Třídní sraz po padesáti letech
Foto: autorka

Třídní sraz po padesáti letech

16. 5. 2017

Říct někomu, a to zvláště mladšímu člověku, že jedete na sraz po 50 letech od maturity, znamená nepřímo odhalit svůj věk, který už nemá daleko do sedmdesátky. Já však na srazy jezdím ráda a stejně tak ráda o nich referuji, předem i následně, jako právě teď.

Náš víkendový třídní sraz v Týně nad Vltavou byl připomenutím maturity na tamní střední všeobecně vzdělávací škole aneb SVVŠ koncem května 1967. Z původního počtu 37 studentů, kteří nastoupili do prvního ročníku, jsme postupně klesli až na konečných 24. Složením jsme byli třídou převážně dívčí, muži v počtu šesti byli takřka chráněným živočišným druhem a patřičně si na tom zakládali. Jedna studentka, která k nám přišla až ve 2. ročníku z krajského města, nebyla puštěna k maturitě, všichni ostatní prošli. Maturovali jsme z češtiny, ruštiny a matematiky a z jednoho volitelného předmětu, a to u nás byl, pokud si vzpomínám, dějepis, zeměpis, biologie, fyzika, chemie a němčina.

Ačkoliv jsme byli z malého města a navíc se za nás ještě vyučovalo hodně klasicky, byly naše znalosti zřejmě na docela vysoké úrovni. Někteří byli vzápětí přijati na vysoké školy nebo nástavby. Zbytek pak odešel sotva na prahu dospělosti do pracovního procesu. Až na dvě výjimky, z nichž jednou jsem já, všichni dříve či později založili rodiny. Navzdory tomu, že jsme vstoupili do života ve všeobecně známé politicky rozbouřené době, nikdo z naší třídy neemigroval.

Zpočátku jsme se dvakrát sešli po 10 letech, pak už pravidelně po pěti. Dva z nás už bohužel několik let nežijí. Od předchozího srazu však k nim naštěstí už nikdo další nepřibyl. Ze všech pozvaných se nedostavili tři, jeden se s námi nesešel nikdy a dvě se i přes slíbenou účast nakonec přece jen neobjevily.

Až na jednu výjimku - lékařku - už nikdo nepracuje naplno, někdo z nás pracuje na částečný úvazek  nebo na dohodu, ostatní jsou již, jak se říká, na odpočinku. V tomto věku mají takřka všichni rozvětvené příbuzenstvo, děti, vnuky i pravnuky. Něčí syn pracuje již 10 let ve Velké Británii mimo svůj vystudovaný obor, něčí mladší, čerstvě vdaná dcera vyráží s manželem pracovat na 2 roky do Kanady, něčí dcera s manželem patří k letecké záchranné službě, někdo chodí na Univerzitu Třetího věku, jiný absolvoval kurz tréninku paměti z obavy, že příliš zapomíná, někdo má za sebou operaci kyčle nebo srdce, jiná se odhodlává podstoupit operaci obou kolen. Jedna ovdověla a musela se najednou naučit řadu neobvyklých činností a navíc má starosti s vnučkou, která se v pubertě nevhodným způsobem dozvěděla, že je adoptovaná. A jeden má dokonce ještě celkem čipernou 96letou maminku! Na minimální ploše tolik rozdílných lidských příběhů!

Překvapivě mnoho bývalých spolužáků žije v jediném, původním manželství. Ta první vdaná již bude zanedlouho slavit zlatou svatbu. Až na tři Pražáky zůstali ostatní celoživotními Jihočechy. Pečují o dům a zahradu, jezdí na kole, na běžkách, chodí na houby, pěstují turistiku a cestují, fotografují, navštěvují seniorské kluby, kulturní představení, jdou si zatancovat, cvičit nebo trénovat děti, a samozřejmě také sedí u počítače a komunikují po internetu se svými potomky a známými. Taková normální generace na konci šedesátky. Neslyšela jsem žádné znechucené kritiky politiků, nezazněly žádné trpké stížnosti na nedostatek financí, nebyla tu cítit žádná věkem a zdravotním stavem podmíněná rezignace.

Byli jste a jste báječní, moji milí spolužáci! Ráda jsem se s vámi sešla a ze své strany udělám vše, aby i pro mě platilo naše závěrečné: A příště už raději za rok! 

Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Srazy naší třídy ze střední školy jsou podobné. Dokonce i počtem maturantů, jen v opačném gardu - 6 dívek a 18 kluků. Tři z nás už nikdy nepřijdou a náš příští sraz po 55. letech bude 156. června. Už se těším.
Ilona Kolářová
My jsme měli naposledy sraz po třiceti letech, ale přišlo nás tam jen deset. Od té doby nic. Horší je, že se z některých spolužáků, kteří vystudovali vysokou školu, stali bezdomovci a já občas vídávám na nádraží.
Alena Vávrová
Tak takovýhle přístup k třídním srazům také obdivuji. My bychom se letos měli také po 50 letech od maturity sejít. Ale nemám pocit, že to spolužáky nějak moc "bere". Nezájem, a tak dotáhnout to do zdárného konce bude těžké. Stejně tak tomu bylo před 10 lety. Předtím jsme se viděli jen jednou po 10 letech, pak dlouho nic. Vaše setkávání je obdivuhodné.
Lenka Hudečková
Zuzko, věříš, že mi při čtení Tvých slov naskočila husina po těle? Moc hezky jsi shrnula osudy lidí...to se mi líbí.... Přeji ještě mnoho srazů se spolužáky...
Elena Valeriánová
Díky za fotky, nejvíce se mi líbí maturantka Zuzana a Týn nad Vltavou.
Elena Valeriánová
Krásně optimisticky podaná zpráva z vašeho srazu. Je mi líto, že jsme nikdy neměli sraz s maturitní třídou, byli jsme dálkaři a neměli jsme k sobě nijak blízko. Zuzko, ať se příští rok sejdete ve stejném počtu.
Zdenka Jírová
Na třídní srazy chodím celkem pravidelně, letos za pár dní jedu na sraz 54. let od maturity, týden před tím na setkání se spolužáky ze základní školy po 58 letech. Někteří spolužáci již odešli tam, odkud není návratu, ale většina ostatních se rádo vídá.Tím, že se scházíme již léta pravidelně, tak spolu i stárneme a poznáváme se. Zažila jsem jedno setkání se sousední třídou"B", kdy jsme se viděli poprvé po 35. letech a museli jsme se představovat, protože jsme se nepoznali. Docela to byla legrace.
Alena Tollarová
Také jsem byla v sobotu na třídním srazu. Ale do padesátky nám ještě nějaký čas zbývá. Posledních 5 let se scházíme pravidelně po roce a je to vždycky příjemné setkání "protivnejch holek", jak nám s úsměvem říkával náš třídní Tollar.
Jitka Hašková
Už jsem měla letos sraz po 55 letech.
Jana Šenbergerová
Zuzko, pěkné resumé. Také jezdím ráda na srazy absolventů gymnázia, z vysoké školy se nescházíme zřejmě proto, že v "politicky rozbouřené době" téměř všichni, kteří měli v kombinaci předmět s angličtinou, emigrovali do anglicky hovořících zemí. Z bývalých gymnazistů jsou na západě snad jen dva, ale ti se srazů většinou účastní. Mnoho spolužáků už není mezi námi, proto jsme se také domlouvali na častějších setkáních. Na posledním jsme byli loni v rámci oslav 95. výročí založení našeho gymnázia. Za pět let to bude veliká sláva.