Vším, čím jsem byla, jsem nebyla ráda
ilustrační foto: pixabay.com

Vším, čím jsem byla, jsem nebyla ráda

15. 9. 2017

Jan Neruda - Vším jsem byl rád

Ba nač bych osudu snad svému lál,
že zahrával si mnou jako s míčem,
že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem,
že se mnou ledacos už udělal
od skromné otázky až hrdé ku odvetě,
že padl jsem a vstal zas nastokrát -
já ledačím už byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Mám to jinak než Neruda.

(Prosím, brát s nadsázkou)

Narodila jsem se jako holka. Už to byl omyl, protože jsem zlobila jako kluk. Ve škole taky nic moc. Krasopis mi nic neříkal, počty šly ztuha, ale zálohované lahve od octa jsem si uměla dobře spočítat (za mého dětství byly vratné). Byla jsem vedoucí party kluků, která je vybírala z beden s vinnými lahvemi na dvoře vinařských závodů. Usoudila jsem, že to je vlastně záslužná práce, protože se tam zbytečně motaly. Byla to prachobyčejná krádež, což mým rodičům vysvětlil vedoucí samoobsluhy, který nám za ty lahve vyplácel po koruně. Rodiče to pak „vysvětlili“ mně.

Na střední zemědělské škole jsem taky byla omylem. O zemědělství jsem nevěděla zhola nic a manuální práce, obzvláště ty s motyčkou, mě děsily. Tato škola ve mně dostala absolutně neperspektivního studenta, kterého využívala pouze při socialistických recitacích. To mi šlo a jde dodnes. Básně se na stará kolena hodí při oslavách a retro zábavách. Při jejich recitaci „uchvacuji“ a sklízím obdiv.

Na vysoké škole jsem pokračovala ve své zemědělské kariéře. Nebylo tenkrát jiné cesty. Má tužba, stát se učitelkou tělocviku, zmizela v nenávratnu s politickým přesvědčením mého otce. Mám pocit, že pak raději zemřel, aby svým dcerám nestál v cestě za štěstím. Ale to už mě JZD zcela pohltilo. No, a jestli jsem byla něčím opravdu nerada, tak účetní prasat. Ve škole jsem se naučila, že prasnice je samice a ne 122 100, kanec byl pro mě samec a ne 122 200, takže si dovedete představit, že jednotné zemědělské družstvo na konci účetního roku řešilo, proč má mít o jednoho kance víc, a proč jim samice přebývá. A protože, co je psáno, je i dáno, ještě dva roky po mém odchodu trvalo, než si v kotcích udělali pořádek podle mých účetních záznamů.

Pak se zdálo, že mi pšenka pokvete v informacích. V době, kdy počítač zabíral dvě obří místnosti a představa internetu byla tak vzdálená, jako teď využití zakoupených parcel na Měsíci, jsem se stala součástí informačního systému Ústavu vědeckotechnických informací. Tam jsem měla nakročeno mít konečně svoji práci ráda. Hledala jsem klíčová slova v odborných článcích, zpracovávala anotace a ručně tvořila mechanický „google“. Práce poučná a myslela jsem si, že i užitečná. Ale jen do té doby, než za mnou začali chodit mí pedagogičtí kolegové, proč dělám (podle nich) tak neužitečnou práci a proč raději neučím. Pedagogické vzdělání jsem si poté, co už otec nefiguroval v mých osobních spisech coby nepřítel socialismu, dodělala. Takže hurá, už se nebudu vzdělávat, budu vzdělávat jiné.

Do dnešního dne mám pocit, že jsem nevzdělala ani jednu ovečku. Na ekonomické škole totiž nikdo nechtěl vědět, kolik hnoje se dává na hektar. Dokonce je ani nezajímala fylogeneze ječmene. A tak i kdybych mohla být v této práci spokojená, má neužitečnost mi to opět nedovolila.

Přesto má kariéra strmě stoupala, až jsem se stala ředitelkou školy. Po počátečním „honění ega“ mi klesl hřebínek a já zjistila, že jsem zase u práce, kterou dělám nerada. Rozdávání výpovědí, podlézání sponzorům a žebrání o studenty mě opravdu nenaplňovalo. Přes to jsem to čtyři roky vydržela. Nabourala si zdraví, vyrobila několik nepřátel a sebevědomí jsem poslala do nejnižšího patra.

Přesto jsem nikdy nezoufala. Věděla jsem, že se dočkám. No a teď už je to tady. Konečně jsem dospěla k tomu, čím jsem ráda. A velmi. Starobním důchodcem.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Slavíková
Nejlepší zaměstnání je důchod!
Libor Farský
Učitelka s humorem musela být u studentů oblíbená!
Eva Krausová
Kéž už bych také mohla říci, že jsem ráda starobním důchodcem...
Zdenka Jírová
Když jsem byla malá, chtěla jsem být paní učitelkou. Pak nám zrušili ve městě pedagogickou školu a maminka mi nedovolila dojíždět do krajského města. Pak jsem chtěla být zvěrolékařkou. To obnášelo studium až v Brně, to mi maminka také zakázala. Nakonec mne bratr přesvědčil, abych studovala chemii, že má budoucnost. Tak jsem ji studovala a docela si ji oblíbila. Pracovala jsem 40 let v laboratoři nejdříve jako laborantka, později jsem si udělala atestaci a stala se i vedoucí laborantkou. Nikdy jsem nelitovala, práce se mi líbila. Po revoluci jsme dokonce pracovali na velkém grantu pro Ameriku, která nás díky tomu zásobila počítači a naučili nás s nimi zacházet. Tato práce pak celkem trvala 20 let a v novějším vydání trvá dodnes. Ráda na svou práci vzpomínám.
Věra Ježková
Moc hezké. Když to vezmu od konce, také jsem velmi ráda starobní důchodkyní. Mé hlavní ráda – nerada spočívalo v učení. Chtěla jsem studovat jazyky (R-N), ale ne učit. Maminka usoudila, že na filozofickou fakultu bych se nedostala, ať jdu na pedagogickou. A na můj odpor řekla památnou větu: Učit budeš až za čtyři roky. Šla jsem. A byly to čtyři krásné roky – pronikání do jazyků a lingvistiky. Praxi ve školách jsem zvládla celkem v pohodě. Ale nebylo to ono. Nemám v sobě potřebu někoho učit, někomu „vládnout“. Radši jsem v pozici žáka. Po ukončení VŠ jsem dostala nabídku práce v ústavu zabývajícím se výzkumem mládeže, který byl její součástí. Jazyky jsem uplatňovala denně. Původní pracoviště se pak několikrát obměnilo, ale zůstala jsem na něm až do konce, dělajíc nejprve odbornou, pak vědeckou práci. Nátlakům, abych také učila, jsem odolala.
Lidmila Nejedlá
Pobavila jste mě. Hlavně, že jste nakonec spokojená.
Naděžda Špásová
Blanko, ten konec máme stejný. Moje poslední zaměstnání jsem taky neměla ráda a neustálý stres odneslo moje zdraví. Měla jsem, oproti tobě, kliku na školu. Tu jsem si vybrala a odmaturovala. Na vysokou nebyly finance, ale práce většinou byla docela fajn. Chválím tvoji stylizaci a vtip. Jen tak dál. :-)
Eva Mužíková
No to jsem i já hezky početla, já, vystudovaný zemědělský technik, posléze i ten pedagog.- jako Vy...Jen s jedním rozdílem - obě profese jsem měla ráda:))))))
Věra Lišková
Je to pěkné počteníčko.
Zuzana Pivcová
Váš článek mě hodně pobavil, protože mi připomíná vlastní kariéru. Ačkoliv jsem v zaměstnání vesměs vždy měla úspěch a byla brána za určitou novátorku (ať ve výuce cizího jazyka nebo ve vojenském archivu), hlavně učení mě vůbec nebavilo. Přitom posluchači to na mně nepoznali a chodili ke mně rádi. V archivu jsem byla ráda hlavně v 90. letech, když se hodně jednalo s cizinci. No, vlastně jsem se našla až tam, kde jsem si v mládí přála začínat - v žurnalistice. :-)))