Z pohraničí
ilustrační foto: pixabay.com

Z pohraničí

4. 10. 2017

V sedmdesátých letech minulého století jsem našla v pohraničí práci s bytem. Bydlela jsem na nádraží v jedné z místností pro přespávání průvodčích a pracovala ve stanici v kanceláři. Našel se i statečný mladík, který si mne vzal, a protože na nocležně už jsme bydlet nemohli, hledali jsme byt. Zaměstnavatel - ČD - pro nás byt neměl, obec také ne, ale někdo nás tenkrát poslal za farářem. Prý je volný byt na faře. Farář nám ochotně předal klíč od tří prostorných místností a my se dali do zařizování. Kolem kostela měly potom naše děti klid a spoustu místa na hraní.

Volný čas jsme trávili v přírodě - ale toulat se v lese u rakouské hranice nebylo jen tak. Hned za vsí byly zátarasy s pruhem zorané hlíny uprostřed dvojitého plotu ozdobeného ostnatým drátem. I když nás nenapadlo prchat ke kapitalistům, tu a tam nás v lese zatkli bdělí pohraničníci a služebním gazíkem nás odvezli na rotu. Když si ověřili, že opravdu bydlíme ve vsi, vlídně nám nabídli, že nás služebním gazíkem odvezou do lesa zpět.

Místní  obyvatelé také nebyli nadšeni. Pamatovali lepší časy, kdy mohli na borůvky a na houby právě tam, kde teď bylo pohraniční pásmo. Ba ani kravám se plot nelíbil. Jednou ho jedna dojnice povalila za účelem překročit státní hranici. Asi jí zootechnik špatně vysvětlil, že u kapitalistů by měla bídu, kdežto v družstevním kravíně má své jisté.  Dalo dost práce krávě vysvětlit, že se má vrátit a zabránit dalším stračenám v lákavém výletu.

Kolem plotu vedla úzká silnička do městečka asi 10 km vzdáleném. Tou jsme se pustili na výlet, když nás navštívil můj táta. Vystoupali jsme na kopec nad vesnicí a míjeli zemědělce, který si nás prohlížel přes zapálenou cigaretu, jak to viděl v detektivním filmu. Táta toho samozvaného detektiva také zpozoroval. Vzal své pouzdro s dalekohledem, jako do něj něco řekl a pak si ho přiložil na ucho. Výsledek ho ohromil. Ušli jsme pár kroků a před námi zastavilo vojenské auto. Vystoupil z něj voják a na českém území nás pozdravil: Guten Tag!

Táta sice umí německy, ale raději česky vlídně vysvětloval, že jsme Češi, že tu jsme na procházce a že není důvod na nás posílat vojenskou hlídku. Když se od nás vrátil domů, dával své dobrodružství k lepšímu v práci. Byl u toho důstojník pohraniční stráže a osopil se na tátu, že si celou příhodu vymyslel. Táta se s ním vsadil o několik lahví alkoholu, že je to pravda - a sázku vyhrál. Důstojník si ověřil, že jsme to opravdu takhle zažili.

Vím, že jsem si tenkrát říkala - v čem to žijeme, když takovou epizodu někde evidují? Ono nestačí, že mě při jízdě vlakem legitimují, ono je málo na tom, že se člověk nepodívá za hranice, aniž by potřeboval nekonečné množství povolení, my živíme lidi, co nás bedlivě sledují a také ty, kteří to pečlivě zapisují!

Když jsme po revoluci vyrazili  na výlet do Rakouska, byl to pro mne zážitek. Svobodu dostaly také církve a já na jednom křesťanském programu slíbila Bohu, že ho budu poslouchat. Od té doby mám ve sboru naší církve novou rodinu a spolupracujeme také s křesťany v Rakousku. Je pravda, že ne všechno se po sametové revoluci povedlo. Spolu s křesťany se do naší vlasti dostali i majitelé hracích automatů a drogoví dealeři. Ale to už si musí každý vyhodnotit sám. Máme svobodu i v tomto směru!

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Nás jednou držela hlídka na služebně celý den, něco si tak dlouho telefonicky ověřovali. Byli jsme s manželkou autostopem na výletě u Dolního Dvořiště. Nešťastnou náhodou jsme opustili silnici a šli do lesa zrovna v okamžiku když pohraničníci jeli okolo. Manželce se totiž chtělo čůrat. Nenechali si to vysvětlit. Myslím, že by zadrželi i tu kravičku. Ještě štěstí, že jsme v baťůžku neměli mapu nebo, nedejpánbu, dokonce kleště!
Anna Čípová
Zajímavé povídání.
Naděžda Špásová
V podstatě taky pocházím z pohraničí. Moje rodná vesnice byla za války německá a teď máme do Německa, co by tzv. kamenem dohodil. Taky jsem se vašim vyprávěním docela bavila, i když to asi taková sranda občas nebyla. :-)
Lidmila Nejedlá
Maruško, měla jsi dobrodružný život. S těmi kravami jsi mě pobavila.
Zuzana Pivcová
Když jsme měli dětský tábor s výukou němčiny v Malontech za Kaplicí, tak za střediskovou obcí byl hřebčinec Bělá, ale když jsme tam šli s dětmi na vycházku, tak nás pohraničníci hned otáčeli zpátky. Tam už začínalo první hraniční pásmo.
Hana Rypáčková
Vzpomínky na to , co se dělo u hranic jsme dávali k dobru, ale mládež si to vůbec nedovede představit.Jak jsme se vrhali na zakázaná místa, to už děti zažily s námi.Hranice se překračovaly beztrestně a ješzě nám za Gottwalda načepovali tuplák.
Hana Lancová
Jó, taky bych mohla vyprávět. Jezdila jsem na prázdniny k čáře nedaleko přechodu Hatě. Škoda, že jste neuvedla místo, kde se to odehrálo.