Můj líný mozek
Ilustrační foto: pixabay.com

Můj líný mozek

12. 10. 2017

Článek z 12. 10. mě inspiroval k tomu, abych reagovala více, než je obvyklé. Ne vše, co v něm bylo psáno, vidím jako objektivní.

Už jen název článku je v rozporu s mým přesvědčením. Diskutujte, hádejte se. Zlepší se vám paměť. Co já si z hádek pamatuji, je pouze to, že jsem o ty hádající se kamarády přišla. Slova bývají rychlejší než myšlenky a nedají se vzít zpět. S diskusí souhlasím. K ní ale potřebujete vhodného „sparingpartnera“. Člověka sice s odlišným názorem, ale se stejnou „krevní skupinou“. I v diskusi platí, že nejhorší je srážka s blbcem.

Scházet se a povídat si je příjemné. Ale drbat sousedky, které nejsou přítomné? Vím, že když v takové společnosti budu chybět já, tak proberou zase mě. A o to rozhodně nestojím. A připusťme, že nekontroverzních témat ubývá. O vnoučatech se můžete bavit jen s těmi, kdo je mají také (a to jen chvíli). O počasí to bývá debata nezáživná. O práci můžete hovořit jen s tím, kdo dělá totéž, jinak se dočkáte toho, že: ty vůbec nevíš, co je to dřina. Témata letošního podzimu – ceny másla, houby a volby se brzy vyčerpají a často se řízená diskuse mění v nezřízenou hádku.

Velice lákavé by pro mě bylo, pořádat salónní setkání. Vzpomínáte na Sňatky z rozumu? A koho bych pozvala? Zdeňka Svěráka nebo Ivo Šmoldase, aby kořenili a vyprávěli, Petra Maláska, aby zahrál, Zuzku Pivcovou, aby zarecitovala. Ale opravdu nevím, jestli by (k mé potěše a potěše mých známých) přišli.

Cituji z článku:

Každoročně nás děsí zvyšující se čísla ve statistikách o onemocnění Alzheimerem či jinými formami stařecké demence. Odborníci na tuto problematiku přitom čím dál více mluví o tom, že jednou z cest, kterými do tohoto pekla sami směřujeme, je ta, že málo komunikujeme. Jejich zkušenosti jsou jasné: Člověk, který tráví hodně času doma u televize či u počítače a není zvyklý to, co se z nich dozvídá, probírat s jinými lidmi, se ocitl právě na té cestě, která nemá jiný než smutný konec.

A teď přijde to, na co jsem po půl roce na portále i60 přišla.

  1. Můžete tu diskutovat, a pokud rychleji přemýšlíte, než píšete, určitě se nepohádáte.
  2. Zjistila jsem, že scházení se („salónní setkání“) jsou častá a pravděpodobně velmi příjemná.
  3. Aktivit pro trénink mozku je tu také dost. Kvíz, soutěže, občasné tipovačky, recenze a reakce na příspěvky…
  4. Při on–line chatování si „popovídáte“.
  5. Zkrátka, probíráte s jinými lidmi to, co se dozvíte.

Tak snad, i když tím strávíte nějaký ten čas u počítače, nezakrníte. Proto i já si zde svůj líný mozek ráda trénuji.

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Já to, Blanko, cítím úplně stejně, včetně pozvání milých osobností jmenovitě. Sousedku naštěstí nedrbu, neboť žiji na samotě.
Zdenka Jírová
Naprosto s Vámi souhlasím. Skutečné hádky nemám ráda a straním se jich.
Elena Valeriánová
Blanko, Vás článek se mi líbí, ale dovolte mi abych se zastavila u jednoho komentáře u vašeho článku. Paní Věra Ježková napsala, že začala víc fotit a že přestala být nevšímavá ke svému okolí. A to právě díky portálu. To se mi moc líbí. Zapojila se, má nového koníčka. A určitě není sama, kdo je díky íčku aktivnější. Chceš fotit? Tak vypni telku a jdi ven než se zvedne mlha, zaleze slunko atd. A je to taky o tom, kolik se zde najde ochotných lidí udělat něco pro někoho jiného. To je přímo úžasné.
Marie Doušová
Dobré shrnutí 5 ti body. Výstižné,srozumitelné a pravdivé.
Jana Šenbergerová
Bravo! Přesně to mě napadlo při čtení vámi uvedeného článku, jenže zatímco můj mozek pracuje na plné obrátky (aby všechno stíhal a pobral) je moje tělo líné až běda hodit to aspoň na papír, v tomto případě skrze klávesnici do PC a na íčko. Plně s vámi souhlasím. i60 je báječný prostor pro komunikaci kdykoliv, s kýmkoliv a o čemkoliv. Palec nahoru jsem si ještě nenainstalovala. :-)
Mirek Hahn
V závěrečném shrnutí mne nejvíc oslovuje bod 1. , ten postulát o nutnosti nejdřív a rychleji přemýšlet a teprve potom mluvit či psát. Něco takového bych si nechal vytetovat na záda :-) Myslím, že nás to úplně beze zbytku neochrání před hádáním, ....to totiž předpokládá, že všichni účastníci diskuse, by museli tuto zásadu mít za vlastní.
Naděžda Špásová
Blanko, povídání o ničem je možná hloupé, ale někdy to zaplní mezeru. Povídání o něčem, čemu rozumí i naslouchající už je zajímavější. Na íčku je to jako na houpačce. A to je dobře. Zapojí se ti, kteří chtějí. Já si mozek cvičím třeba křížovkama, nebo tlacháním se sobě rovnýma babama v práci. Nezní to sice spisovně, ale to snad nevadí. :-)
Jitka Hašková
Souhlasím, je nutné komunikovat, mluvit s lidmi, ale ne se hádat.
Zuzana Pivcová
Váš článek se mi moc líbí a s Vaším názorem souhlasím. Jsou debaty, i když nemusí být nijak odborné, a drbárny. Ty jsou většinou ženská záležitost. Nejsou mi vlastní, ani za cenu udržování si mozku v patřičné kondici. Je to umění vést debatu tak, aby přítomným něco dala, aby je neodsunula někam na okraj, aby se jich nedotkla. Něco jiného je se setkávat s jednotlivci, a něco jiného se začlenit do větší debaty. Osobně bývám, jak se zmiňuje Miluška, také často jen v roli pozorovatele (pozor, ne špeha). To ale neznamená, že mě rozhovor nezajímá, nudí nebo ho nepovažuji za kvalitní. Jsem přítomna. Díky za moc zajímavou úvahu. Jo, jen s tou recitací by to bylo zlé. Recitovat neumím. :-)
Věra Ježková
Na íčku jsem se do chatu ještě nezapojila. Přesto mám příjemný pocit, že s vámi ostatními denně komunikuji. Krátce poté, co jsem se zde zaregistrovala, napsala jsem krátký výčet „Co je pro mne tenhle portál“. Hlavně jsem ráda, že mi umožňuje psát. A začala jsem mnohem víc fotit, najednou vidím svět jinýma očima, přestala jsem být nevšímavá ke svému okolí. Je mi tu fajn. (Do toho salónního setkání bych pozvala ještě pana doktora Šmoldase.)
Miluše Blešová
Také mám pocit že si z celého dne nejvíc popovídám na íčku. V práci je hluk a není čas, doma a na zahradě bývám většinou sama a večer si každý zalezeme dělat co nás baví a je zase ticho v domě. Do společnosti chodím málo a jsem víc pozorovatel než řečník ale měnit to už nebudu.