Zlá slova. Proč je říkáme?
Ilustrační foto: ingimage.com

Zlá slova. Proč je říkáme?

8. 11. 2017

Ty jsi nemožný! Už to s tebou není k vydržení. Mlč, je mi z tebe špatně. Zbláznila jsi se? Přiznejme si, kolikrát v životě jsme nějakou takovou větu řekli partnerovi či partnerce? Ano, v dlouhodobých vztazích občas nějaká ta ošklivá věta zazní.

Pětasedmdesátiletá Jana má špatné svědomí. Velmi často teď vzpomíná na chvíle, kdy svému muži říkala nehezká slova. Byl o deset let starší, ke konci života trpěl mnoha zdravotními problémy, což mělo za následek, že se stal protivný a mrzutý. Stávalo se, že v noci nestačil dojít na toaletu, Jana ráno často dávala do pračky znečištěné ložní povlečení. A neudržela se: „Proč zrovna já takhle dopadla? Mám to zapotřebí? Jsi opravdu nemožný.“

Její muž jí to vracel: „Ty jdeš ke kadeřníkovi? To už máš zbytečný, ne? To už ti nepomůže, ha ha.“ Jejich poměrně hezký, klidný vztah ke konci života prostupovaly věty plné jedu, opovržení.

„Pramenilo to z bezmoci nás obou. On byl naštvaný, že už není tím silným dominantním mužem, já byla naštvaná, že s ním mám spoustu starostí. Přitom vím, že jsme se pořád měli rádi, jen jsme si to neuměli dát najevo. Jak ráda, bych mu teď, když už tady není, řekla něco hezkého,“ uzavírá Jana.

Smutný příběh? Ano. Ale není výjimečný. Za zdmi našich bytů zní často urážlivé věty plné nenávisti. Americký psychlog John Gottman tvrdí, že pokud muž partnerce dlouhodobě projevuje opovržení, žena je pak náchylnější k zdravotním potížím, od opakujících se nachlazení až po plísňové infekce či záněty močového měchýře či poruchy trávení. Mnohdy se to týká zejména lidí vyššího věku, kteří spolu žijí dlouho a nevyrůstali v době, kdy rozvod byl běžnou věcí jako nyní. Zatímco nyní se partneři často rozcházejí kvůli banalitě, mnohé starší páry žijí v modelu, že je třeba spolu vydržet za každou cenu. Ale protože ve vztahu nejsou spokojeni, nespokojenost si kompenzují právě nehezkým chováním vůči sobě.

„Znám případy, kdy to starší ženy dávají svým partnerům takzvaně pořádně sežrat,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Často jde o případy, kdy muži byli celý život dominantní. Když pak ve vysokém věku ztratí sílu a onemocní, ženy přebírají vůdčí roli a za takzvané příkoří se partnerovi mstí. Jsou to velmi smutné příběhy, ale není jich málo,“ podotýká.

„Stává se, že lidé se k partnerovi chovají hůře než k cizím lidem. To je problém. K člověku, se kterým žijeme, bychom se ale vždy měli chovat lépe než k těm cizím,“ říká psycholog Jeroným Klimeš.

Pětašedesátiletý Ivan dostává od svých kamarádů často pochvalné komentáře týkající se jeho ženy. Je totiž půvabná, má dobrou práci, vydělává dost peněz, přitom má perfektně fungující domácnost a ve společnosti je s ní skvělá zábava. Zkrátka, je to šedesátnice, za kterou se kdejaký muž ohlédne. „Ty se máš,“ slyší Ivan často. Realita v jejich pěkném domě je však úplně jiná. „Žena se velmi změnila ve věku kolem čtyřicítky. Dříve byla doma s dětmi, já vydělával a v podstatě jsem rozhodoval, co koupíme, kam pojedeme na dovolenou a tak. Po čtyřiceti začala podnikat, nosí domu více peněz než já, převzala rozhodování. A dává mi najevo, že nyní, krátce před tím, než půjdu do penze, jsem pro ni v podstatě přítěží. Běžně mi říká, že jsem nemožný, k ničemu. Dělá takové opovržlivé výrazy. Ráno se vzbudí, podívám se na mě a řekne ach. To znamená, že má špatnou náladu, jen co se na mě podívala. A co mám dělat, než to snášet? To se máme před důchodem rozvést? Prodat dům? Dělit majetek? Na to už je pozdě,“ vypráví Ivan.

Přestože se objevuje čím dál více případů, kdy se lidé odhodlají k rozvodu ve vyšším věku, dnešní šedesátníci a starší jsou generace, pro kterou rozvody běžné nebyly. „Za komunistů, když se lidé rozvedli, nemohli se mnohdy od sebe odstěhovat, protože nedostali dekret na byt. Takže mnohdy spolu ještě patnáct let stejně žili v jednom bytě. Dnes se lidé rozhádají a do týdne je jeden z nich v jiném bytě. Dnes jsou k rozvodům lepší podmínky,“ připomíná psycholog Jeroným Klimeš a dodává: „Platí, že čím je bohatší společnost, tím těžší je udržet vztah. Lidé nyní trpí ne kvůli hladu, ale kvůli tomu, že nejsou schopni mít svůj život, svou identitu, což se promítá do drolících se partnerských vztahů. Ale dříve bylo běžné brát vztah tak, že se zkrátka nějaká ta těžká období v něm musí takzvaně přežít, vydržet.“

Pro mnohé lidi je právě vypuštění nějakého zlého slova, urážky či opovržlivé věty cestou, jak ventilovat svou nespokojenost, zlost, bezmoc. Zkrátka, jak přežít špatnou fázi ve vztahu. Když se jedná o nárazovou krátkodobou záležitost, dá se to přežít, ba i pochopit. Horší je, když zlé věty zamoří partnerství trvale. A úplně nejhorší je, když se v něm usadí a rozlezou.

Tak na závěr situace z jedné pražské rodiny. Popsala nám ji pětadvacetiletá Barbora. „Byla jsem týden u babičky a dědy na chatě. Byl to šok. Babička dědu peskuje jako malé dítě. Když odložil koš s odpadky u branky, řekla mu, že neustále jen vytváří bordel. Když mu ukápla na stůl ze lžíce polévka, zařvala, že už toho má dost, že si má vzít bryndák. Děda jí jednou večer řekl, že je stará kráva. Ano takhle se k sobě chovají moji prarodiče, o kterých jsem si myslela, že jsou příkladem toho, že manželství může vydržet desítky let. Bylo to pro mě strašné zjištění a pořád myslím na to, jak takto mohou žít.“

Psychologové mají jednu radu. Až se nám někdy budou na jazyk drát nějaká zlá slovíčka nebo urážky, máme si představit, že místo partnera či partnerky, kterým je chceme říct, stojí někdo cizí. Paní z obchodu, bývalý šéf, kolegyně, náš lékař… Zkrátka cizí člověk. Dovolili bychom si mu říct něco takového, i kdyby nás naštval? Není to tak, že si k blízkému člověku dovolujeme víc? Prý je dost velká pravděpodobnost, že se zarazíme, a hnusné slovo nevyřkneme. Když to tak udělá každý z nás, bude dobře.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
V tomhle nejsem moc dobrá a mnohdy se u mě smutek nebo zklamání přetaví do "jedu", jak to někdo nazval. Je mi to dodatečně dost líto, ale každá rada drahá. Snažím se to překonat a jsem ráda, když ten adresát mě zná natolik, že ví, že to nemyslím zle.
Olga Fišarová
Neměli jsme nikdy zrovna klidné manželství. Oba jsme narozeni ve znamení střelce, společensky akční povahy a já navíc mám půlku krve maďarské. Po 32 společného života nám nějak dochází,co navzájem pro sebe znamenáme. Pravdou je,že trávíme hodně času každý ve svém prostoru.Manžel u televize a já ve svém rukodělném atelieru. Každý den si ale najdeme prostor spolu pohovořit. Oba jsme začali dělat Univerzitu 3.věku a tak máme o čem rozjímat. No a zlá slova od mámy? Je jí 78.Měla dost těžký život.Byly doby,kdy byla mistrem manipulace a tvrdé výchovy. Dnes na sklonku života to s ní není dvakrát lehké. Naučila jsem se ji brát takovou jaká je.nedávno jsme měli dost těžké období .Po dobu 2 měsíců jsme jí pomáhaly se sestrou prodávat byt ,vyklidit ho a odsťehovat ji do penzionu pro seniory/kam šla prosím na své výslovné přání/. nesla všechno velmi těžce,ale dokázali jsme to.Stará dáma nám dala VELMI zabrat. Ještě dnes jsem z toho unavená,ale to přejde. Pravdou je,že když má stará dáma krizi,tak spolu po skypu moc dlouho nemluvíme. Všechno odezní a jedeme dál.Vždyt za každým mrakem vyjde opět slunce.Krásný večer všem.
Věra Ježková
Já místo toho, abych si představovala na místě partnera někoho cizího, bych si představila, nebo spíš uvědomila, že nevím, kolik společného času nám ještě zbývá, a že ho nechci kazit zlými slovy.
Danuše Onderková
Mí rodiče byli od sebe věkově rozdílní. Tatínek odešel do důchodu a maminka pracovala. Když i ona nastoupila do důchodu, vznikala u nich ponorková nemoc. Nebyli na se sprostí jenom občas když jsme přišli na návštěvu, měl tatínek poznámky, že ho pomlouváme, že všechno slyší. Nechtěl si k nám jít přisednout a většinou seděl ve svém pokojíčku a luštil křížovky nebo si četl. Bylo mu 70-75 a mamince o 11 let méně. Když jsme byli vedle něj tak nás většinou neslyšel. Potom hodně onemocněl a my jsme mysleli, že se nedožije 80 let. Maminka se starala, chodila s ním k lékaři a vyřizovala vše potřebné. Nikdy si při tom nestěžovala ani nenadávala. Tatínek se z toho těžko dostával, ale 80 jsme oslavili. Uvědomil si co jsme pro něj dělali a začal se chovat úplně jinak. Dožil se 88let a zemřel tři dny před jejich 50ým výročím svadby.
Dana Puchalská
Ano. Někteří staří lidé jsou stejně nepoučitelní. Moje jedna starší známá mi radila toto- radši vždycky počítej do 20ti,než abys řekla to ,co by tě pak mohlo mrzet. A já to takhle praktikuju už víc než 20 let a mohu jen a jen doporučit.
Jana Šenbergerová
Víc než smutné. A to se předpokládá, zjevně mylně, že už bychom ve stáří mohli mít rozum. S rozumem to ale zjevně nesouvisí, spíše s inteligencí. Aby se buran projevil, musíme ho mít v sobě stejně jako lidumila. Pak záleží jen na naší inteligenci, kterému z nich dáme přednost. Není se na co vymlouvat. Všechny volby jsou jen a jen naše.
Libor Farský
Shodou okolností jsem před chvílí narazil na stejné téma, také velmi zajímavě podané: https://www.damy.cz/index.php/vztahy1/partnerstvi/1690-jak-100x-nic-umorilo-vola-aneb-jsi-nemozna
Marie Doušová
Moje maminka říkala , že manželství jaké je, hodně záleží na ženě. Zdálo se mi to dost jednostranné , ale časem jsem zjistila , že na tom něco je.Když jsem v pohodě a šířím kolem sebe dobrou náladu , je i doma spokojenost.Víte myslím , že muži potřebují mít stále pocit , že jsou pro ženu jedineční a potřební. U nás doma to tak je .