Největší žrouti času. Znáte je?
Ilustrační foto: pinterest.com

Největší žrouti času. Znáte je?

25. 4. 2017

Ten, kdo se dožil dvaasedmdesáti let, strávil za celý život devatenáct let spánkem, patnáct let prací, šest let osobní hygienou a dalších šest let jídlem. Zdá se to být ztráta času, šest let projíst či devatenáct let prospat. Jenže to jsou činnosti, které jsou nezbytné. Větší šok nastane, když si uvědomíme, kolik času jsme v životě strávili něčím zbytečným.

Šest let televize, rok hledání čehokoli
Statistika stvořená americkými vědci je nemilosrdná. Dvaasedmdesátiletý člověk strávil v průměru šest let života koukáním na televizi, tři roky čekáním na něco v řadě, dva roky různými schůzemi a poradami a šest let cestováním odněkud někam. K tomu přidejme ještě jednu zdrcující položku. Když spočteme čas, který jsme za život něco hledali, vyjde to na celý rok. Ano, celý rok života strávíme tím, že hledáme ztracené klíče, někde založený spis, který nutně potřebujeme do práce nebo záruční list od pračky, která se právě pokazila.

Celkově strávíme okolo šestnácti let takovými zbytečnostmi. Mnoho psychologů a koučů učí své klienty hospodařit s časem. Psát si seznamy toho, co je třeba udělat nejdříve, neodkládat povinnosti, umět čas využívat. To znamená nesedět ve vlaku celou cestu z Ostravy do Prahy a zírat z okna, nýbrž si číst či něco se učit. Zdá se, že lidem vyššího věku už může být jedno, jak s časem hospodaří. Mají ho totiž dost. Jenže to je velký omyl. Právě po padesátce každý zná pocit, že čas najednou ubíhá rychleji. A těch průměrných promarněných šestnáct let je v třetí třetině lidského života hodně dlouhá a důležitá doba. Jen si vezměme, co se dá za takovou dobu stihnout. V mládí je to přímo nekonečný čas, ve stáří doba, která uteče jako nic.

"Lidé si s časem spojují dva omyly," říká Ivo Toman, jeden z nejúspěšnějších školitelů manažerů a podnikatelů a autor knihy Debordelizace hlavy. "Jednak si myslí, že v budoucnu budou mít více času. Nebudou. Budou ho mít stejně. Za druhé, že čas se dá nějak ušetřit. Nedá. Je ho stále stejně. Dá se jen přeskupit. Hlavní je zbavit se zlodějů času. To jsou činnosti, které nepřinášejí žádnou hodnotu."

Penzisté nestíhají
Šedesátiletá Milena z Valašského Meziříčí se posledních pět let těšila, jak bude mít v penzi hodně času. V penzi je, ale stále často říká: Nestíhám. Nemám čas. Nevím, co dříve. Přitom má děti dospělé a žije sama s manželem v pěkném malém domku s malou zahradou. Vpodstatě na první pohled nemá co dělat. Jenže ona tráví dopoledne obíháním obchodů a zjišťováním, kde mají co levnější. V poledne se pouští do vaření, ale protože nenakoupila podle plánu, zjišťuje, že z toho, co má doma, neuvaří to, co zamýšlela, takže často běží ještě něco dokoupit. "Jsem chaotik," přiznává. "Často se mi stává, že doma chybí třeba cibule. Nebo začnu péct a zjistím, že nemám máslo. Nebo se pustím do pečení podle nového receptu a zjistím, že půlku receptu jsem opsala špatně. Tuhle jsem jela pro jablka na druhý konec města, protože je prodávala kamarádka. I s cestou mě vyšly dráž než kdybych je koupila vedle nás v krámu a ještě jsem cestou strávila hodinu, pak hodinu klábosením s tou kamarádkou a hodinu zase cestou zpátky. Takže, když odpoledne přijely děti, ten štrůdl pro ně jsem prostě nestihla upéct," směje se sama sobě.

Debordelizace hlavy
O čas se připravujeme sami. Bohužel, kdo se nenaučil s časem hospodaři v práci, obvykle ho pak má málo i v penzi. Přesněji, má pocit, že ho má málo. Úspěšní lidé naopak umí s časem v práci skvěle nakládat a pak ho mají i více na odpočinek a na své koníčky.

"Uvědomme si, že nikdy v historii lidé neměli tolik času jako my nyní, " upozorňuje Ivo Toman ve své knize Debordelizace hlavy. "Před sto lety bychom na překonání vzdálenosti sto kilometrů potřebovali jeden den, ne hodinu jako dnes. V roce 1900 umírali muži přirozenou smrtí průměrně ve šestačtyřiceti letech. Dnes žijí o třicet let déle. Máme nejvíce volného času, bohužel, ho nejvíce lidé tráví u televize nebo společenskými událostmi. Žijeme ve skvělé době a máme spoustu času. Přitom si naprostá většina lidí stěžuje, že ho má málo. Je to jen výmluva," tvrdí.

Tak se nad tím zamysleme, až zase budeme ve čtyři odpoledne zapínat televizi a koukat na seriál, který jsme už viděli. Abychom si jednou neřekli: Že já ten čas lépe neuvyužil, nevyužila.

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdena Proboštová
Moje slova Libuško, plně souhlasím není nutné nic víc dodávat :-))))
Libuše Křapová
Pro mne není ztracený čas sedět třeba ve vlaku a jen tak koukat z okna. Relaxovat a nedělat nic smysluplného. Proč by musel člověk pořád podávat nějaké výkony? Pokud jsem chodila do práce, musela jsem toho stihnout moc. A teď bych se měla cítit špatně, protože jen tak bloumám? Ani nápad, já si to bloumání užívám :-) Ale televize a seriály mne nebaví.
Marie Pudichová
Uměla jsem si téměř vždy poradit s časem. Někdy to bylo bylo až obdivuhodné, že mám vždy na všechno čas. Cítím i poznávám , že už tomu tak není. Tento článek mne donutil, trochu se zamyslet, kde je zakopaný pes! Měla jsem vždy svůj vlastní žebříček priorit. Dnes tomu tak není. Tím, že jsem v důchodu, mám totiž dle mínění okolí "více času" den ze dne přibývá těch, kteří se snaží můj čas přeorganizovat. "Tohle ti nezabere moc času, je to jen chvilka" , nebo: "tohle nemusíš, udělej raději tohle". Slýchávám to hodně často a ze všech stran. Chci-li zůstat sama sebou musím s tím něco udělat! Děkuji za tento článek.
Karel Hyndrák
Klidný život, bez stresů: DÁVAT VĚCI NA MÍSTA"! To doporučují psychologové a funguje to (mně ano).
Jana Šenbergerová
Po přečtení článku musím sebekriticky uznat, že jsem ve svém důchodovém věku expertem na mrhání časem. Pro mě je hodnotou to, co mi přináší radost. Na věčnost si s sebou neodnesu žádné hmotné statky, jen to, co jsem prožila a spoustu času. Co je to pár roků proti věčnosti? Nikterak nezlehčuji, myslím to naprosto vážně. A líbí se mi, co napsali čtenáři přede mnou.
Zuzana Pivcová
Myslím, že na toto téma jsme tu kdysi už diskutovali, ale to je samozřejmě dávno a bylo tu jiné čtenářské osazenstvo. To už mi připadá skoro surové, děsit se toho, že jsem strávila rok života hledáním něčeho. Učit se šetřit časem, to je podobné jako šetřit energií tak, jak to dělají někteří v našem paneláku. Vypínají topení, netočí teplou vodu. Na jednu stranu to chápu, ale nebudu to přehánět. A abych litovala, co jsem promarnila času, který jsem mohla strávit smysluplněji? Já raději žiju přítomností, bez velkého plánování. Prostě jsem něco dělat chtěla, musela, ale pořád to byl můj vlastní život. To už bych tu mohla za chvíli vyklopit, že jsem tolik a tolik let promarnila neperspektivními láskami. :-)))
Helenka Červenka
Nemám pocit, že by mi nějaký žrout požíral čas. Nikdy jsem se neměla líp. Dělám si co chci, nikdo mi to nestopuje, nikdo mne nekontroluje, jestli jsem opravdu udělala, co jsem si naplánovala. A je jen na mě, jestli mi činnost, kterou jsem si vybrala, přinese hodnotu.
Jana Slavíková
Celých 40 let pracovního života jsem jako ostatní dělala, co jsem musela, a většinou podle podrobného časového plánu. Proč bych si teď měla vyčítat, že se mi zrovna chce koukat do někam nebo na televizi? Naopak jsem ráda, že dělám co chci a kdy chci
Hana Rypáčková
Možná, že dal život víc práce /prát, rozdělávat oheň a vařit.../ Ale i to je život. Když si čistíme zuby, žehlíme prádlo a nebo jen vzpomínáme nad neužitečnými předměty. Já zase na venkově obdivovala to večerní posezení pod lípou, na různých hezkých výhledech v okolí byly lavičky z prkna a nebo kámen. A když je tam umístěný ještě dnes nápis: "Tady nejraději sedával Jan Novák, buď mu země lehká", říkám si:"Při té dřině na polích se našel čas i na posezení ." Chtěla bych se s tím člověkem potkat...
Mirek Hahn
Nějak úplně nesouzním s tím závěrem, který by mi měl po přečtení článku logicky vyjít. Pro mne je důležitá mnohotvárnost života a světa. Tedy i to, že občas něco hledám, také to, že dojdu před obchod, který už má zavřeno, a také to, že občas jedu autem po okreskách místo po dálnici - trvá mi to dvakrát tak dlouho ale chci koukat do kraje :-) Tahle tendence zorganizovat si život krajně efektivně, nakonec ve výsledku dává světu tu překotně upospíchanou dnešní podobu. Chápu, že je to užitečné pro lidi v produktivním věku, kteří si budují kariéru. Je signifikantní, že to statisticky rozklíčovali američtí vědci a vyjadřuje se k tomu úspěšný školitel manažerů a podnikatelů. Já už potřebuji pohodové zpomalení a občas si na vlastní kůži vyzkoušet cestu "slepé uličky" abych neztratil tu živou a prožitou zkušennost příčiny a následku.
Květoslava HOUDKOVÁ
Je to štěstí nebo smůla? Otázka pro seniorský věk: ZDA - pokud mne neskolí jiný zdravot.problém - trpím i nyní tou "nejzávažnější chorobou" = NEDOSTATKEM ČASU.