nenápadně povytáhla obočí v údivu, když se dozvěděla, že nepoužívám skype a neumím obsloužit její kávovar, který vypadá jako návštěva z kosmu,“ říká.

Typická ukázka nízkého sebevědomí. Srovnávat život mnoha dnešních emancipovaných žen s životem současných seniorek prostě není možné. Kdo to dělá, podlehne pocitu, že v životě neuspěl, že mu tak nějak protekl mezi prsty.

„Říkám si, že jsem vlastně v životě nic nestihla, nezažila,“ vypráví další dáma, šestasedmdesátiletá Marta z Ostravy, bývalá učitelka. „Byla jsem v rodině první vysokoškolačka a mému otci se moc nelíbilo, že studuji. Říkával, že by pro mě rozhodně bylo lepší, kdybych si našla muže a vdala se. Říkával to od mých sedmnácti let. Pocházím z konzervativní vesnické rodiny a doma se na mě dívali divně, že jsem odešla studovat do Prahy. Byla jsem šťastná, že jsem udělala vysokou školu a mohla učit, ale když se na svůj život dívám zpětně, byl naprosto nudný. Do školy, ze školy, rychle nakoupit, navařit pro tři syny a manžela. Dovolené na chalupě u tchyně, tam jen práce a neshody. Jen dvě dovolené u moře v Bulharsku. Svět znám jen z televizních dokumentů. Připadá mi, že současné možnosti, které společnost nabízí, už nejsou pro mě. Neumím jazyky, takže si vycestovat do ciziny netroufám a netroufala jsem si na to, ani když jsem byla mladší a po roce 1989 se tyto možnosti začaly nabízet. Jít do nějakého kurzu si taky netroufám, určitě bych tam byla nejpitomější. Pitomá učitelka, řekli by. Uvažovala jsem o počítačovém kurzu, ale myslím, že bych ho nezvládla, technické věci mě nikdy nezajímaly. Občas jdu s kamarádkou do divadla, ale máme pocit, že současným hrám moc nerozumíme, že už nejsou pro nás,“ vypráví.

Není divu, že mnozí lidé podléhají podobným pocitům jako Marta. Přispívají k tomu i zprávy v médiích o tom, že seniorů přibývá, že stát nebude mít na penze a podobně. Jako by mezi těmi řádky bylo: Jste k ničemu, jste přítěží, je vás moc...

V Itálii a Velké Británii se nedávno odehrál zajímavý experiment. Vědci tam rozdali velké skupině lidí ve věku od šedesáti do pětadevadesáti let počítače a naučili je zacházet se sociálními sítěmi. Šlo o lidi, kteří dříve počítače neměli. Sledovali je dva roky. Stejně s nimi sledovali skupinu starších lidí, která k dispozici internet neměla, nezajímala se o něj, odmítala ho. Výsledek? Po dvou letech se ukázalo, že lidé, kteří se naučili pohybovat na sociálních sítích, jsou značně sebevědomější než ti ze druhé skupiny. Přestali se litovat, pochybovat o sobě, nadávat na okolní svět, srovnávat se s mladšími. A navíc se při kontrolních testech ukázalo, že se jim zvýšila kapacita mozku, paměť, že jsou schopni se rychleji rozhodovat, reagovat na různé situace. Co z toho vyplývá? Že člověk nemůže žít izolovaně a musí se přizpůsobit stavu světa, ve kterém se právě nachází. I když vyrůstal a dospíval v době, kdy byly jiné zvyklosti, je třeba je zahodit za hlavu a vzít na vědomí zvyklosti současné. Kdo to neudělá, utopí se v pochybnostech.

Hledat ztracenou sebedůvěru je ve vyšším věku samozřejmě hodně obtížné. Ale všimněme si, že často ji mají lidé, kteří zase až tak moc úžasní nejsou. Různí namistrovaní mladíci, kteří kolem sebe při řeči trousí anglické výrazy, takže si myslíme, jak perfektně ovládají cizí jazyky, nakonec při přijímacích pohovorech do zaměstnání předvedou, že zase až tak moc dobře angličtinu neovládají. Zatímco mnohé staré dámy, které se celý život vzdělávaly třeba ve francouzštině, o sobě pochybují a říkají: No jo, mně už je to k ničemu, neumím jazyk tak dobře, abych ho mohla vyučovat, dokonce ani na to, abych vyjela do zahraničí, stejně bych se tam nedomluvila….

Tak se zkusme rozhlédnout kolem sebe. Možná dojdeme k závěru, že lidé, kteří působí sebevědomě, k pocitu sebejistoty vlastně až tak moc důvodů nemají. A že ti, kteří si nevěří, by je v mnoha směrech strčili do kapsy.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
TRochu bych asi polemizovala, nemůže stratit sebedůvěru ten, kdo ji nikdy neměl. Pokud se ohlédnu a je za mnou vidět nějaký počin, dílo, něco, co se mi povedlo, jsem na to pyšný a mám zdravou sebedůvěru. Dnešní svět je ovšem povrchní a hodnotí vás podle toho, jak sebevědomě vystupujete. Ale již naši předkové znali přísloví- "Drzé čelo je víc, než poplužní dvůr" . Záměrně nekategorizuji. Pocity nepřiměřeného sebevedomí , nebo ztráty sebedůvěry jsou u všech generací stejné.
Zuzana Pivcová
Sebedůvěru vnímám trochu jinak než jestli mám z nějaké činnosti, hlavně práce, obavy či ne. Je to pro mě vědomí, že jsem na správném místě, v příznivé životní etapě, je to pocit klidu a osobní vyrovnanosti. Buď něco dělám nebo ne. Pokud ne, tak důvodem není obava, že to nezvládnu, ale jde to nějak mimo můj zájem. Sebedůvěra u mě není ani přehnané, ani snížené sebevědomí.
Květoslava HOUDKOVÁ
Sebedůvěra mne ohrožuje zejm. v jedné věci (ale já jsem tomu ráda! ) = NEnakupuji SAMA na internetu! - vždy se poradím s rodinou, nebo nákupem pověřím. Nemusím pak řešit event. "zajíce v pytli".
Karel Hyndrák
Je to otázka. Donald Trump, když se ho ptali proč se rozvedl s Ivankou , řekl, že když přijde z práce domů, chce tam najít manželku a ne manažera. Neúspěch v počítačových kurzech je vinou hloupého a neschopného lektora, který se předvádí (ego), namísto aby to byla zábava. I já hledám lektora na banjo, který sice není mistrem světa, ale umí učit. Zatím jsem narazil na samé mistry světa. Uvidíme.