Koníček
Foto: archiv autorky

Koníček

28. 10. 2017

Můj tatínek se narodil v malé chaloupce v roce 1917 ve vesničce Drahanské vrchoviny - měli něco málo polí a jako tažná zvířata k práci na poli se tehdy u nich využívaly jen dvě kravičky. Také s nimi hodně jezdil, jak je vidět na fotografii - to byl ještě svobodný. Přiženil se do hospodářství, které mělo 18 hektarů a tam už musel jezdit s koňským potahem. Měli jsme koně dva - Šemíka a Adu - na dolní fotografii je klisna Ada s mým strýcem, tehdy studentem veteriny. Ada byla mým nejoblíbenějším zvířetem - také jsem na ní občas v dětství jela, ale jen pod dohledem tatínka.

Jakmile jsem jen trochu odrostla, tak už jsem s Adou jezdila s menším vozem a také v létě obracela a shrnovala seno - někdy jsem ani nemohla pořádně udržet opratě, ale nikdy jsem nespadla (byla jsem nejstarší dítě). Tatínek měl vždy na práci silnějšího Šemíka...

A co mne přimělo k napsání tohoto článku? Šla jsem včera naším městem kolem menšího obchodu a zaujala mne na vývěsce nabídka koňského salámu - 1 kg za 159 Kč, v mém dětství stával 10 korun...

Jen jsem prošla a ihned si po moc dlouhých letech s bolestí vzpomenula na naše koně.

Tatínek je využíval ke všem polním pracím, v zimě s nimi přibližoval i v lese dříví - byl to jeho přivýdělek. Já jsem od útlého věku vždy musela stáj po odjetí tatínka čistit, ale také hned, když se koně vrátili zpátky do maštale - jsem jim ráda dávala něco do žlabu - byli to takoví moji nejlepší pomocníci a tiší důvěrníci v dětství.

V roce 1957 se u nás založilo JZD a po velikém a často i násilném přemlouvání tam vstoupili nakonec všichni, kdo měli nějaké pole. Zatímco maminka bránila spolu s ostatními hospodáři pole před agitátory i vidlemi, můj tatínek na to měl jiný názor a stal se na několik let jeho prvním předsedou - měl dělnický původ. Ale tím s našimi koňmi neměl kdo jezdit - proto je odvezli jako první ihned do města...

Bylo mi moc a moc smutno, když v mém věku 11 let jsem viděla Šemíka a Adu naposledy...

Druhý den jsem byla vyslána rodinou, abych šla koupit do malé masny "koňský salám." V té době bývaly veliké fronty na maso a také velmi časné od brzkých ranních hodin... Jak tak stojím v tom množství většinou starších žen, tak slyším jak si dvě povídají horáckým nářečím: "Podivé se na to maló, včera vodvezle jejich koně na jatka, dnes z nich bode maso..."

Zatočil se se mnou celý svět, který mi náhle úplně zčernal - v ruce jsem držela síťovku, kterou jsem málem pustila. V hlavě tma, závrať a snaha utéct z té fronty někam daleko od lidí do lesů. Nešlo to, byla jsem poslušná, takže jsem v tom stresu vydržela stát frontu, koupila požadované množství koňského kabanosu pro celou naši velikou rodinu. Přišla jsem úplně zničená domů a v hlavě měla stále jen jednu myšlenku - je to maso z našich koníčků, které jsem tak milovala. Dala jsem síťovku na stůl a vymluvila se, že nemám hlad. A ihned jsem z kuchyně odešla, abych nemusela vidět, jak budou všichni toto maso jíst...

Toto je jen malá vzpomínka na dobu před 60 roky a vždy, když teď půjdu kolem tohoto obchůdku, tak se už na upoutávkovou tabuli ani nepodívám a koupím si raději nějaké ovoce...

Hodnocení:
(4.7 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Díky Vám všem za dobrá slova...
Eva Mužíková
Marie, také u mne jste vyvolala vzpomínky na dobu, kdy rodiče soukromě hospodařili. Byli skoro stejný ročník jako Váš tatínek 1913/1919. Na kravské spřežení. které po čase nahradila kobylka Rapka a kůň Bubík si dobře vzpomínám. Rapka byla klidná, tu jsem pomáhala vodit za ohlávku při oborávání řepy a brambor. Chodila s rozvahou mezi řádky, jako by věděla, že žádnou rostlinku nesmí zašlápnout. Bubík byl divoch, tomu taková práce svěřena nikdy nebyla... byla to těžká doba pro moje rodiče, ale já jako dítě jsem to nevnímala. Měla jsem krásné dětství.
Věra Ježková
Napsala jste to hezky, procítěně. Pro dítě vskutku drsný zážitek. Chápu, že na vás hluboce zapůsobil a máte ho v sobě dodnes.
Lidmila Nejedlá
Hospodáři měli dobrý vztah ke zvířatům a jejich děti byly vždy citlivější, než ty městské. Milovala jsem všechna zvířata od slepic až ke koním. Pohybovala jsem se mezi velkými zvířaty, objímala je, krmila a nikdy mi žádné z nich neublížilo. Váš smutek, Maruško, plně chápu.
Alena Tollarová
Vzpomínky z dětství jsou někdy veselé, někdy smutné. Tato patří k těm druhým, ale je dobře, že jste se s námi o vzpomínku podělila. Líbí se mi staré rodinné fotografie. Pamatuji si na pana Semeráda a jeho dva koníčky. To byli - myslím - jediní dva koně ve vsi. Měl je ve své stáji na dvoře a jezdil s nimi pro státní statek. O jejich konci se raději nechci ani dohadovat ...
Alena Vávrová
Moji prarodiče z tatínkovy strany měli dva tažné koně ještě v mém dětství. Museli sice taky do družstva, ale zároveň i hospodařili na záhumenkách. A koně měli i bohatší sousedé naproti. Koně se půjčovali podle potřeby, jako děti jsme na ně bývaly vysazeny a odjely s nimi, kam bylo ve vsi pořeba. Druhý děda byl bývalý legionář - sloužil u jízdní eskadrony. Takže velký vztah ke koňům byl i u druhých prarodičů a mám jej odmala i já, ale mám velký respekt. Jsou to krásná, ušlechtilá zvířata.
Naděžda Špásová
Smutné. Osobně bych nikdy koninu nepozřela. Zrovna tak nejím skopové. Tenkrát to bylo hodně těžké pro většinu obyčejných lidí.
Zuzana Pivcová
To je mi i po těch mnoha desetiletích spolu s Vámi velmi líto. Když jsme se s ovdovělou maminkou odstěhovaly do jižních Čech, tak jsme také kupovaly v nuceném výseku koňský salám, možná i maso. V postpubertě jsem začala chodit v Českých Budějovicích do jezdeckého oddílu. Od té doby jsem už nikdy nesnědla ani kousek koniny a také jsem se přestala dívat na Velkou Pardubickou. To platí dodnes. Za každým koněm jsem už viděla ty, které jsem znala z jízdárny, a to už byl citový vztah a potřeba je chránit.
František Schmíd
Pěkné i když smutné,ale tak to tenkrát bývalo a je dobře,že koně se vracejí,sice již ne na práci.Jsou nádherní a patří k našim vískám. Zdravím a zároveň se omlouvám za jednu hvězdičku,ujela mi ruka a patří tam hvězdiček pět.
Hana Rypáčková
Téměř jsem si poplakala, kolik koní ztratilo práci. Strakonické pivovarské kobylky díky městskému pivovaru stále po městě rozvážejí sudy k radosti dětí a zahrádkářů, kteří si řeknou o hnojivo.
Libor Farský
Moc hezky, citlivě napsané. Skoro jsem to prožíval s Vámi.