Jedna velká vesnice
Foto: autorka

Jedna velká vesnice

19. 5. 2017

Občas si vyjedu za české hranice, aniž bych byla patřičně jazykově vybavena. Jako samouk jsem si osvojila základy angličtiny, z paměti lovím ruštinu a němčinu. Někdy mi však stačí moje rodná čeština. Jako před několika lety.

Kvůli jakési poruše jsem musela přestoupit na jiné letadlo v Paříži na letišti v Orly. To je velké letiště. Já, nehovořící francouzsky, anglicky jsem v té době uměla asi o dvacet slov více, jsem hledala správné místo odletu. Nervózně jsem spěchala a nemohla se zorientovat. Minuty ubíhaly rychleji, než bylo zdrávo, čas odletu se blížil a já poletovala letištní halou. Pak jsem uviděla letušku ve stejnokroji francouzských aerolinek. S anglickým - plís, this, gejt jsem ukázala letenku a česky sama pro sebe dodala, že mi letadlo letí za chvíli a nevím, kam mám jít. Letuška se usmála a odpověděla: "Jděte rovně, za kavárnou vpravo a tam už číslo brány uvidíte. Jsem z Brna, a do Francie jsem se provdala." Letadlo mi tenkrát neuletělo.

V paměti mi uvízla ještě jedna „jazyková“ příhoda. Navštívila jsem Vigeland park v norském Oslu. Zastavila jsem se u nejobletovanější sochy - vztekajícího se chlapce. Opodál postával Japonec a četl si v nějaké brožuře. Lámanou angličtinou jsem se ho zeptala, zda neví, kde najdu sochu muže s dítětem na zádech. Snažil se mi něco říci, ale jeho angličtině jsem rozuměla asi tak, jako kdyby hovořil svým mateřským jazykem. Vůbec. Polohlasně jsem si česky povzdechla - kdybys tak věděl, že ti nic nerozumím. K mému úžasu reagoval: "Vy gavaritě pa češsky i tože pa rusky?" Přiznal, že studoval v Moskvě a vysvětlil mi, kde sochu najdu. A pak, že svět je velký. Není, je to jen jedna velká vesnice. V Oslu Japonec rusky vysvětluje Češce historii norského parku!

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková, PaedDr., Ph.D.
Během studií na vysoké škole jsem si přivodila menší trapas. O prázdninách jsme byli v Táboře na táboře s výukou ruštiny. Pohoda. Dvě hodiny dopoledne a jednu odpoledne jsme učili, zbytek dne jsme měli volno. Na táboře s námi byly i ruské lektorky. Brzy po našem příjezdu jsem šla s nimi nakupovat. Jedna si přála koupit punčocháče. (V SSSR tehdy velmi úzkoprofilové „kalgotki“.) Šla jsem s ní do obchodu. Dlouho si nemohla vybrat, pořád se na něco ptala, trpělivost už ztrácela prodavačka i já. Proto jsem prodavačce řekla: „To je jedno, něco jí dejte.“. Stalo se. Druhý den jsem pochopila, že paní rozumí docela dobře češtině. Přijela z Milovic.
Elena Valeriánová
Když jsme před lety byli v San Marínu, kupovali jsme tam asi šest lahví vína. Jen jsme nevěděli, jak to dopravit do autobusu. Honza, který neumí italsky ani slovo říká, seženu krabici. Já jsem jen převrátila oči a šla jsem ještě něco kupovat vedle. Honza vlezl do jakéhosi krámku a když jsem tam po chvíli nakoukla, ládoval ty naše láhve do krabice. Nevěřila jsem vlastním očím. Ptala jsem se ho, prosím tě jak se ti podařilo taliánovi vysvětlit, že chceš krabici. Umím přece italský, odpověděl. Až po chvíli se oba začali smát, on to sice byl Ital jak poleno, ale studoval v Praze. Na Krétě jsem se také domlouvala rusky. A teď jsem zvědavá, jak jsem se domluvil s tabletem a kolik budu mít v komentáři nesmyslů. Hezký článek.
Hana Rypáčková
Několikrát jsem narazila na provdané Češky /i prodavačky /a byly tak milé, že vnučka prohlásila.: "Když nejsou tady tak jsou šťastné a usměvavé". Sochy mě nijak nenadchly a ani ta batolata později v Praze.
Věra Lišková
Když začala rodina známé jezdit do rakouských Alp za turistikou, začala se paní procvičovat v němčině. Za pomoci slovníku přeložila manželovi a dětem jídelní lístek, vyvěšený ve vitríně před vchodem do restaurace. Ještě venku si několikrát procvičila objednání jídla. Pak vešli dovnitř a paní pečlivě řekla naučené věty. Ćíšník se jen zeptal: A co si dáte k pití. Byl to krajan, pendlující přes hranice. Měla jsem po machrování se svou němčinou, řekla paní.
Zuzana Pivcová
S cizími jazyky jsou různé zážitky. Pamatuji si, že jsme v šedesátém osmém jako studentky drbaly na Rujaně nějakého chlápka, až se zastavil a česky nás utřel. Není radno, protože i v cizině existuje mnoho lidí dvojjazyčných, o jejichž znalosti češtiny mnohdy nemáme tušení. Neměla jsem moc velkou radost z toho, když mě všude v restauracích na Kypru měli za Rusku. Zkrátka jsem nevypadala jako Kypřanka ani Angličanka, tak jsem byla Ruska. Nakonec se mi ale ta po letech mizerná a zatracovaná ruština hodila při domlouvání s Bulharkami, u nichž jsem byla na fyzioterapii.
Jitka Hašková
To je bezvadné. Nebezpečné je si v zahraničí jadrně česky zaklít. To se stalo mé kamarádce jako mladé dívce v New Yorku a hned vedle ní starší dáma ji česky pokárala "ale slečno tak se nemluví".
Zdena Proboštová
Já zase s ruštinou loni uspěla v Itálii, když se lidi chtějí domluvit, tak najdou způsob. To jsou bezvadné zážitky - paráda :-)))) *****
Jana Šenbergerová
A kdybychom viděli tu naši malou Zemičku z vesmíru, možná by nám došlo, jak spolu žít, aby nám bylo všem co nejlíp. Pěkně jsem si početla a znovu si uvědomila, že komu jde o porozumění, domluví se vždy a všude.