Vstávám ve dvě hodiny v noci, nedá mi to. Jdu dát do trouby pěkně osolenou a pokmínovanou husu, samozřejmě odpočatou při pokojové teplotě. Nejprve však přikrýt alobalem, neboť do pekáče se nevejde, tak je ten pták veliký, skoro pět kilo. Koupena v Tescu,dovezena z Maďarska, měla jít na německý a rakouský trh, ale akončila u nás a ve slevě, no nekupte to... Zapínám troubu na devadesát stupňů a jdu spát. Ve čtyři ráno mě probudila vůně pečící se pochoutky linoucí se z kuchyně, vůně tak silná, na kterou jsem se těšil celý rok. Proč to píšu? No přeci přišel svatý Martin, letos opravdu přijel na bílém koni po mnoha letech, alespoň trochu poprašku. Vloni jsme touto dobou chodili venku v tričku, jaké bylo teplo.
Svátek sv. Martina byl odedávna spojován s koncem sklizně, završoval zemědělský rok a oznamoval začátek zimy. K tomuto období majitelé vinic chodívali ke svým vinařům ochutnat nové víno a podle jeho kvality se rozhodovali, jestli s vinařem prodlouží smlouvu na další rok. Pokud bylo víno dobré, smlouva byla prodloužena, a to byl důvod k oslavě. Vznikla tak tradice svatomartinských oslav, spojených s degustací svatomartinského vína a svatomartinské husy. Svatomartinské oslavy, které dnes v České republice symbolizuje první košt mladého vína a vůně husí pečínky, jsou spjaty s jedním z nejznámějších a nejuctívanějších světců Evropy sv. Martinem, jehož jméno nesou stovky kostelů, klášterů a míst po celém světě. Oslavy se znovu zavedly v roce 2005.
Cituji z webu: Autor: Petra Hubálková
Dozlatova upečená husa a mladé svatomartinské víno. Ani jedno nemůže chybět při oslavě svátku svatého Martina, který připadá na 11. listopadu, kdy k nám podle pranostiky má tento světec na koni přivézt první sníh.Svatý Martin se narodil roku 316 n.l. jako Martin Tourský. Jeho otec byl pohanský římský důstojník v římské provincii Horní Panonie, dnešním Maďarsku, a už v patnácti letech donutil Martina stát se vojákem. Legenda říká, že jedné chladné temné noci uviděl Martin na ulici polonahého žebráka, který ho žádal o almužnu. Martin ale peníze neměl, a protože chtěl žebráka alespoň ochránit před chladem, rozetnul svůj vojenský plášť na dvě poloviny a jednu mu daroval. Následující noc se mu zjevil Kristus oblečený právě do této poloviny pláště. Pravděpodobně pod vlivem tohoto zjevení přijal Martin na Velkou noc roku 339 křest a rozhodl se zasvětit svůj život Bohu. Na opuštění vojska si ale musel počkat dalších zhruba 15 let, než dosáhl důstojnické hodnosti. V roce 372 přijal biskupský stolec v Tours, ale i přes své jmenování biskupem žil dále jako mnich v chatrči poblíž řeky Loiry, kde později vzniklo opatství Marmoutier. Svatý Martin zemřel roku 397 v 81 letech v Candes u Tours. Je patronem vojáků, koní, jezdců, hus a vinařů a nejčastěji bývá zobrazován na koni s půlkou pláště a žebrákem.
Svátek svatého Martina patřil již v historii k jednomu z nejoblíbenějších v roce. Tento den byl spojován nejen s příchodem prvního sněhu, ale také s pravým posvícením se vším, co k němu patří. Čeledi obvykle končila sjednaná služba, dostávala plat a hledala službu pro další rok. Na mnoha místech se kromě posvícení konaly také dobytčí a výroční trhy. Ve vinařských oblastech pak tento den patřil oslavě nového vína.
K tomuto svátku neodmyslitelně patří dobře vykrmená a upečená svatomartinská husa obvykle podávaná s houskovým nebo bramborovým knedlíkem a červeným zelím. I k té se mimochodem pojí hned dvě legendy. Podle jedné se jí proto, že husy svatého Martina při kázání rušily, a proto nyní odpykávají trest na pekáči. Druhá říká, že Martin byl tak skromný, že se před volbou biskupem skrýval v husníku, ale husy ho svým štěbetáním prozradily. Na svatomartinskou tabuli patří .
Vánoce a velikonoce ignoruji a dnes už dávno neslavím, ale to už z mých článků víte. Já jsem tomuto svátku přišel při mém pracovním působení na Tachovsku (viz. jeden ze starších článků). Začala prostě skoro hysterie, všechny hospody a restaurace nabízely husí hody se zapíjením mladého svatomartinského vína. Od té doby jsem tomuto svátku propadl. První husu jsem upekl při oslavě svátku syna Martina, který nám poskytl azyl po ztrátě našeho bydlení. Martinské víno kupuji v mé oblíbené vinotéce na náměstí našeho okresního města, jak je pravidlem 11. listopadu v 11 hodin a 11 minut. Do vinotéky chodím rád, kupuji si tam stáčenou frankovku výborné chuti. Mléko starců….
Vracím se k mé huse v troubě, v poledne je hotová, až se rozpadala. Dokonce se nám podařilo odebrat celou sklenici čistého husího sádla, to bude pochoutka na chleba, naposledy jsem to jedl za mlada u babičky. A ta husí polévka, snědl jsem celé dva talíře, to bude dnes cholesterolu, pomýšlím, ale jednou se to nezblázní. Dva druhy knedlíků, dva druhy zelí a masa tolik, že jsme si pochutnali v rodinném kruhu všichni, i ten náš malý prcek, dvouletá Klárka. Odpolední spánek to jistil. (A pak nemám tloustnout). Ať žije Martin! Můj syn Martin.
Převzato z webu: www.pedro.bloger.cz
