Diskutujte, hádejte se. Zlepší se vám paměť
Ilustrační foto: ingimage.com

Diskutujte, hádejte se. Zlepší se vám paměť

12. 10. 2017

Odvykáme si mluvit. Diskutovat, argumentovat, přít se. Informace čím dál častěji získáváme z televize a z internetu, než od přátel. Bereme je jako dané, čím dál méně je rozebíráme a hodnotíme. A hodně si tím škodíme.

Tady je vzpomínka dvaadevadesátileté Gerty z Ostravska. „Když jsem byla holka, moje máma se po večerech scházela s dalšími ženskými ze vsi. Nebyla televize, neměli jsme rádio, ty večerní sešlosti byly společenskou událostí. Ženské v podstatě tři hodiny v kuse klábosily. Drbaly sousedky, které náhodou nebyly přítomny, sem tam některá přinesla nějaký časopis, který tady nechal někdo z města, předčítalo se z něj. Někdy se předčítalo z knížky. Probírala se úroda, nevěry, recepty. Ženské se přely, hádaly se, smály, překřikovaly jedna druhou. Občas mě vzal otec do hospody, kde se scházel se svými kamarády. Tam se odehrávalo totéž, jen v mužském podání. Hádali se kvůli politice, kvůli tomu, jak vést místní hasičský spolek, četli si nahlas z novin. Zkrátka mluvili a mluvili. Dnes sedíme zavření ve svých domovech a nemluvíme. Nemáme s kým. Koukám na televizi, občas bych si chtěla popovídat o tom, co vidím ve zprávách, ale nemám s kým,“ vypráví Gerta.

Vyjadřuje pocity mnoha lidí. Podvědomě cítí, že v našich životech chybí to, čemu se říká společenský život. Nejde o to jít do divadla či na výstavu, jde o obyčejné navštěvování se, dýchánky ať už doma u čaje nebo v hospodě u piva.

„Toto cítí hodně starších lidí. Komunitní život, který se dříve běžně odehrával v hospodách nebo třeba k němu sloužila i setkání lidí v kostelích, prakticky vymizel,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Problém je v tom, že nedostatek příležitostí k diskusi, k povídání si, má neblahý vliv na lidskou pamět, na fungování mozku.

„V poslední době dostáváme informace naservírované, jakoby předvařené. Na jedné straně jsme zahlceni tím vším, co se na nás valí z televize a z internetu, na druhé straně ztrácíme schopnost informace analyzovat, rozebírat, dělat si svůj názor,“ říká Dana Steinová, předsedkyně České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging. Zkrátka, dáma, která učí lidi techniky, kterými se paměť dá zlepšovat.

Každoročně nás děsí zvyšující se čísla ve statistikách o onemocnění Alzheimerem či jinými formami stařecké demence. Odborníci na tuto problematiku přitom čím dál více mluví o tom, že jednou z cest, kterými do tohoto pekla sami směřujeme, je ta, že málo komunikujeme. Jejich zkušenosti jsou jasné: Člověk, který tráví hodně času doma u televize či u počítače a není zvyklý to, co se z nich dozvídá, probírat s jinými lidmi, se ocitl právě na té cestě, která nemá jiný než smutný konec.

„Nejhorší je, když si člověk odvykne řešit problém, soustředit se, zkrátka nutit  mozek pracovat. Přitom stačí i jednoduchá cvičení, která může dělat i člověk, který je sám. Například si přečíst článek z novin a pak se pokusit si z něj co nejvíce zapamatovat. A převyprávět si ho nebo ho přepsat. Nejdříve může jít o krátké články, později delší a delší,“ vysvětluje Dana Steinová.

Leckoho teď napadne otázka: Proč bych si měl přepisovat nebo převyprávět článek? K čemu mi to bude? Tak právě to je jedna z prokazatelně vyzkoušených technik trénování paměti, pošťouchnutí mozku k většímu výkonu. Je to podobné, jako když člověk studoval a byl nucen vyjádřit svůj názor, ať už na knihu či na nějakou událost. Prostě je donucen přemýšlet, hledat slova, analyzovat.

Kdysi bývalo v měšťanských rodinách zvykem pořádat takzvaná salónní setkání. Pozvali se lidé, kteří něco znamenali, sešli se, diskutovali, dámy zahrály na klavír. Pro někoho silně snobská záležitost pro maloměšťáky. Ale zkusme se na to podívat z jiného pohledu. Ti lidé diskutovali, mluvili, předváděli se jeden před druhým. To znamená, že jejich mozky nezahálely. Někteří mladí lidé se k této tradici vracejí. Vznikají například knižní kluby. Parta lidí se sejde nad nějakou knihou, kterou si předtím všichni přečetli a pak ji společně rozebírají. Tříbí si tím myšlenky, vylepšují si tak slovní zásobu. Cítí, že současný svět, kdy je vše zrychlené, zhuštěné a zkrácené, jim už nestačí.

Takže, ať už žijeme single nebo s partnerem nebo s rodinou, mějme na paměti, že tomu, kdo nediskutuje, nehledá souvislosti a vhodný opis situací, leniví mozek. A to je přesně to, co může vést ve stáří k nemocem, které nás všechny nejvíce děsí.

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Já o sobě vím, že jsem upovídaná. Ráda se bavím se svými přítelkyněmi, s kterými se pravidelně scházíme buď na kávičku u některé doma nebo na společné procházce, když je hezky. Mimoto si denně telefonujeme a probíráme všechno jako naše babičky na přástkách. Vzpomínám si na svou babičku,bydlela na okraji malého městečka v chalupě. Dodnes vzpomínám, že večeře za příznivého počasí se konala před domkem, seděly jsme na schůdkách přede dveřmi a jedly krajíc chleba mazaný většinou sádlem nebo tvarohem. Kolem nás chodili lidé od nádraží, s nůší trávy pro králíky a podobně. Každý se u nás zastavil, babička všechny znala , a popovídala si, kde byl, co nese,jak se daří dětem a podobně.Babička věděla o všech všechno ,jako všichni ostatní o ní. Měla jsem tahle přátelská setkání ráda a vzpomínám na ně. Babička neměla ani radio a o televizi jsme zatím nevěděli ještě nic. Přesto u babičky bývalo po večerech veselo, povídalo se, zpívalo se - babička znala řadu písniček a i ty kramářské nebo nábožné z procesí." Dodnes se mi po těchto hezkých večerech stýská a hlavně po babičce,která se narodila v roce 1876 a tak jsme rádi i s bratrancem poslouchali , jak se žilo za císaře pána.
Dagmar Bartušková
Mobil se opět vyznamenal, ale opravovat nebudu.
Dagmar Bartušková
Hadat se neumím, k tomu jsem nebyla vychována. Pokud dojde k výměně názorů, tak věcně a rychle. Neztrácí čas. Na procvičovaní mozku používám jiné prostředky.: -) Třeba i křížovky.
Jarmila Jakubcová
Hádat se není moje hobby. V poslední době mám pocit, že msto dialogu vedeme spíše monology. Na posledním setkání se známými jsem získala takový dojem ze vzájemného hovoru.
Hana Rypáčková
Po přečtení článku jsem byla mlčenlivá na bruslení, aby mi nenafoukala studená vlna do úst.Mám se bát?
Jana Šenbergerová
To se upovídaným lidem nemůže stát. Ti si umí nejen povídat sami se sebou, ale dokonce se i hádat. A jsou tací, kteří ani mezi lidmi nikdy moc nemluvili. Možná bude jednou zajímavé, až se dovíme, kde se ten Alzheimer v našich hlavách bere. Rozhodně nevěřím tomu, že je to z nedostatku komunikace.
ivana kosťunová
Tak aby se mi nezhoršila paměť mám jeden diskusní příspěvek. Myslím, že pokud neodejdete trvale z pracovního procesu, nedostatek komunikace nehrozí.
Blanka Macháčková
Článek mě inspiroval k napsání jiného článku. Tak hurá do toho, ať mi nezleniví mozek.