Válka generací aneb: Toto dospělým dětem neříkejte
Ilustrační foto: ingimage.com

Válka generací aneb: Toto dospělým dětem neříkejte

29. 4. 2017

Každý člověk by měl při odchodu do penze povinně dostat manuál s radami, jak se od této chvíle chovat ke svým dospělým dětem a vnukům. Přesněji, soupis vět, které v rodinách vyvolávají zbytečné spory a neshody. Protože sebelépe dobře míněná slova mladší generace od té starší stejně nikdy nepřijme.

1. To byste měli vidět, jak skromně se dříve žilo.
Kdo z dříve narozených tuto či v nějaké jiné formě obměněnou podobnou větu někdy nevyslovil? Jasně, ta věta je pravdivá. Dere se na jazyk pokaždé, když dcera či snacha vykládá z auta obrovská balení džusů, jogurtů, zmrazených hotových jídel a dalších vymožeností, které generace shánějící cestou z práce kousek poživatelného masa, neznala. A když přitom lamentuje, že je vše zase dražší, že je unavená, že takzvaně nestíhá. Potíž je v tom, že každá generace žila skromněji, než ta následná. A tak ženy, které dnes mluví o tom, že žily úsporněji, štvalo, když od svých matek a tchyní slýchávaly řeči o tom, jaká za války byly bída a jak si neváží toho, že se mají jako prasátka v žitě. Takže, pusu na zámek, i kdyby mladí vyhazovali tyčky uheráku do popelnic. Místo toho, že jsou rozhazovační, je lepší si říct, že jim přejeme to, jak dobře se teď mají.

2. Nechci ti do toho mluvit, ale….
Nejoblíbenější věta matek, babiček a tchyní. Když tímto spojením uvedou jakoukoli radu, mají pocit, že neradí, nevnucují své názory, nejsou těmi starými ochechulemi, které všechno vědí a poučují mladé. Ne, to vůbec ne, ony mladým do života nechtějí mluvit, jen to nemůžou vydržet, tak říkají: Nechci ti do toho mluvit, ale….

3. O mně se nestarejte, já už nic nepotřebuju.
Věta, která se mezi lidmi  po odchodu do penze šíří jako mor. Její milovníci jí dávají jasně najevo, že jsou samostatní, soběstační, aktivní senioři, kteří rozhodně nestojí o to, aby se o ně děti a vnuci starali. Je to ale věta pitomá. Co lepšího člověka v letech může potkat, než že mu někdo zavolá a zeptá se, jak se má, zda nepotřebuje přivézt těžký nákup nebo zda nechce jet s rodinou na výlet. Nebylo by lepší říkat: Já jsem tak rád, že mi voláte, to mám štěstí na skvělou rodinu, která se o mě zajímá. Ne, dneska nepotřebuju nic, ale jasně, že se ozvu, kdyby něco. A za pár dnů: Kape mi kohoutek, budeš tak hodný a opravíš ho nebo mi zařídíš instalatéra? Jasně formulované přání nebo projev radosti rodina ocení rozhodně víc než pózu: Já vám, milé děti, nebudu na obtíž a je dobře, že vůbec netušíte, že právě ležím doma se zlomenou nohou.

4. Já to věděla.
Vnuk neudělal maturitu, syn se vyboural na motorce, dcera nemá na splácení hypotéky, její muž se ukázal být děvkař a grázl. Matka rodu v takové situaci praví: Já to věděla. Tak jistě, člověk, který je na světě déle než šedesát let, má více zkušeností než lidé mladí a proto dovede řadu životních situací a vývoj chování lidí odhadnout. Prostě starší lidé mnoho věcí tuší, vědí, protože je prožili. Jenže každý si je musí prožít sám. A věty tohoto typu proto většinou okolí pořádně lezou na nervy. A hlavně, když už malér nastal, stejně ho nevyřeší.

5. …..
Tyto tečky vyjadřují, že úplně nejlepší je mlčet, usmívat se, přesněji, mladým lidem neříkat nic. Když se zeptají, je možno odpovědět. Zároveň je třeba počítat s tím, že odpověď jen málokdy bude shledána správnou, natož hodnou k tomu, aby se jí někdo řídil. Protože po staletí platilo a platit bude, že starší a mladší generace si  v mnoha směrech nikdy nerozumí.

Takže mlčení a úsměv je nejlepší cesta, jak rozbrojům v rodinách předcházet.

Hodnocení:
(3.7 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Hlobilová
Jsem druhý den v důchodu a tento příspěvek mě pobouřil. Jestli to měl být apríl tak se povedl.
Zuzana Pivcová
Povinně při odchodu do penze dostat manuál s radami, jak se od této chvíle chovat ke svým dospělým dětem a vnukům.........to je tedy síla!!! Takže to je ten zlomový okamžik, kdy se z racionálně uvažujícího tvora, především ženy, stává protivný, nesnášenlivý a nesnesitelný, do všeho nevhodně kecající senior. Ach, jo.
Soňa Prachfeldová
Kdybychom se tímto měli řídit, tak už nás mohou rovnou naše děti, vnuci zavřít někam do ústavu, podle tohoto článku už nemáme nárok na nic, jen mlčet a s úsměvem. Takhle se často projevuje demence a to snad ne ! Mentorovat a peskovat mladé , to určitě ne, ale dívat se na to jak naši potomci vrší hlouposti , přijdou o majetek, děcka skončí na drogách , prarodiče mlčí a pomáhají svým důchodem, až skončí též v insolvenci. Být v důchodu neznamená být vždy otravný a úplně blbý. Úcta má být vyvážená oboustranně. Za takový manuál děkuji, nechci !
Věra Lišková
Článek platí snad trochu jen ve vztahu k tchyním, ale ne mezi rodiči a dospělými dětmi.
Marie Ševčíková
NO NAZDAR... v podstatě snůška nesmyslů, snad jen, jak píše Libuše Křapová, časté "já už nic nepotřebuju" + oblíbený výrok mé matky "já jsem vám to hned říkala", dokáže setrvalým opakováním i otrávit, ale: 1) kdyby mé děti vyhazovaly tyčky uheráku do popelnic, pak, zjistit to, nastanou tělesné tresty, protože takové zhovadilosti nikdo nemá právo dělat, plýtvání poživatelným jídlem je hřích až zločin, který nemá v životě rozumného člověka co dělat... a že skromnosti a trpělivosti se má člověk učit a držet celý život, je nesporný fakt... 2) říkám to už dávno, ač do důchodu mám daleko - "nechci vám do toho kecat, ale musím", protože na některé věci se člověk bez reakce dívat nemůže, ani u cizích, natož u vlastních, na nichž mu záleží... 3) ano, o mne (tak je to prosím správně česky), tedy o mne se vážně nestarejte, já opravdu nic nepotřebuju, hlavně už abyste dospěli, dostali aspoň trochu rozumu, a když se od sebe budeme držet v bezpečné odstupové vzdálenosti, bude to přímo báječné... když někdo z nás bude něco potřebovat, nebo prostě bude jen chtít ostatní vidět, tak dá vědět, a je to - i rodina jsou lidi jako ostatní, nemusím s nimi sdílet úplně všecko, co nechci, či co oni nechtějí... 4) ano, má matka je stím otravná, a s dětmi mám dohodu, že až povedu stejně blbý řeči jako naši, je čas na ekologickou likvidaci, ale: rozhodně není pravda, že každý si musí všecko prožít sám - některým blbostem se můžu vyhnout, dokážu-li přijmout zkušenosti těch, co už tu blbost udělali... a k tomu naopak své děti vedu, byť výrokem "když už vám nemůžu být ve všem vzorem, vemte si ze mě aspoň špatnej příklad"... 5) NEJVĚTŠÍ BLBOST - základem každého vztahu je dialog, i třeba jen přes ICQ či FB, na desítky až stovky kilometrů a jen tak sem tam občas pár rozvinutých vět, ovšem je třeba nejen v dialogu reagovat, ale i dialogy začínat - jinak člověk zapadne prachem, a zapomenou na něj i ty vlastní děti...!!! :-P
Libuše Křapová
Při čtení některých článků paní Hofmanové mám pocit, že lidé (a hlavně ženy) odcházející do důchodu by měli být automaticky zbaveni svéprávnosti. Samozřejmě, že takové hloupé rady a postoje nejsou správné. Jenže se týkají rodičů všeobecně, a ještě jen některých, ne žen důchodkyň. Proč, proboha, stále takové zevšeobecňování? Kdo se choval hloupě i dříve, stářím nezmoudří, a inteligentní člověk samotným odchodem do důchodu nezhloupne. Snad jen nad jedním bodem bych uvažovala - já už nic nepotřebuji. Když to slýchám, vždycky odpovídám - když nic nepotřebuješ, nic nedostaneš. Když na tobě nezáleží ani tobě samému, proč by mělo na tobě záležet okolí?