Nedostupný vrchol

Nedostupný vrchol

30. 8. 2012

Výpravčí Lojzík Bernát je člověk rovinový. Nemiluje pohoří ani na pohlednici. Jako zdatný turista toleruje pouze mírné pahorkatiny. Jakožto člověk rovinový, nezajímá se o zimní sporty. Když byl jednou pozván na Lopeník, aby na vlastní oči shlédl lyžařské umění zetě, jeho rodičů a pětiletého vnoučka, byl značně znechucen. Stál tam za mrazu mínus deset stupňů a podobal se věrně herci Jaroslavu Marvanovi ve filmu Anděl na horách. Za půl hodiny pozorování odešel do místní restaurace a u grogu protrpěl krásu nedělního výletu do lyžařského střediska. Pak prohlásil, že sice všichni krásně lyžují, on že však nemá rád zimu a vůbec jej nezajímá módní přehlídka lyžařského vybavení a výstroje

Lojza od mládí prahnul po historických informacích. Od dětství sbíral ročníky časopisů. Otec přivážel domů z tiskárny Glóbus z Brna deputátní ročníky časopisů, kluk si čas od času přinesl domů nějakou tu ,,makulatůtru“, jak předmět jeho sběratelských vášní pojmenovala maminka.

Kluk byl zvídavý a měl představivost a fantazii. Doma objevil Kalendář pro školu i dům z roku 1942. Zaujal jej článek o neblahém působení padákových myslivců na území Protektorátu. Oblíbil si název padákový myslivec a často se bavil představou pana Koutného, místního hajného, kterak se snáší na padáku a zatýká pytláka! Touto představou se pak vždy bavil při shlédnutí každého myslivce, i když těmi padákovými myslivci byli nazýváni parašutisté. Jak byl později informován, sloužil u myslivců i dědek Šimon. Bylo to ve Štýrském Hradci a dědek na fotce nebyl vybaven mysliveckým kloboukem, ale normální kšiltovkou typu Švejk s ,,Frantíkem“na štítku modré čepice.

Takto vybaven začal Lojzík procházet životem. Otevřené oči, pozitivní náhled na svět, poznámkové bločky. Rovinový muž si začal stavět do cesty pomyslné vrcholy.

První vrchol – maturitu, zvládl s přehledem. Vstoupil pak do služeb státních drah. Potřeboval se materiálně zajistit. Sloužil  jako výpravčí vlaků celých čtyřicet tři let! Žádné vrcholy ve smyslu kariéry si nestavěl. Naučil se sloužit poctivě, práci neflákat. Své nadřízené profesně neohrožoval. Již od časů Římské říše je známo, že největším nepřítelem vedoucího je jeho náměstek. Vydržel třicet osm let v jedné stanici, nadřízenými nepovšimnut. Akorát jedenkrát za tu dobu jej odcházející mladý náčelník, nomenklaturní kádr a kamarád, hodlal povznést k výšinám. Pravil: ,,Lojzíku, odcházím tam, kde končí kamarádství a začíná jen výhodné spojenectví. Jseš dobrý kluk a dobrý výpravčí, vytáhnu tě nahoru. Zařídím, abys byl přeložen do stanice Brno, hlavní nádraží!“

,,Milý soudruhu náčelníku, milý Tomáši. Do Brna hlavního nechci. Tam se musí moc pracovat. Sežeň mi místo na Provozním oddíle. Beru místo náměstka pro atomové výbuchy a kulometná hnízda!“

Zajištěn stálým zaměstnáním začal Lojzík zdolávat vrcholy různého stupně obtížnosti. Za chvíli měl za sebou celé pohoří kopců ženského rodu. Zdolal štíty zvané Karlička, Alenka, Liduška a Anežka. Posléze k těmto vrcholům přidával další. Zřítil se jen dvakrát, zachycen byl však záchrannou manželskou sítí. Ze sítě stačil dvakrát vypadnout, potřetí se pokus netroufnul opakovat.

Jak šel život, zdolával poutník další a další vrcholy. Absolvoval devět televizních soutěží. Jednu vyhrál a z jedné si přivezl šest stříbrňáků. A tak Lojzík Bernát doklopýtal do důchodového věku. Dosáhl všeho, po čem toužil. Absolvoval v podstatě šťastný život. Kolem šedesátky se mu do cesty postavil Mount Everest. Tenhle vrchol byl ovšem nad jeho síly a musel se vrátit pár metrů od vrcholu. K dosažení cíle nenašel dost odvahy. Vrcholovému výstupu zabránil zdravý rozum. To bylo tak.

Lojzík slouží čtyřicátý první rok u Českých drah. Je silvestrovská noc. Jedou jen čtyři vlaky. Jedním přijel do práce a druhým pojede z práce. Akorát je naplánován zvláštní vlak věřících z Brna na Hostýn. Prosím, věřící si zaplatili, očekávají jistě o půlnoci požehnání na svatém místě. Nic proti tomu. Náš zákazník, náš pán. Vlak projede stanicí kolem desáté večer, vracet se bude kolem třetí ráno. Stalo se. Při návratu ovšem zastaví tento zvláštní vlak u vjezdového návěstidla sousední stanice. Je půl třetí ráno, všichni zaměstnanci spí spánkem spravedlivých. Vlakvedoucí zvláštního vlaku přišel od vjezdového návěstidla až na stavědlo. Probudil signalistu a za deset minut zvláštní vlak stanicí projel. Nebylo by se nic stalo. Vlakem se vraceli spící věřící opatřeni požehnáním. Přece nemohlo nikomu vadit, jestli se duševně ukojen a posílen vrátil domů o deset minut dříve, nebo později! Lidé hlásající lásku učinili však z tohoto případu událost, hraničící s vražděním neviňátek betlémských za krále Herodesa. Mohli to přejít mlčením, nic nebránilo k velkorysému odpuštění. Trvali však na exemplárním potrestání. Dali pocítit ubohým zaměstnancům sílu rozzlobeného mstitele bez ohledu na požehnání. Sankce byly tvrdé, zaměstnanci pocítili sílu plamenného kříže. A tehdy slíbil výpravčí Aloiz Bernát ,,svatým“ pomstu. Postavil si horu pomsty. Stalo se věcí osobní cti tento Everest překonat. Jeho mozkem hlodal červ pomsty. V příštím roce si vymění službu, Silvestra rád každý kolegovi přenechá. A o této noci pomsty pojede zvláštní vlak místo na Hostýn na vlečkovou kolej sedm kilometrů vzdálené továrny!

Touto myšlenkou se zabývá průběžně po celý rok. Sedne si do pohodlného křesla, zavře oči a před očima se mu promítá film nazvaný Požehnání v kolejišti.Vidí, kterak se prosincovou nocí řítí vlak jeho stanicí a odbočuje ne na trať vedoucí na Hostýn, ale na traťovou kolej závodní vlečky. Je to otázka čtyř výměn. Aby strojvedoucí nepostřehl, kam že to vlastně jede, pojede kolem odjezdového návěstidla na bílé světlo přivolávací návěsti. Než zjistí svůj omyl, bude stát na vlečkové trati. Vrátit se smí jen se souhlasem výpravčího a jako naschvál bude v poruše telefon i vysílačka. Svatí tak profláknou půlnoční požehnání. Tak jako římský imperátor hleděl s nadšením na požírání křesťanů lvy, představuje si mstitel s nadšením zmateně pobíhající postavy mezi kolejemi. Hostýn nikde, nezbývá než o půlnoci zakleknout do štěrkového lože. Potěšení z tohoto pohledu přebíjí i námitky zdravého rozumu s otázkou. Stálo by to všechno za ty sankce ? Vyletěl by od dráhy a stálo by to těžké peníze. Stejně měl jít ale za dva měsíce do důchodu. Zůstala by mu jen tupá nenávist. Překonal by svůj Everest!

Nakonec to vzdal, těsně před vrcholem. Zvláštní vlak projel na tu správnou trať!

Důchodce Aloiz Bernát už hory neslézá. Žije klidným životem, má pěkný důchod a hodnou přítelkyni. Důchod mu vystačí, nekouří a nepije. Před několika dny překonal vrchol předposlední. Vyšla mu jeho knížka a ocitla se na pultech tří knihkupectví. Prodává se také na poštách a je umístěna v sedmdesáti městských a obecních knihovnách. Dokázal splnit svůj velký sen a na pomyslném Everestu nakonec umístil svou vlajku.

Poslední vrchol však překonat nedokáže. Nejen, že to vzdá pod vrcholem. On se o jeho zdolání vůbec nepokusí. V místní restauraci rozjeli reklamní akci. Kdo vypije na posezení pět půllitrů piva Gambrinus, obdrží reklamní předmět. Horolezec, který zdolal třicítku hor se ženskými jmény, absolvoval devět televizních soutěží, vyškrábal se na vrcholový bod svého života, nedokáže jedinou zdánlivě prostou věc.

Za žádnou cenu nedokáže na posezení vypít pět piv!

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.