Ráno mého dětství
Ilustrační foto: pixabay.com

Ráno mého dětství

6. 11. 2017

Začínám si vzpomínat na krásná rána mého dětství, která tehdy asi tak krásná nebyla, protože donutit spící dítě vstávat nic radostného není. S tak velkým odstupem času ale všechna negativa vymizela. V myšlenkách zůstaly pestré a krásné příběhy. Na přicházejícím stáří je dobré právě to oživení dlouhodobé paměti. Vzpomínám na své časté angíny, kdy rodiče odcházeli do práce a já v horečkou vyhřáté posteli zůstávala sama doma. Měla jsem zajištěnou stálou kontrolu tatínkem, který pracoval o poschodí níž (někdy i o tři, protože byl sklepmistr a do těch patrových sklepů musel scházet). Táta voněl vínem. Ne proto, že by ho pil (byl pivař), ale proto, že vinný odér byl u nás všudypřítomný, jak už to tak ve vinařských závodech bývá. S jeho příchodem do bytu vtrhla z chodby čerstvá vůně rakouských a moldavských vín, které do naší nevinařské oblasti vlaky dovážely v nerezových cisternách na místní nádraží.

Když už mi horečky klesly a já stále ještě dobírala obvyklou dávku penicilínu, přestal ráno tatínek docházet a já byla přesunuta do sklepa, kde mě dozorovaly "ženské". (Půjdeš do sklepa k ženským, ony tě pohlídají, já sem pořád nemůžu běhat.) A tak jsem ta nemocná rána trávila mezi sudy a měděnými džbery. Všechny paní na hlídání také voněly vínem. Ale ony už po ránu tím vypitým. A abych zapadla, posadily mě k filtru a já mohla olizovat kapající kohoutek. Někdy jím i trochu pootočily, ať si holka zvyká. Dětská práce byla už i tehdy zakázaná, ale já přesto byla ve sklepě pracovně vytížená. Vytírala jsem prázdné sudy tak, aby na dně nezůstaly zbytky červeného vína. Moje dětská postava se totiž dostala malým průlezem do sudu, a tak jsem mohla z vnitřku podávat vínem nasáklý hadr, který byl posléze vyždímán do měděného džbánu. Ten se pak vyléval do obřího sudu, kam ho po žebříku nějaký statný zaměstnanec vynesl a vylil. Ten sud byl tak obří, že onen údajně největší Mikulovský byl proti němu trpaslíkem. Sahal přes obě patra sklepů a procházel stropem. Dostal se do sklepa tak, že ho bednáři vyrobili přímo na místě. Dodnes mám v paměti vůni vinných dubových sudů a dutý zvuk, který z nich vycházel, když jsem volala: "Hotovo, jdu do dalšího". Netroufám si odhadnout, v kolik to sklepní ráno skončilo, ale pravděpodobně tehdy, když si každá paní rozbalila ke svačině svůj chleba s čímsi tučným, aby mohla plynule bez újmy na zdraví přejít na čištění sudů po vínech bílých.

Někdy, když byly nemocné i sousedovy děti, nás ve sklepě ke hlídání bylo víc. Sudy jsme vysušily dříve a pak si v nich hrály na schovávanou. A to bylo skutečné drama. V dvoupatrových rozlehlých sklepích byly desítky sudů a my poklepem zjišťovaly, který z nich je prázdný a do kterého můžeme vlést. Uměly jsme se do sudu zavřít i zevnitř, a tak se na první pohled nepoznalo, je-li tam víno, či dítě. Nevím, do jaké míry byla naše hra bezpečná, ale vzhledem k tomu, že jsme se všechny našly a ve zdraví přežily, mohly jsme další a další nemocná rána trávit stejným způsobem. Naše vinné sklepy se tak staly tím nejbezpečnějším místem ke stonání. Stálá teplota, nikde žádná hrozba pedofilních či jinak úchylných osob, jen samé veselé a usměvavé paní na hlídání, které svým hlasitým pokřikováním zajišťovaly pocit bezpečí. Kdo by nestál o takovou péči! A tak mi tato ovíněná rána z dětství zůstala v mé probouzející se mysli jako moc příjemná vzpomínka

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Macháčková
Paní Hano, teď prý z těch vinařských závodů dělají dům pro seniory. Jen ty sudy tam už nebudou.
Hana Rypáčková
Dětství ve vinném sklepě muselo být krásné. Možná i stáří???
Zdenka Jírová
Já neměla takové povyražení ve viných sudech, zato jsem byla zabalena v posteli, maminka do mě lila hrnečky s lípovým čajem a medem. Maminka byla hodná, téměř vždy mě "vykurýrovala" sama, k doktorovi se šlo, když to byla angína. V pozdějším věku ,mě hnisavé angíny hodně trápily.
Lidmila Nejedlá
Jako dítě jsem byla nemocná jen jednou, a to ve dvanácti letech. Snad vám ty nemoci v dětství i závidím. Blanko, zajímavá a hezká vzpomínka.
Jana Šenbergerová
To bylo jiné stonání, než u nás doma. Nejhorší bylo povinné (s vínem nemělo nic společného) pocení. Dokud mi po čele netekl pot čůrkem a peřiny nebyly propocené, nesměla jsem vystrčit ani malíček. Když si představím, že dnešní děti (aspoň moje vnoučata to tak mají) ani při horečnatých onemocněních nejsou v posteli, ale hrají si, tak nechápu, jak jsem ten "teror" mohla ve zdraví přežít. Jak já vám ty sudy závidím! :-)
Naděžda Špásová
Taky prý jsem jako malá byla pořád nemocná. Mně hlídala babička, u které jsme tehdy bydleli. Moc si na to nevzpomínám, myslím, že moc hezké vzpomínky na dětství nemám. Určitě ne takové, jako jsou, Blanko, ty tvoje.
Marie Ženatová
Velmi hezké povídání...
Mirek Hahn
Příjemné :-) Ještě, že jsem se svou náklonností k dobrému vínu nevyrůstal mezi sudy....
ivana kosťunová
Časem každý vzpomíná spíše na ty hezké zážitky a to se potom krásně čte...
Zuzana Pivcová
Opět velmi milé a procítěné vyprávění. My jsme bydleli na náměstí v činžáku. Obě se sestrou, ale hlavně já, jsme patřily k neustále nemocným dětem. Nebýt dobrá žákyně, asi bych vůbec nedohnala učivo. Někdy mi bývalo zle, měla jsem horečku i 40 stupňů a musela jsem se povinně potit, což bylo zlé. Ale jakmile mi trochu otrnulo, tajně jsem si natahala do postele hračky a tam se s nimi vyřádila. Jako trochu starší už nás nikdo nehlídal.