Pro lékaře nejsem pravá nekuřačka
ilustrační foto: pixabay.com

Pro lékaře nejsem pravá nekuřačka

1. 6. 2017

K napsání této úvahy mě přiměl fakt, který momentálně docela silně čeří hladinu veřejného mínění v naší zemi, a to zákaz kouření v restauracích a dalších stravovacích a občerstvovacích zařízeních, ale i v zábavních prostorech a na nekrytých zastávkách a nástupištích veřejné dopravy, který začal platit dnem 31. 5. 2017.

Píšu svůj příspěvek a vím, že mám před sebou čtenáře s nejrůznějším postojem k problému kouření. Tedy nekuřáky, kteří si třeba ani jednou v životě nezapálili, nekuřáky, kteří i třeba vícekrát ochutnali, ale nepodlehli, tzv. sváteční kuřáky, kteří kouří příležitostně, více či méně pravidelně, ale málo, odnaučené kuřáky, kteří kouřit přestali a už nezačali, dále pak kuřáky, kteří sice jednou či vícekrát kouřit přestali, avšak ke kouření se po kratší či delší době opět vrátili, no, a pak kuřáky, kteří už různě dlouhou dobu aktivně kouří a buď ještě přestanou nebo už ne.

Předpokládám, že jako mí vrstevníci nejste jedinci, kteří se naučili kouřit teprve nyní, ve zralém věku, tedy, že pokud kouříte, činíte tak již léta. Patříte k těm, kteří i po dlouhých letech nemají vůbec žádné zdravotní potíže, takže jim kouření přináší pouze požitek? Nebo jste z těch, kteří cítí určité omezení, rádi by přestali, ale nějak jim to nejde?

Když jsem se před pár lety dostala do zdravotní péče kardiologie v Ústřední vojenské nemocnici a vyplňovala jsem základní dotazník, řekla jsem, že nekouřím, ale na dotaz, zda nikdy, jsem popravdě přiznala, že dříve ano. Ovšem jen do roku 1987. Ve své zdravotní dokumentaci nicméně nemám napsáno Nekuřačka, nýbrž Bývalá kuřačka. Ze zdravotního hlediska to tedy není totéž. A musím říct, že mě to docela štve.

Jak k tomu vlastně došlo? Naše rodina a příbuzenstvo byly přísně nekuřácké s výjimkou strýce, maminčina bratra z Prahy, kterého jsem však viděla tak dvakrát do roka. Ale dospívaly jsme a u kamarádů jsme cigarety viděly. Tak sestra tajně koupila krabičku, a když maminka nebyla doma, to už bylo v Týně, vlezly jsme do kůlny a zapálily si. Bylo to odporné a celý večer mi bylo špatně. Takto poučeny jsme nechaly cigarety v parku na lavičce, aby si je někdo vzal. Ale přicházely další příležitosti, kurz lyžování v Krkonoších se třídou, maturitní večírek a pak odchod na kolej a různé večírky a návštěvy vináren. Mezi kamarády i známostmi plno kuřáků. A pak sborovna na jazykové škole a kouřící kolegyně, které nabízely. Ještě to nebyla závislost, ale už to byl pravidelný rituál a cigareta chutnala. A odchod do Prahy, zklamání z nevydařené známosti, parta většinou mužského složení a pravidelná návštěva oblíbené hospůdky. To už jsem měla své vlastní cigarety, a jelikož návštěvy hospůdky byly takřka každodenní, bylo i kouření každodenní. Největším problémem se pak stalo seznámení s mužem, s nímž jsem začala žít ve společné domácnosti. Byl silný kuřák a značně mě ovlivnil. To už mi bylo jasné, že jsem závislá. Kromě chronicky zaníceného krku jsem ještě neměla žádné další problémy, ale můj partner, ačkoliv mu bylo sotva přes 30, už kašlal jako starý chlap.  Navíc jsme se věčně potýkali s nedostatkem peněz, k čemuž nákup cigaret značně přispíval. Tak jsem se rozhodla, že toho nechám. Řekla jsem si, že teď nebo nikdy, a docela jsem se zhrozila představy, že bych to nezvládla. A přemlouvala jsem ke stejnému kroku i svého partnera. Slíbil mi to, ale ve skutečnosti to nedodržel. Když zemřel po čase následkem autohavárie a já si odnášela z nemocnice jeho osobní věci, měl v kapse bundy cigarety. Jeho sourozenci byli kuřáci. Po tragické události, když jsme řešii pohřeb a další záležitosti, mi říkali, ať si zapálím, že mi to pomůže. Ano, bylo to lákavé a pro řadu lidí by to asi bylo odůvodnitelné, ale já jsem to neudělala a už ani nikdy později.

Je to tedy už 30 let. Nepociťovala jsem žádné abstinenční příznaky, byla to hlavně otázka vůle. Přestala jsem v prvé řadě chodit mezi kuřáky. Především do restaurace, kde se zároveň i pije alkohol. Protože ten, ať chceme či ne, vůli snáze nalomí. Musím říct, že jsem si nic nezakazovala. Bylo to období, kdy jsem celkově změnila život, zaměstnání i soukromí, a cigarety do toho nového života už nepatřily. Ano, někdy se mi v noci zdá, že kouřím, je to tak. A že mi to chutná. Zkrátka ty chuťové buňky jsou jednou provždy zasažené. Po probuzení jsem ráda, že to byl jen sen.

Co chci ještě říct? Vidím kolem sebe spoustu mladých lidí, hlavně děvčat, která kouří. Neodsuzuji je, spíš si jen říkám, že je to škoda. Jsou ve věku, kdy ještě nemají absolutně žádné zdravotní potíže. Je to pro ně jen požitek. Že vidí někoho staršího kašlat? Že čtou na krabičce varování před škodlivostí kouření? To se jich netýká, v tuhle chvíli ještě nikdo z nich nemyslí na zadní kolečka. To až mnohem později, a někdy až příliš pozdě.

Vzpomínám si na jednu normálně vyhlížející starší paní, která v době, kdy jsem jezdila do archivu na Invalidovnu, se mnou často vystupovala z metra na Florenci. Jen vyšla ven, začala se doslova dávit a trhat kašlem, až budila dojem, musím to tak drsně říct, že v příští chvíli snad vyplivne plíce. Zhrouceně se dovlekla k lavičce, dopadla na ni a .....zapálila si cigaretu. A takových případů jsem znala více.

Nechci patřit k těm neoblíbeným "poturčencům", kteří mají plno chytrých řečí. Také nechci tvrdit, že kouření je jediným důvodem vzniku rakoviny. Už proto, že moje maminka nikdy nekouřila. Ale spolu s jinými faktory určitě ohrožující je.

Od objevení tabáku i u nás prošel postoj ke kouření mnoha výkyvy. Od počátečního označení tabáku za "dílo ďáblovo" a zavírání kuřáků do vězení přes "fasování" cigaret vojáky na frontě za války, prvorepublikový společenský bonton obzvláště vyšších vrstev, masové rozšíření v 50. letech, zákaz kouření v televizi z výchovných důvodů za Husákovy éry, novou svobodnou vlnu s nástupem Václava Havla, až po současnost. A  ta v tomto směru není zrovna nejlepší.

Znám slogan "Moderní je nekouřit". Nejsem však z těch, kteří se nechávají strhnout různými módními vlnami, ať už se týkají čehokoliv. Můj názor, opírající se o zkušenost, tedy zní: Lepší je nekouřit.

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Kouřit jsem přestala před 20 lety. Ze dne na den. S několikaměsíční nezávaznou psychickou přípravou. Pomohla mi k tomu knížečka A. Carra Sbohem cigareto. Uvěřila jsem tomu, co autor psal: že „neexistuje chuť na cigaretu“, že když přestanu kouřit, o nic nepřijdu, že žádná prázdná místa v mém životě, která jsem vyplňovala cigaretou (například přestávky při poradách, v divadle aj.), nenastanou. Přesvědčila jsem samu sebe, že cigareta je „hnus fialovej“, a tudíž na ni nemůžu mít chuť, jako ji nemám třeba na rajčata. Přestat kouřit u mne nebyla věc pevné vůle, ale svobodného rozhodnutí. Pokud bych k cigaretě přistupovala jako k bonbónku, který bych si ráda dala za odměnu, ale vím, že si ho dát nesmím, nikdy bych kouřit nepřestala. Nechápu, jak někdo může říct, že vydržel nekouřit třeba dva roky. Já jsem vydržela nekouřit asi 14 dní. A pak už nebylo, co „držet“.
Ilona Kolářová
Já jsem díky svým kuřáckým rodičům nikdy nezačala kouřit, protože jsem se strašně styděla, jak mi všechno smrdí kouřem.
Alena Tollarová
Díky, Zuzko, za tento článek. Za to, že sis sedla a rozebrala své kuřácké zkušenosti. Jako pravá nekuřačka bych mohla dlouze popisovat můj život s kuřákem ... nyní bývalým. Jediný důvod byl ten zdravotní. I tak jsem ráda, když nevysypávám z kapes před praním tu nechutnou náplň cigaret ...
Soňa Prachfeldová
Také jsem bývalá kuřačka, moji synové kouří a dost a mě to štve, jenže je to droga, chce to pevné odhodlání, anebo bohužel kuřáky zarazí zlá nemoc a to už je pozdě. Kdo nekouří, je na tom skutečně lépe, zdravotně i finančně. Pokud jde o slabé sváteční, tak mi to nepřijde tak hrozné, hlavně dospěláci mají vědět co dělat. Ale striktní zákazy se mi nelíbí.
Zdenka Jírová
Přestože jsem vyrostla v rodině kuřáků, nikdy jsem nekouřila, ani jsem to nezkusila, přestože mezi spolužáky na střední škole jsem byla bílou vránou. Nemám ráda , když mě někdo do něčeho nutí. Moje vlastní rodina byla vždy nekuřácká , také málokdo z našich přátel kouřil a i ten respektoval naše nekuřáctví. Se zákonem souhlasím, protože kouření velmi poškozuje zdraví, a nejen vznik rakoviny, ale i srdeční onemocnění, diabetiky a další. Pracovala jsem na hygienické stanici na odboru ovzduší a vody a mimo jiné jsme dělali kontrolu ovzduší i v interiérech. Kdyby každý kuřák viděl, co vdechuje do svých plic, určitě by se nad sebou zamyslil. Dodnes vzpomínám na pracovníky v restauracích, jak asi zdravotně dopadli po víceleté práci v tomto ovzduší, kde jsme rovněž měřili. Bylo to neuvěřitelné. Jde jen o vůli každého kuřáka, zda chce změnit své návyky. Politiku bych do toho nepletla, ta s tím nemá co dělat.
Jana Šenbergerová
Nikdy jsem nekouřila, ani po tom netoužila. Stačilo mi, že později kouřil manžel. Naštěstí nám nehulil ani v bytě, ani v autě. Je mi upřímně líto dětí, jejichž rodiče kouří všude. Pokud nemusím dýchat s kuřáky stejný vzduch, ať si své zdraví klidně ničí, když jim to za ten smrdutý požitek stojí. :-)
Naděžda Špásová
Už jsem to tu psala. Jsem kuřák, nikoho tím neobtěžuji, respektuji místa, kde se nekouří a neodhazuji vajgly po ulicích. Myslím, že tím nejsem méněcennější než nekuřáci. Proto mi vadí některé výroky nekuřáků, hlavně těch napravených. Ti jsou nejhorší a občas ztrácí soudnost. Zuzko, napsala jsi to moc hezky.
Hana Rypáčková
Nezačala jsem kouřit ,protože na brambirové brigádě mě spolužača nutila, aby kouřili všichni a nikdo to nevykecal.Jsem pro svobodu a nepodléhala jsem svodům.Taky mi vadí to vodění za ručičku...Vážím di lidí, co mají pevnou vůli. V naší familii ken nejstarší vnučka občas kouří, víme to, ale neviděla jsem ji si zapálit .Moc hezky jsi to Zuzko rozrbrala.Tak málo se staráme o své zdraví.....
Helenka Červenka
Nikdy jsem nekouřila, pokud teda pominu nějaké zkoušení v patnácti - ale nechutnalo mi to. Otec byl kuřák, manžel byl kuřák, syn je kuřák...a já stále nic :-)
Marie Seitlová
Já jsem nikdy nekouřila, tak nevím jak je těžké toho nechat. Ale znám situace z Luhačovic, kdy se sem přijeli pacienti léčit s dýchacími cestami a sotva vyšli z inhalatoria tak si hned zapálili. Tak to jsem nechápala a byli v lázních z nemocenské.
Jiří Libánský
Taky jsem byl kuřák.
Zuzana Pivcová
Ráda bych řekla, že můj příspěvek byl míněn trochu jinak, ne jako otevření debaty, která by patřila do Ringu, a to, zda schvalujeme či ne ten nový zákon. Ale samozřejmě nikomu nebráním ve vyjádření, to ne, i když Tys to stočil hodně jinam.
Jarmila Komberec Jakubcová
Naše země je 23. zemí v Evropě, která uzákonila zákaz kouření. Např. Albánie ho měla již v roce 2007 - tedy před 10 léty.Já se zákazem kouření naprosto souhlasím i když vím, že jen zákaz člověka kouření neodnaučí ale ochrání nekuřáky.Před léty jsme si v referendu odsouhlasili vstup do EU a tak jsme všichni věděli, že se musíme i svými zákony přizpůsobit EU a jejím nařízením.Jsou jiné nařízení EU, které mi vadí víc - bohužel bude jich přibývat.EU je dnes ovládána neomarxisty a socialisty, kteří mají zákazy a nařízení v popisu práce.
Jiří Libánský
Co já si myslím o tom zákonu? Jsem alergický na cigaretový kouř. Rozkašlu se i když ke mně zavane od kuřáka na ulici, který jde přede mnou. Ve vlaku, když vedle mne sedí někdo, kdo před tím seděl několik hodin v hospodě, páchne tak, že se mi z toho zvedá žaludek. I když jsem pozván na posezení s přáteli, pokud se tam kouří, nejdu tam. Vítám proto každý prostor, kde se nekouří. I když jsem vděčný za omezování kouření, děsí mě jiná věc. A to jsou stále přibývající nařízení obecně. Ano, všechna jsou v mém zájmu. Nařízená přilba a nebo pásy abych si nerozbil hlavu. Reflexní prvky aby mě něco nepřejelo atd. Ono je to správné a užitečné. Ale taky bych mohl jednou dostat pokutu za rozvázanou tkaničku, protože bych si na ni mohl šlápnout a upadnout. Nebo za nedodržení zákonné povinnosti být v dešti vybaven pláštěnkou. Další a další zákony "v mém zájmu" je to, co mi vadí víc, než tento konkrétní o omezení kouření.
Eva Mužíková
Zuzko, já jsem si prvně zapálila někdy okolo třiceti, z podobných důvodů. Manžel kuřàk, kolegové v práci kuřáci. Ale, kouřila jsem jednu denně před spaním!! Nikdo by ne věřil, že se tento " rituál " stal časem návykem. A silným!! Když mi manžel před odchodem do práce zapomněl nechat tu jednu na poličce, byla jsem schopná zazvonit na souseda. Sama jsem si cigarety nikdy nekoupila. Měla jsem na sebe zlost, protože i po té jedné jsem ráno kašlala. Kdybych si zapálila během dne, motala by se mi hned hlava. Několikrát jsem se snažila přestat, teprve když se mi jednou večer po popotáhnutích zamotala hlava a rozbušilo srdce, bylo rozhodnuto. Od té doby konec. Jelikož jsem díky této zkušenosti poznala, co to je návyk a jak se s ním těžko bojuje, byla jsem při práci s mladistvými v ústavu k jejich závislosti více chápající.