Miloš Urban: Prý je se mnou těžké žít, protože jsem duchem nepřítomný
FOTO: archiv Miloše Urbana

Miloš Urban: Prý je se mnou těžké žít, protože jsem duchem nepřítomný

16. 11. 2017

Jaké je to být spisovatelem v Česku, jakou knížku právě teď píše a jaké to je slavit padesátiny? O tom v rozhovoru pro portál i60.cz hovoří spisovatel, překladatel a redaktor nakladatelství Argo Miloš Urban.

Napsal jste patnáct knížek. Které z nich byste doporučil našim čtenářům?
Myslím, že šedesátníkům by se mohla líbit moje knížka Praga Piccola, román mapující historii rodiny vyrábějící Pragovky. Také bych jim doporučil Hastrmana, podle kterého nyní Ondřej Havelka točí film. A z knížek, které jsem četl v poslední době já, mě zaujal Opravář osudů od Roberta Fulghuma.

Jaké to je být v Česku spisovatelem?
Není to špatné. Jako autor se uživím, i když to není na velké vyskakování. Pokud bych zároveň nepracoval jako redaktor v nakladatelství Argo, měl bych asi problém z toho zabezpečit rodinu a děti. Kritika mě přijímá smíšeně. Někteří kritici mě mají rádi, jiní nemají. Vytýkají mi třeba, že nepopisuji realitu, ale vymýšlím si.

Je to jednodušší přijímat kritiku, když jste nedávno oslavil padesátiny?
Rozhodně ano. Už to neřeším. Padesátka pro mě znamená životní vyrovnanost a spokojenost. Pamatuji si, jak jsem se ve čtyřiceti fotil na občanku v takové té fotobuňce. Když jsem potom uviděl svůj výraz, dostal jsem strach, jak budu vypadat za deset roků. Dnes mám pocit, že vypadám líp.

Kde hledáte inspiraci? Jak to třeba bylo s vaší poslední knížkou Závěrka?
Na internetu jsem sledoval příběh jednoho fotografa a jedné modelky, fotí ji deset let, od jejích sedmnáctin. Někdy fotí portréty, jindy celou postavu, ale nikdy ne nahou a myslím, že spolu ani nikdy nespali. Jsou to nesmírně krásné, vkusné, estetické, ale i erotické fotky. Je jich tam uložených 1600. A já si vymyslel, že mezi těmi dvěma musí existovat přitažlivost, možná i láska, ale on ji jen fotí a vztah si odepírá, aby se neporušilo kouzlo jejich krásných fotek. Trochu jako v pohádce. To je velmi starý princip známý z literatury – dva lidé se fatálně přitahují, ale nikdy spolu nic mít nebudou. Ten příběh mě zaujal natolik, že jsem změnil aktéry, jejich věk, profese a přenesl ho na papír. Je to příběh plný lásky, která možná nikdy nevznikne, anebo třeba jo, záleží pak na čtenáři, jaký osud hrdinům připíše. A je to moje nejoblíbenější knížka. K tomu jsem nafotil své první ateliérové fotky, tehdy ještě s asistencí profesionálního fotografa. Začalo mě to tak bavit, že jsem si udělal svůj vlastní ateliér a začal jsem také fotit. Teď už sám.

Jak často fotíte?
Vždy, když se k tomu někdo nechá přemluvit. Pak piju s modelkou šampus a fotíme. Ale pořád to ještě neumím, učím se to.

Fotografování je jen váš koníček nebo byste se tím jednou rád živil?
Koníček. Dnes je tolik mladých kluků a holek, kteří fotí báječně, nemám šanci jim konkurovat. Ale mám velký sen: nafotit módní kolekci. To by se mi třeba jednou mohlo podařit, ale musím se ještě hodně učit. Módu fotím rád, obzvlášť retro módu. No a samozřejmě portréty. Inscenované scénky s příběhem.

Napsal byste naopak některou ze svých knížek jinak?
Knihu Pole a palisáda, což je pověst o kněžně Libuši. Jedno britské nakladatelství chtělo, aby vždy jeden autor z jedné země napsal moderní variaci nějakého řeckého mýtu. Projekt už v té době běžel a já jsem zjistil, že ne všichni oslovení autoři toto zadání respektovali. Toho jsem chytl a psal o kněžně Libuši, dal jsem do toho spoustu jiných vlivů. Knížka v Británii nikdy nevyšla a z mých knížek zapadla nejvíc. Dočkala se ale audioverze, načetl ji Josef Somr a je to velmi pěkné.

Jak vlastně vaše knížky vznikají?
Mám na psaní zvláštní cyklus, trochu ovlivněný přírodou. Většinou si knížku rok vymýšlím, dělám si poznámky, sbírám materiál a potom ji za půl roku napíšu. Jednu třeba ještě nemám hotovou, a už se mi honí hlavou nápad na další a mám velkou chuť se do ní pustit. Pak přijde podzim a já začnu psát. Nejvíc pracuji po Vánocích, kdy se pořádně najím, napiju, mám spoustu energie a začnu knížku drtit. Myslím na ni všude, v práci, v tramvaji, na záchodě, při obědě… Prý je se mnou těžké žít, protože jsem duchem nepřítomný. Leden, únor, březen jsou mé nejplodnější měsíce. Pak ji na měsíc dva nechám uležet, snažím se na ni nemyslet, což úplně nejde. Po této pauze se k tomu stavím jako k cizímu textu, který musím vylepšit. Jako redaktor. Třeba knížku Závěrka jsem nakonec ze dvou třetin přepsal.

Než začnete psát knížku, děláte si poznámky?
Většinou ano. U bodového scénáře je dobré, že člověk ví, jak to jde za sebou, jak to má fungovat. Bez boďáku je to nebezpečné dobrodružství a zábava, člověk neví, jak to dopadne. Skoro s nikým se o rozpracované knížce nebavím. Nechávám si děj pro sebe. V nové knize ale budu mít dvě modelky na svých fotografiích a těm jsem to vyložit musel.

Vaše knížky mě vždy fascinovaly tím, jak máte perfektně nastudované konkrétní postavy, historické reálie a dobu, ve které se děj odehrává. Kolik času věnujete přípravě?
Seženu si literaturu, objíždím místa, kam děj zasadím. Tam se procházím a nechávám se inspirovat. Třeba Hastrman se odehrává mezi Litoměřicemi a Českou Lípou, odkud pochází moje rodina a kde si máma koupila byt. Částečně tam také točili stejnojmenný film.

Film Hastrman bude v kinech 18. dubna. Těšíte se na něj?
Bude to pro mě velké překvapení. Nebyl jsem u natáčení, nevím, co je jak udělané, jak to změnili. Hlavní postava, baron, bydlí ve filmu ve staré plynárně u Liberce, vypadá to jako Drákulův zámeček. Je to krásná budova, ale já jsem si to takhle samozřejmě vůbec nepředstavoval a i v knížce vypadá ta budova zcela jinak. Takový pocit asi na projekci zažiju několikrát. Zároveň ale mám obrovskou radost, že se režisér Ondřej Havelka té knížky chopil.

Může muž napsat knihu, kde je hlavní postavou žena?
Může. Například moje kniha Stín katedrály je z půlky vyprávěná kunsthistorikem Romanem Ropsem a půlka drzou policistkou Klárou. A mají spolu vztah, který dopadne tragicky.

Jaká knížka se vám honí hlavou nyní?
Krvavý karlovarský román, kde si budu vyřizovat účty se svým skoro rodným městem. V Karlových Varech jsem strávil dětství a mám to tam rád, i když to město je trochu povrchní. Už mám 140 stránek a hotové některé fotky, které to budou ilustrovat.

Jste z dvojčat. Dvojčata se také objevují v knížce Santiniho jazyk. Jaké to je být dvojčetem?
Úplně jiné. Dvojče se totiž musí naučit být samostatnou osobností. Já jsem byl vždy samostatnější než můj bratr Martin. Ale na druhou stranu brácha třeba chodil za holkama už v pubertě, zatímco já jsem si netroufal a jen jsem si četl. Jsme si strašně blízcí, i když dnes každý z nás žije úplně jinak.

 

Čerstvý padesátník Miloš Urban vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na Filosofické fakultě UK v Praze a nyní pracuje jako šéfredaktor v nakladatelství Argo. Napsal celkem patnáct knih:romány, novely, povídky. Jeho knihy byly přeloženy mj. do angličtiny, korejštiny němčinyšpanělštiny…Chystá se vydání arabské. Podle jedné z jeho knih se nyní stříhá film Hastrman. Televizního zpracování se dočkala kniha Santiniho jazyk. Zfilmování se možná dočká i novela Michaela. Miloš Urban pochází z dvojčat a má syna a dvě dcery.

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Já neznám ani pana Urbana, natož jeho knihy. Zkusím se poohlédnout v naší knihovně. Rozhovor vzbudil mou zvědavost. Padesátka je pro spisovatele báječný věk, tak ať se mu daří realizovat nejen jeho literární záměry.
Antonín Vácha
Knihy pana Urbana mám rád. Dooporučuji. A díky za pěkný rozhovor.
Zuzana Pivcová
Rozhovor se mi velmi líbí, tvorbu pana Urbana sice dodnes neznám, ale budu se po ní shánět. Líbí se mi také charakteristika vztahu mezi fotografem a modelkou. Plně s tím souhlasím. Měla jsem kdysi také přítele fotografa, jehož mottem bylo, že modelka není milenka. Dodnes se mi moc líbí fotografie žen od Tarase Kuščinského.