Hádáte se kvůli banalitám? Přesto jste asi šťastný pár
Ilustrační foto: ingimage.com

Hádáte se kvůli banalitám? Přesto jste asi šťastný pár

23. 6. 2017

Časté přepínání televizních kanálů, nespláchnutá toaleta, umyvadlo neumyté po holení, svícení v pokojích, ve kterých nikdo není. To jsou nejčastější důvody, proč se doma hádáme. Malichernosti? Ano. Psychologové provedli několik výzkumů a výsledky jsou jasné: nejvíce domácích hádek vzniká kvůli tomu, co se jeví jako banalita.

Většinou se nejvíce pohádáme ve čtvrtek okolo dvacátého hodiny večerní. I to vyplynulo z několika dotazníků a průzkumů, takže pozor na čtvrteční večery.

Profesor Richard Ronay z Univerzity v Queenslandu je tématem domácích hádek přímo fascinován a zkoumá je jako pod drobnohledem. „Obvykle si myslíme, že nejvíce neshod panuje v domácnostech kvůli výchově dětí, hospodaření s penězi a domácím povinnostem. To je pravda, ale ty nejdivočejší hádky vznikají kvůli malichernostem, jako jsou třeba neuklizené prázdné roličky od toaletního papíru,“ uvádí v jedné ze svých prací.

Vousy v koupelně

Na stejné téma dělali nedávno průzkum britští psychologové. Ti šli tak daleko, že se snažili počty hádek v domácnostech počítat. Názory na užitečnost podobných průzkumů jsou sice rozporuplné, každopádně však můžeme výsledky brát minimálně jako důvod k pobavení. Britští výzkumníci, kteří zpovídali tři tisíce lidí, tedy nyní vzkazují: Zkuste si po dobu roku zaznamenávat každou hádku s partnerem, partnerkou. Pokud dojdete k číslu dvě stě a méně hádek za rok, jste šťastný pár. Běžně totiž lidé došli k závěru, že se ročně pohádají tak čtyři sta krát. To už podle psychologů znamená, že vztah není v pořádku.

Nejčastější příčiny jsme už zmínili v začátku: Neumyté skleničky, věci, které se najednou nedají nalézt, časté přepínání televizních programů. Mužům vadí, když se ženy dívají na telenovely a seriály, které jim připadají hloupé. Ženy uváděly, že je přivádí k šílenství poházené oblečení po bytě a už zmíněný nepořádek na WC a v koupelně. Není horší věc než neopláchnuté umyvadlo po holení, na tom se shodly Britky, Američanky, Francouzky i Belgičanky – tam všude podobné průzkumy probíhaly.

Auto jako ponorka

Samostatnou kapitolou jsou hádky v autě. Zdá se, jako by společné cestování autem bylo jednou z nejrizikovějších situací. A co teprve, když se vypravujeme na delší cestu, na dovolenou. „Vezměme si průměrný český manželský pár, který vyráží na dovolenou do Chorvatska autem. K první hádce dochází často už po prvních dvaceti kilometrech jízdy,“ říká psycholog Karel Havlík, který se řadu let věnuje všemu, co se týká psychologie a dopravy. Jak je to možné? Těšíme se na dovolenou, jedeme si odpočinout a pohádáme se hned v autě? „Automobil je uzavřený prostor a z něj není kam utéct. Když se schyluje k hádce doma nebo jinde, jeden z partnerů, obvykle muž, se prostě snaží zmizet. V autě zmizet nejde, takže se začíná bránit, oponuje ženě a už to jede,“ vysvětluje psycholog.

Můžeme všechny tyto průzkumy brát třeba jako tip pro ty, kteří si rádi dávají novoroční předsevzetí. Možná, že kdyby si každý pár po celý rok pokaždé zapsal, kvůli čemu se pohádal, po roce by se společně zastyděl, kvůli jakým hloupostem to bylo. A co teprve, kdyby se pak tomu oba partneři dokázali společně zasmát. Možná by psychologové časem v tomto směru neměli co zkoumat. Co se škádlívá…

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Tolik času už nemáme, abychom ho obětovali hádkám. Oba umíme ustoupit i vyjít vstříc a je nám spolu dobře.
Věra Ježková
Pokud se neshodneme na TV programu, raději ustoupím a jdu si číst, psát nebo na internet. Netěšilo by mě dívat se na to, co partnera nebaví. On někdy „ten můj“ program chvíli přetrpí. Nejčastější „hádky“ máme kvůli tomu, že neposlouchá, co mu říkám, zatímco ode mne vyžaduje naprosté soustředění na svá slova.