Pozor na depresi. Senioři i jejich okolí ji podceňují
Ilustrační foto: ingimage.com

Pozor na depresi. Senioři i jejich okolí ji podceňují

26. 6. 2017

Deprese je jedním z nejčastějších psychických onemocnění starších lidí, ale paradoxně se o ní v souvislosti se seniory mluví méně, než v případech, kdy se týká lidí mladších.

Obvykle je totiž spojována s rychlým životním stylem, s přepracovaností, se starostmi jak uživit rodinu, zvládnout péči o děti. U starších lidí se však předpokládá, že žádné takové starosti nemají. Tak proč by měli mít deprese, že? Jenže opak je pravdou.

Babička je jen stará

Potíž je v tom, že stáří je obecně spojováno s ubýváním sil, energie a s jakousi posmutnělostí. Takže, když je senior unavený, mlčící a tak nějak bez nálady, bere se to jako normální věc. Když se takhle chová člověk mladý, ze všech stran slyší: Není ti něco? Nechceš prášek? Nechceš doporučit psychologa? Nemáš depku? Ale všimněte si, že seniorů se nikdo takhle neptá. Babička je smutná a nechce se jí mezi lidi? No to je normální, je přece stará, myslí si leckdo. Dědeček nemluví a jen kouká do zahrady? No to přece dědové dělají, jsou to takoví staří bručouni. Také jste se setkali s takovými názory? Pozor na ně, jsou nebezpečné.

„Příznaky deprese bývají u starších lidí často mylně pokládány za průvodní jevy stárnutí,“ říká gerontoložka Iva Holmerová. „Deprese u seniorů bývá skrytá, oni nejdou k psychiatrovi. Spíše se projevuje tak, že si stěžují na různé potíže u svého praktického či odborného lékaře. Je proto třeba, aby právě praktičtí a odborní lékaři na depresi ve stáří více mysleli a uvědomili si, že za mnohými obtížemi jejich pacientů se může skrývat právě tento problém,“ vysvětluje.

Spolu s kolegy vytvořila přehled faktorů, které depresi u seniorů často spouštějí. Patří mezi ně ztráta partnera, pocit nízkého socioekonomického statusu – to znamená: málo peněz a dojem, že už dotyčného nikdo nepotřebuje. Může ji odstartovat také dlouhodobý pobyt v nemocnici, v domově pro seniory, málo kontaktu s rodinou a blízkými, ale také třeba chronická bolest či nemoci, které nás dlouhé roky trápí, a máme pocit, že se jich už nikdy nezbavíme. Právě toto všechno jsou faktory, jež život seniorů provázejí, takže není divu, že deprese se stává jejich souputnicí.

Není se za co stydět

Je proto nejvyšší čas zbavit se předsudků. A jeden z nejčastějších, kteří lidé vyššího věku mají, je: Přece nepůjdu k psychologovi nebo psychiatrovi. Copak jsem blázen?

Všimněme si, jak mladá generace s oblibou využívá pomoci různých psychologů, koučů, rádců. Libuje si v různých sezeních, terapiích, zkrátka metodách, pomocí kterých se rozebírají psychické problémy a různé starosti. Tohle je pro starší generaci tabu. Nebyla na to zvyklá, za jejich mladých let nic takového nebylo. Jít k psychiatrovi rovnalo se totální selhání. Byla to nálepka, že se dotyčný pomátl. Dnes je takový přístup mnohým seniorům na škodu. Spoustě starším lidem by pomohlo, kdyby si měli s kým popovídat, svěřit se. A od toho psychologové jsou. Právě oni umí doporučit, co dál, a mohou nasměrovat k té správné léčbě, terapii, zkrátka pomoci.

Deprese je totiž normální nemoc. Nemůžeme si za ni sami, může za ni fakt, že ve stárnoucím těle se tvoří méně neurotransmiterů nezbytných pro udržení dobré nálady. Patří mezi ně například serotonin, který se nazývá hormonem štěstí.

S tím, jak se lékaři a vědci čím dál více zajímají o vše, co provází stárnutí, probíhají výzkumy, nakolik deprese souvisí s demencí. A výsledek? Ano, právě demence, ten největší strašák vyššího věku, se ukazuje být následkem neléčené deprese. Takže na to mysleme, až budeme mít v podzimních dnech pocit, že život za moc nestojí. Na objednání se v nějaké psychologické poradně opravdu není nic trapného či ponižujícího. Je čas pochopit, že jde o úplně stejnou záležitost, jako když jdeme k zubaři nebo na ortopedii.

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Richard Vykoukal
Víte, ono je to těžké. hlavně u starších lidí Není pro ně jednoduché si něco přinat. Vzhledemk tomu, že v této společnosti nadále přetrvává názor, že když někdo si najde psychiatra, či psycholga a začne svůj problém řešit, Tak je povžován za blázna a pod. Nedaj bože být hospitalizovaný v PN. Zajímavé je, že tento názor sdílí hodně mladých lidí. Ale je také zaajímavé kolik mladých lidí má takovéto problémy. Staří lidé ale tyakové věci snáší mnohem hůř. Mladý když spadne na hubu, tak se spíš otřepe, jak starší člověk, který má zdravotní problémy, do toho se nabalí nějaké rodinné a pak se stává, že prostě neví kudy kam. Je čím dál skleslejší, nervoznější a začíná být i protivný vůči svému okolí a nebaví ho ve své podstatě vůbec nic, ani vlastní život. Pak se vám vkrádají myšlenky v podobě skoku pod vlak, či z mostu nebo se taky někde pohoupat. Nejraději by jste se už viděli v tom dřevěném spacáku. Je to kruté, ale je to tak. v tom Nejvíc tyto lidi trápí nezájem jejich nejbližšího oklí. ano, jak jsou krásná slova, my Tě máme rádi atd. Ale když dojde klámání chleba, tak se zjistí, že ono je přednější něco jiného, než ta láska. Slyšíte, to děláš špatně, měl by jsi to udělat jinak, jak dlouho to tak chceš dělat. Ale žádný vám neřekne jak to tedy máte udělat. Oni to neví! Proč! Protože nikdy nebyli v kůži toho člověka, který má problém, pořádně se ani nezeptají proč je to tak, nebo onak. Že vy, ty problémy chcete mít taky z krku, aby jste se mohl v myšlenkách soustředit na něco jiného. Tak v noci nespíte, přemýšlíte o nesmrtelnosti chroust, a vhlavě vám běží nepřetržitá smyčka všech možných problémů, ale žádná kloudná myšlenka. Co pak pomůže nějaká terapie v PN. Kde jste si srovnali nějak myšlenky a když se vrátíte domů, že pramálo z toho, co jste si napánovali a čakali aspoň pohopení, když už ne pomoc, tak jste tam kde jtse byli před nsátupem do PN. Cpete se práškama na vše možné a stav je takový, že když ne stejný tak ještě horší. A poku si takový starší člověk nenajde někoho, s kým si může povykládat, třeba i oté nesmrtelnosti toho chrousta, jste totálně v háji. Nehorší je ta samota. Dnes a denně čučání do čtyřech stěn a bílého stropu. Nemít si s kým promluvit, to je ta největší můra. Bohužel jsou lidé, kteří se těžko s tímto stavem vyrovnávají. Najdou jse i jedinci, ktří prostě svým chováním až nápadně vystupují, snaží se komunikovat s klolím, ale to je jen pozlátko. Ta osoba se tak chová, proto, aby aspoň na chvíli dělala něco jiného. Jakmile všakzůstane sama, jede v tomzase dál. Tu hlubokou krizi, která se pod tuto pokličkou skrývá, nikdo nevidí. AS bohužel, je to smutné, ale tak na to někdy nahlíží i zdravotnický personál. Netýká se to však je starších lidí, ale i lidí, kteří jsou odkázáni na pomoc někoho jiného a navíc ještě bojují se svým postižením. Obdivuji, některé jedince, jak se dovedou prát s svým nelhkým osudema věří, že může být líp. Co to takovou osobu stojí si fyzických, ale hlavně psichyckých o to se nám nezdá. A každý madý y si měl uvědomit, že jednou příjde doba, kdy sám bde stár a bude potřebovat pomoct. Nikdo nezůstane mladý. Všichni mám svůj život nějak ohrničen. Ale dovedem si jejztrpčovat zbytečnými půtkami a nevraživostí jeden k druhému. Vytrácí se úcta ke starému člověku. Mladí se nasarého člověka dívají s despektem, Jak to, že si dovoluje vůbec žít a ubírat mu kyslík. A situace díky některým "inteligentgním" lidem bude ještě horší. Zase se probírají důchody.Opětovně jedni a ti samí zase napadají zvýšení důchodů. Nejraději ba všechny staré viděli v naprosto v jiné dimenzi, než té živé.
Věra Ježková
Článek velmi vítám. Podtrhuji větu, že deprese je normální nemoc. Něco o ní vím, i když jsem si ji prožila již ve věku mladším. Nemusí tedy nutně souviset se stářím (v němž má zajisté svá specifika daná zdravotním a sociálním stavem člověka). A protože je to nemoc, je dobré s ní jít k lékaři a léčit ji léky. Nesnáším, když se o depresi mluví jako o „depce“ a když je postiženému doporučováno, aby si z toho nic nedělal a překonal ji vůlí. Nejde to. Zrovna tak jako třeba nejde „rozchodit“ zlomenou nohu.
Květa Řičánková
Deprese nevnikne náhle.Bylo by potřeba lépe informovat seniory o telefonních linkách pomoci pro seniory,jsou bezplatné,24 hod.Jsou tam vzdělaní lidé,vyslechnou,poradí kde v místě bydliště lze najít poradnu zdarma.Věřte že když svoje problémy někomu vyříkáte,moc se vám uleví,vlastní zkušenost.
Jana Slavíková
Obávám se, že v případě hluboké deprese psycholog nestačí. A psychiatra platí pojišťovna. Jen objednací lhůty jsou několik měsíců a to pak může být pozdě. Pokud se člověk dlouho rozhoupává (a to většinou), pak dojde do ordinace a objednají ho za půl roku.....
Soňa Prachfeldová
Pravdivý článek, tak to v životě starých a zejména osamělých lidí bývá. Jenže kdo jim podá pomocnou ruku a ukáže cestu ? Vidím jak staří lidé mnoho doplácejí v lékárnách za léky, pak musí zase ušetřit na jídle a už tak malé žicvotní úrovni. A myslím, že i návštěvy u psychologa se musí platit. Takže starý depresivní člověk je na tom špatně, v tomhle je naše společnost velmi pozadu. Pokud není láskyplná rodina, tak osamělý , nemocný a starý člověk je na tom opravdu zle .
Marie Doušová
Článek mě zaujal a je velmi poučný. Dík ,že se někdo zabývá psychikou starších lidí.
ivana kosťunová
Znám ze svého okolí několik lidí, kteří užívají antidepresiva. Třeba případ podnikatele, který posledních dvacet let vedl firmu , pracoval 20 hodin denně a dostavil se syndrom vyhoření. Najednou pro něj bylo namáhavé i ráno vstát a jít do kanceláře. Bylo to tak, že s přibývajícím věkem klesá i výkonnost a kamarád než aby si uvědomil, že musí zpomalit a omezit své aktivity, ocitl se v depresi. Od něj jsem slyšela zajímavou větu : " Nikdy neříkej člověku v depresi - nebuď smutnej, zasměj se "! To je jako bys řekl člověku se zlomenou nohou " Trochu se proskoč a bude to zas dobrý " ! Díky za tento článek