Babi, proč nemáš kreditku?
Ilustrační foto: ingimage.com

Babi, proč nemáš kreditku?

30. 4. 2017

Táta a máma přinesli výplatu, rozdělili ji na hromádky a z těch rodina měsíc žila. Tento starý osvědčený model už patří leda tak do historických románů. Peníze jsou nejčastější příčinou hádek v rodinách. Děti jsou naštvané na rodiče, že jim nedávají tolik, kolik by si představovaly. Rodiče jsou naštvaní jeden na druhého, že nevydělávají tolik, aby mohli vše možné dopřát sobě i svým dětem.

A prarodiče jsou naštvaní na děti i vnuky, protože jim připadají nároční, rozhazovační a lehkomyslní. Ve výsledku jsou naštvaní všichni. Jen a jen kvůli peněz. Jasně to vyplývá z řady výzkumů.

Například agentura Ipsos, která zkoumala finanční gramotnost Čechů, došla k závěru, že téměř třetina z nás považuje za normální, když partneři mezi sebou mají tajemství týkající se financí. Dcera  si bere půjčky, zeť o tom neví,“ říká šestasedmdesátiletý bývalý účetní Karel. „Když vidím způsob jejich hospodaření, vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě a to do něj vidím tak ani ne z poloviny. Stačí mi ale, že si dcera vzala půjčku, aby mohla s vnučkou na dovolenou k moři a zeť se vůbec nestaral o to, kde ty peníze na luxusní hotel vzala. Když jsem řekl něco ve smyslu, že na dovolenou si půjčí jen magor, vynadali mi ve výsledku oba dva a nejvíce se naštvala vnučka. Místo toho, aby jí učili určité finanční gramotnosti, vedou ji k přesvědčení, že je normální půjčit si padesát tisíc na válení se v Turecku na pláži. To je přece strašné,“ míní.

Život na dluh? Normální
Potíž je v tom, že každá generace vnímá jako správné hospodaření s penězi něco jiného. Dnešní sedmdesátníci neznali jednoduché možnosti půjčit si na cokoli. Vrcholem zadlužení bývala novomanželská půjčka, za kterou se pořídilo vybavení bytu. Pro současnou střední generaci je běžné mít hypotéku na bydlení, leasing na auto a sem tam nějaký další spotřebitelský úvěr. Pro generaci dvaceti až třicetiletých je pak naprosto normální kupovat na splátky kde co: nové mobily, oblečení, zkrášlující zákroky. Většina z nich vlastní kreditku, mnohdy jich mají i víc. Žijí vlastně na dluh, ale žijí v době, kdy je to považováno za normální. A další rozdíl: Mnozí mladí lidé, kteří žijí v páru, jsou nyní zvyklí hospodařit každý za své. Společné házení peněz do hrníčku se fakt nenosí.

Agentura Ipsos uvádí: Šestačtyřicet procent Čechů žijících v párech má svůj vlastní účet a pokud se chystají pořídit něco do společné domácnosti, snaží se dohodnout, ze kterého účtu se to zaplatí. Ovšem sotva třetina z nich označila tento systém za dobrý. Proč? Protože se málokdy dohodnou. Častěji se pohádají.  "Například moje generace, které bylo v roce 1989 kolem třinácti, ještě nestačila úplně propadnout konzumnímu způsobu života jako generace mladší,“ říká ekonomka Markéta Šichtařová. „Ovšem nyní je to v prvních třídách tak , že když dítě nemá penál nebo tašku určité značky s určitými postavičkami z filmu, který jde právě v kinech, jako by nebylo. Cítí se méněcenné, je kolektivem téměř vyobcováno. Na děti je v tomto směru vyvíjen velký tlak a jsou ještě více ohrožovány nebezpečím, že propadnou konzumu, tedy, že se budou předlužovat,“ připomíná.

"Vždy jsem si myslel, že syn a dcera jsou rozhazovační, ale to, co vidím na mé patnáctileté vnučce mě utvrdilo v názoru, že generace dnešních patnáctiletých neskončí dobře,“ vypráví sedmdesátiletá Věra. „Vnučka co dva roky mění mobil, má pětatřicet párů bot a když jsem jí koupila tričko, řekla, že hadr za tři stovky nosit nebude. Když jsem jí řekla, že tři stovky jsou vzhledem k mému důchodu hodně, vytřeštila oči a zeptala se, proč si tedy nepořídím spotřebitelský úvěr a kreditku.“

Rezerva není v módě

Většina dříve narozených považovala za naprosto nutné mít finanční rezervu na neočekávané výdaje. Z výzkumu agentury Ipsos vyplynulo, že nyní ji osmdesát procent českých domácností nemá. Základem rozpočtu rodiny by přitom mělo být tři až šest platů. A další pozoruhodný údaj: Pětačtyřicet procent Čechů si někdy půjčuje peníze v rámci rodiny. A téměř všichni uvedli, že pak tato rodinná půjčka způsobila neshody a hádky. Národní institut dětí a mládeže se snažil zjistit, jak děti hádky týkající se financí v rodinách vnímají. Závěrem je, že třetina dětí si přeje, aby se rodiče kvůli peněz nehádali.

"Myslím, že kdyby současné hospodaření v mladých rodinách viděla moje máma, která přežila válku, nechápala by,“ vypráví devětašedesátiletá Ivana. „U nás doma byla zásada vše spotřebovat. Co bylo roztrhané, přešilo se nebo se to vynosilo při práci na hospodářství. Žili jsme skromně, ale měli jsme pozemky, dům, zkrátka ve srovnání s dnešními mladými, kteří mají vše na půjčky, jsme byli bohatí. Moji vnuci mají auta a byty a v nich krásné věci, ale vše na dluh a žádné úspory. Říkám jim, že jsou v luxusu žijící bezdomovci, ale oni nechápou, co tím míním,“ přemítá. 

Existuje cesta ven? V dohledné době asi ne. Současná generace dětí zatím vyrůstá v modelu, ve kterém se šetření a odříkání moc nenosí. „Pokud dítě nechápe, že peníze nepřicházejí jen tak pro nic za nic, je dobré mu říct na rovinu, že prostě nebude ten, kdo máš všechno. Nikomu neuškodí, když uslyší třeba: Chceš být ten, kdo má kamarády jen proto, že má krásné věci nebo ten, koho mají děti rády, protože je prostě dobrý kámoš? Některé věci je třeba vysvětlit natvrdo, dětem to prospěje. Protože společnost je nastavena tak, že se v ní s lákadly a svody budou setkávat celý život,“ podotýká Markéta Šichtařová. 

Ano, je těžké říct něco takového rozkošné vnučce, která se diví, že jí babička nechce koupit tenisky za dva tisíce a nanuk za třicet korun. Ale zkusit se to může. Nebo spíš musí.

 

Hodnocení:
(4.8 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helenka Červenka
Taky s článkem souhlasím. Znám spoustu lidí, co si vzali půjčku a horkotěžko splácejí. A zaky vím o exekucích, které přivedli nejednoho seniora až k sebevraždě. Nejraději bych vlastního syna vyfackovala, když si vzal půjčku na dárky pro děti, protože ony musí držet krok se spolužáky a každý musí mít chytrý telefon, o kterém mi vnuk řekl, že byl levný, že stál jen dvatisíce. Přece, když na drahý dárek nemám, tak koupím levnější maličkost a neberu si na to půjčku, kterou potom rok splácím.
Zdeňka Popková
Po přečtení níže uvedených příspěvků mě přijde, že pisatelé jsou spíše uražení, než aby přistoupili na to, že co se v článku píše je pravda. Tam se neříká, že všichni žijí na dluh, ale je jich dost a já plně souhlasím co je v článku napsáno..... jsem důchodkyně, snažím se vyjít s tím, co mám.........
Květoslava HOUDKOVÁ
Ráda se -dle možnosti- zúčastňuji informač. besed, které pořádá finanční ombudsman ČR Ing Patrik NACHER. Učí -tolik potřebnou- finanční gramotnost. Vydal i knížku (s 1 kapitolou jsem mu pomohla) "KONEC FINANČNÍCH NEGRAMOTU V ČECHÁCH". Za pomoc mi (s podpisem) tuto knížku věnoval - už si ji spolupůjčují moje 4 dosp. vnoučata - dá jim to víc, než jakékoliv moje poučování!
Elena Valeriánová
Mně v tomto článku rve uši i duši toto: "Jen a jen kvůli peněz." a "...., aby se rodiče kvůli peněz nehádali." Jinak si myslím, že článek zevšeobecňuje finanční povědomí mladší a střední generace. Nejsou všichni lehkomyslní, co se života na dluh týče. A mnohdy jsou to, bohužel, senioři, kteří se nechají zlákat na různé půjčky a nákupy nepotřebných věcí.
Mirek Hahn
Ta samozřejmost dluhů mi tentokrát v článku přijde mírně zkreslující. Hypotéka, leasing na auto a semtam další úvěr už není úplně běžné. To už je setsakra velké břemeno, které rodina vláčí mnoho let, a které ji může poslat ke dnu už jen při delší nemoci. Tak velkou zátěž si i střední generace promýšlí. Rád bych dodal to, co nezaznělo - celý segment půjček není charita nebo nezištná pomoc lidem, kteří si chtějí něco koupit. Je to byznys. Úvěrové společnosti to nedělají z dobroty srdce ale proto aby vydělaly peníze na úrocích. Je na rozhodnutí každého jedince, jak moc se dá marketingem nachytat.