Mareček a Barborka chodí rádi s maminkou na jejich zahrádku, kde pěstují různou zeleninu. Maminka vždy na jaře zasadí kedlubny, ředkvičky, mrkvičku, česnek a cibuli na jednu stranu zahrádky a na druhou stranu sází rajčata a okurky. A protože už ví, že Marečkovi a Barborce moc chutná polévka z cukety, zasadila také malé sazeničky cukety.
Jednou byli zase všichni tři na zahrádce, aby se podívali, jak jim všechny ty sazeničky rostou. Když vyšli z domu, kde bydleli, svítilo sluníčko, ale jen chvilku byli na zahrádce, když se najednou objevil mrak a začalo pršet. Schovali se tedy do malého domečku, který jim na zahrádce postavil tatínek. Aby jim čekání na sluníčko rychle utíkalo, začala jim maminka vyprávět pohádku o Lasičce Adélce:
„Kousek od naší zahrádky je les, kam chodíme na procházky. V tom lese žije se svými rodiči lasička Adélka“. Mareček si vzpomněl, že už zná jinou pohádku o téhle lasičce, a tak pošeptal Barborce: „Barčo, poslouchej, to bude určitě hezká pohádka.“ Maminka pokračovala: „Jednou šla maminka lasička s Adélkou na procházku mezi naše zahrádky a vzaly s sebou kamaráda Adélky, ježečka Lojzíka. Když došli až na naše zahrádky, řekla maminka lasička Adélce a Lojzíčkovi: „Dnes si zahrajeme hru na schovávanou, a kdo vyhraje, dostane ode mne malou čokoládu.“ Mlsná lasička a ježeček se rozutekli dříve, než maminka lasička napočítala do deseti. Ale protože ježeček byl menší a pomalejší, maminka lasička ho během krátké chvilky našla. Lasičku Adélku však nemohla najít. Myslela, že se jí dočista ztratila. „Kam se asi ta moje malá lasička schovala?“ zeptala se ježečka Lojzíka. Ten jí odpověděl: „Já nevím, neviděl jsem, kam lasička utíkala.“ Maminka lasička se rozhlížela a všude kolem ní byly veliké zelené listy dýně, kterou tady zasadil kluk Mareček se svojí sestřičkou Barborkou. Lasička se schovala právě pod jeden takový list, hned vedle krásného žlutého květu dýně a nebylo ji vůbec vidět. Maminka lasička volala, hledala, a když už se jí chtělo plakat, že svoji malou lasičku ztratila, uslyšela jemný hlas „Pročpak naříkáš maminko lasičko?“ a byla to právě dýně, která si nešťastné maminky lasičky všimla. „Podívej se“, nadzvedla jeden svůj veliký zelený list, hned vedle svého krásného žlutého květu, „tady je tvoje malá lasička“. A opravdu, pod listem pěkně schoulená do klubíčka ležela Adélka a spinkala tak tvrdě, že tohle všechno vůbec nevnímala. Ježeček radostí vykřikl: „Tady je, vidíš, teto lasičko!“ Maminka lasička se usmála, poděkovala dýni za pomoc, zvedla svou malou lasičku do náruče a odnesla ji do jejich pelíšku na kraji paseky. Tam potom dala maminka ježečkovi Lojzíkovi i své malé lasičce Adélce slíbenou čokoládu.
Maminka dovyprávěla pohádku, podívala se na Marečka a Barborku a rozesmála se, oba usnuli opřeni hlavičkami o sebe. Když je probudila, na jejich malou chaloupku už zase svítilo sluníčko. „Pojďte děti, půjdeme domů, čeká tam na vás na každého talíř dobré dýňové polévky od tety lasičky“.
