Sdílení. Radost nebo povinnost?
Ilustrační foto: ingimage.com

Sdílení. Radost nebo povinnost?

16. 8. 2017

Do života nám vstoupilo slovo sdílení. Sdílení fotografií na sociálních sítích, sdílení zážitků, sdílení emocí. Kdo nyní nesdílí, je bezcitný egoista a asociál. Je to jen módní slovo, pomíjivý trend nebo diktát, kterým si komplikujeme životy?

„Vůbec není schopen sdílet emoce,“ stěžovala si dvaašedesátiletá Helena na svého stejně starého muže. „Zaplatila jsem kurz tance pro páry vyššího věku, četla jsem o něm v časopise, popisovali tam, že se starší páry při tanci krásně uvolní a najdou v sobě emoce, které už léty soužití ztratily. Víš  co na to řekl? Že si mám nabrnknout zajíčka, když si chci hrát na slečnu, která chodí do tanečních,“ vyprávěla své dceři.

„Mami, to je šílený nápad. Náš táta, který je nejšťastnější na rybách nebo na své ovocné zahradě, má jít tančit? Vždyť ani nemá oblek. Co tě to napadlo?“

„Hledám zážitky, při kterých bychom se cítili jako pár, měli společné prožitky, sdílení. Žijeme vedle sebe, ale každý ve svém světě. On má ty ryby, zahradu. Já seriály, kurz malování se sousedkama, uklízení, vaření. Ale pak je zbytečné žít pohromadě, ne?“

„Mami, ty jsi zešílela! To se chceš rozejít jen proto, že si neděláte společná selfíčka na výletech?“

Kdo má pravdu? Helena nebo její dcera? Komunikace v rodině, sdílení pocitů a zážitků, to jsou velká témata a každý k nim přistupuje jinak. Některé rodiny se scházejí každý den u večeří a nedělních obědů a živě si povídají. Jinde manželé každý den tráví po svém, večer si každý sedí u své televize nebo počítače a pak zalehnou do oddělených ložnic. Vůbec to ale neznamená, že jejich vztah není pevný, že se nemají rádi. Prostě mají jinou představu a potřebu sdílení společného života než ti, kteří si o všem neustále povídají.

Společnost ppm factum research dělala průzkum, ze kterého vyplynulo, že čtvrtina Čechů sdílí své radosti, starosti a zážitky s ostatními členy rodiny nanejvýš jednou za týden a jen pětina zařazuje rodinné posezení mezi své každodenní rituály. Čeští penzisté žijící v páru spolu komunikují v porovnání s ostatní populací nejčastěji, třetina z nich si spolu povídá nejméně sedmkrát v týdnu i častěji. Naopak každý pátý Čech žijící ve vícečetné domácnosti přiznal v průzkumu, že si s ostatními členy rodiny povídá jen jednou za týden nebo vůbec. Takže zapomeňme na představu, že klasický seniorský pár tvoří dva otrávení bručouni, kteří si už za dlouhá léta společného života vše řekli a teď jen mlčí. Mnohdy jsou na tom mnohem hůř vícečetné mladé rodiny s dětmi.

„Všimněme si, jak často nyní někde sedí mladý pár s malými dětmi, rodiče mlčí a děti každé zvlášť kouká do mobilu nebo tabletu,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová. „Odcizení jednotlivých členů rodin je nyní obrovské. Naopak ale své zážitky a pocity otevřeně sdílejí na sociálních sítích s cizími lidmi, svěřují se celému světu, kde byli, co jedli, co viděli, co dělali. Ale sdílet s těmi nejbližšími, mnoho lidí neumí.“

Šedesátiletá Marie má starosti se svým mužem. Vzdělaný pán, který zastával vysokou pozici v hutnickém průmyslu, se po odchodu do penze začal nudit a smysl života si našel v sociálních sítích, umísťování fotografií na internet, zkrátka, vede čilý virtuální život. Marie zatím ještě chodí do práce. „Těšil se, že bude na naší chalupě v Jeseníkách, ale teď ho to tam nebaví. Nudí se tam. Takže neustále vymýšlí hlouposti. Přihlásil se do kurzu španělštiny a zveřejňuje si na facebooku fotky, na kterých se k němu tulí třicetileté spolužačky. O víkendech chodí na turistické pochody a všechny známé zahlcuje maily s fotkama z různých míst, který pokořil. Působí to dost trapně, vychloubačně. Říká, že jsem nemoderní, když to nechápu, protože nyní je normální vše veřejně sdílet. Já přijdu domů z ordinace, kde dělám zdravotní sestru, jsem totálně unavená, takže padnu k seriálu a těším se, až půjdu za dva roky do penze. Nesdílím s nikým svůj život. Je nudný, pracovně náročný, nemám se s čím chlubit. V očích mého muže jsem tudíž nemožná, nudná i já,“ vysvětluje.

Výsledek? Oba manželé se čím dál více odcizují. „Už nepamatuju, kdy bychom si sedli ke společnému stolu a povídali si. Když dám na stůl oběd, manžel si ho vyfotí, zavěsí ho na sociální síť, pak si udělá selfíčko v cyklistickém dresu a mizí na výlet,“ popisuje Marie realitu.

Možná je jejich příběh výjimečný, možná se v něm najdou i další páry. Sdílení totiž může mít hodně podob. Od rozesílání selfíček nad mísou polévky až po pěkný večer, kdy si lidé povídají u láhve vína o tom, co cítí, co by si přáli, co je trápí. Zkrátka, potřebu sdílení má každý jinou a výhodou dlouholetých partnerských soužití je, že spolu obvykle vydrží lidé, kteří se už znají a vědí, co ten druhý rád či nerad. Takže zatahovat do takových dlouholetých vztahů hádky kvůli tomu, že muž rád mlčí na rybách, zatímco žena má pocit, že nesdílejí a proto ho tlačí do tanečních, není příliš moudré. I když, jsou případy, kdy se pak ten mlčenlivý rybář v tanečních rozšoupl tak, že sám objednal další kurz pro pokročilé. A samozřejmě si pak přitom se ženou dělali selfíčka a posílali je přátelům tak často, až dotyční přestali na jejich maily s přiloženými fotkami reagovat.Takže, nezbývá než si přát, nalézt tu správnou míru sdílení.

Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Já myslím, že i tady na íčku "sdělujeme".
Soňa Prachfeldová
Sdílení na internetu, už je velmi přehnané , vytváří se závislost a vede až k ničení partnerských vztahů i přátelství. Focení až osobních věcí a umisťování veřejné je mi proti srsti. Najednou se přítelkyně dokáže změnit v nepřítele, nemusím chodit daleko, proto ke sdílení a v našem věku přistupovat značně rezervovaně. Atˇjsem třeba za konzervu .
Naděžda Špásová
Elen, souhlasím s tebou. Já mám zákaz zveřejňování fotek naší Aničky. Když bych chtěla dát nějakou na íčko, musím to probrat se synem. A ta paní s tou noční košilí? To už snad ani není úchylka, ale přímá cesta do blázince.
Libor Farský
Elenky názor je mi nejbližší.
Elena Valeriánová
Věro, máte pravdu. Ano i my sdílíme s ostatními své zážitky,fotky, myšlenky. A je jen na každém z nás, co sdílíme. Proto mám raději sdílení fotek, které se netýkají mého soukromí. Nesdilim fotky vnoučat, rodiny. Připadá mi, že bych jim narušovala soukromí. Mám známou, která má na Facebooku zdomumetovaný pomalu každičký den - vstávání, čistím si zuby, vystupuji z autobusu ... Mám novou noční košili ... To mně připadá už jako nějaká úchylka.
Věra Ježková
Souhlasím se všemi třemi předchozími příspěvky. Ale není naše komunikace zde také svým způsobem sdílení? (Tu lahev vína nejradši sdílím s partnerem nebo kamarádkou.)
Naděžda Špásová
Mě stačí, že mám s kým sdílet náš byt a doufám, že to bude ještě dlouho. Nesouhlasím s tak velkým zveřejňováním soukromí, fotek a podobných věcí. K ničemu dobrému to nevede. Tudíž sdílení moc nefandím.
ivana kosťunová
Mirku, zlatá slova ... Kdyby šlo dát za článek 10 hvězd, nebudu váhat. Sdílím jenom co chci a s kým chci, to podstatné hamižně schovávám.
Mirek Hahn
Nejlepší je na konci..., znát míru ! Je mnoho lidí, bez rozdílu věku, kteří jsou tolik lační nových věcí, nových komunikačních technologií, nových "smart" spotřebičů..., že se od nich nedokáží odpoutat. Je to vábivé, mít na dosah možnost komunikovat s celým světem. Jen nevím jaký smysl má soutěžení o víc lajků, postů, twítů, smajlíků a nevím jak se všechny ty plytké virtuální elementy jmenují... Sdílet láhev dobrého vína se ženou, kterou mám rád je, myslím, jiná kvalita :-)