Vzpomínka na léto s jiřičkami...
ilustrační foto: pixabay.com

Vzpomínka na léto s jiřičkami...

3. 8. 2017

Můj velký " ptačí " zážitek je starý již několik let, přesto si na něj každé léto s dojetím vzpomenu.

Tehdy jsem byla na malebné chalupě v jižních Čechách se svou, již 95letou báječnou tetou. Teta byla skvělá, plná optimismu a života, jen nemohla chodit, tak bylo jasné, že na chalupě sama přes léto být nemůže. Proto jsem tam to léto trávila s ní, abych jí byla ku pomoci.Nejraději jsem byla, když vyprávěla o svém životě.

Každé ráno jsem vstávala brzy a s hrníčkem kávy vysedávala na zápraží, užívala si tu ranní pohodu a sledovala rodící se horký den.

Jedno ráno jsem slyšela zvláštně naříkavé zvuky a pak lehké ťukání. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nemohla jsem najít co, a nebo kdo ty zvuky vydává. Přiznávám, že můj sluch není zrovna moc dobrý, proto bylo pro mě skoro nemožné zjistit, odkuď to přichází...

Po malé chvilce začal nad tím, tak typicky jihočeským uzavřeným dvorem kroužit ptáček. Když slétl níže, poznala jsem jiřičku s bílou náprsenkou. Ta najednou změnila směr a začala nalítávat na prosklené dveře do dílny, kde dříve býval chlívek. Začala vydávat hlasité " vzlyky ", velmi podivný zvuk, jaký jsem snad nikdy neslyšela. Pak se snažila strčit hlavičku pode dveře, kde byla malá škvíra.

To už jsem odložila hrnek a šla blíže zjistit,proč je ta jiřička tak rozčilená. Ptáček neuletěl, měla jsem pocit, že ve mě vkládá svou důvěru. Těsně přede dveřmi jsem si teprve všimla, že z druhé strany stejné zvuky vydává druhá jiřička, která byla zavřená v dílně a nemohla ven. Snažila se nalítávat na dveře, ťukala zobáčkem na sklo, a tak o sobě dávala vědět. Pochopila jsem, že to byla " mamka, co tam seděla na hnízdě, a já, nevědouc o ní, jí večer zavřela dveře, které byly vždy přes den otevřené. Ve svém zoufalství si hlasitým voláním k sobě přivolala samečka a ten, jako správný " chlap ", se jí snažil pomoci.

Otevřela jsem jim dveře a měla oči plné slzí, tak mě ta jejich láska dojala. Oba ptáčkové vyletěli, chvilku si pod nebesy povídali, pak se samička vrátila na hnízdo a vše se uklidnilo.... Dveře už zůstaly pro toto léto otevřené a šťastná maminka tam zdárně vyvedla své potomstvo, vždy podporována samečkem..

Byl to pro mě tak silný a nádherně příkladný zážitek, že na něj nikdy nezapomenu..

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Peerová
Děkuji Evo, pro mě to zůstalo nádherným zážitkem i ponaučením......
Eva Mužíková
Jarmilo, krásný příběh se šťastným koncem.
Jarmila Peerová
Děkuji děvčata,mám stejný názor na zvířátka jako Vy...
Lidmila Nejedlá
Hezký příběh. Já stále věřím, že zvířata nemají jen pudy, ale i ušlechtilé city.
Jitka Chodorová
Jarmilko, moc pěkný a dojemný příběh, od ptáčků, ale i od všech zvířátek , my lidé si měli brát příklad. Díky za napsané, ahoj!
Jarmila Peerová
Děkuji Vám Hano i Vám Zdenko za milé hodnocení,jsem ráda,že se Vám můj příběh líbí.
Zdenka Jírová
To je nádherný příběh. Také mám několik osobních zkušeností s jiřičkami - několik let mi hnízdily na balkoně v 7. patře paneláku na sídlišti. Vždy vyvedly několik mladých. Dokonce tolerovaly i mou kočku, která se balkon chodila vyhřívat. Brzy jedna i druhá strana se přesvědčily, že napadení z jedné ani druhé strany nehrozí a tak léto prožily v naprosté symbióze.
Hana Rypáčková
Věřím v lásku všech božích tvorečků. Opravdu dojemné vyprávění..
Jarmila Peerová
Děkuji Vám všem děvčata za milá slova i za Vaše vzpomínky.Poslední dobou mám pocit,že nám zvířátka všeho druhu ukazují,že mnohdy mají více citu než mnozí lidé.A to mě fascinuje...
Naděžda Špásová
Hezky napsané. Měli jsme několik let na balkoně hnízdo. Každý rok se jiřičky vracely, ale loni se hnízdo porušilo a spadlo. Letos jen nakoukly, ale nové si už nepostavily. Bylo mi to moc líto. Třeba příště.
Olga Štolbová
Jarmilko, dojala jsi mě, já jsem z podobných příběhů hned naměkko. Už jsem párkrát přišla na to, že nám zvířátka věří, i když jsou plachá. *****
Věra Ježková
Moc hezky napsaný příběh. A dobře vybraná fotka.
Zuzana Pivcová
To je opravdu dojemné, Jarmilko. Vybavuje se mi, kolikrát jsem pomáhala v době, kdy byl vojenský archiv ve staré budově Invalidovny, ven malým ptáčkům, kteří omylem vlétli některým oknem dovnitř a pak zoufale létali dlouhými chodbami a hledali cestu ven. Byly tam desítky oken a oni do nich nalétávali a tloukli se. Tak jsem vždycky zahnala kolegy do kanceláří, otevřela co nejvíc oken a ptákům doslova ukazovala, kde mají místo úniku. Naprostou většinou to brzy zjistili a frnkli ven.