Jan Lorman: Na každý problém máme instituce, jenom nemáme instituci na normální život
FOTO: archiv ŽIVOTa 90

Jan Lorman: Na každý problém máme instituce, jenom nemáme instituci na normální život

23. 12. 2017

Dvacet sedm let. Podobné narozeniny jsou důvodem k bujaré oslavě. Slaví-li stejné jubileum organizace, má za sebou mnoho zkušeností a tvrdé práce, jinak by se gratulací nedožila. V říjnu letošního roku uplynulo dvacet sedm let od chvíle, kdy se manželé BLANKA a JAN LORMANOVI rozhodli začít měnit pohled na život starší generace v rámci projektu, který dostal jméno ŽIVOT 90.

Pojďme se nyní společně podívat, jaké byly začátky, co se za tu dobu změnilo, jak se daří profesionální organizaci v současnosti, nahlédněme i do plánů pro nejbližší budoucnost. Když jsme s Janem Lormanem natáčeli toto povídání, správně jsme tušili, že to nebude lehký úkol – na pořádné ohlédnutí by totiž byla vhodná spíš knížka… Bohužel jsme museli též přijmout smutnou skutečnost: Blanka Lormanová letos v červnu náhle zemřela. Přesto vás zveme aspoň za trochu pootevřená vrátka.     

Jak se skládaly myšlenky Jedním z prvních impulzů byla posezení u nás na chalupě pod stoletou hruškou. Možná nás “naváděl” letitý strom, ale s naším kamarádem, psychologem a známým gerontologem doktorem Miroslavem Cuhrou jsme si povídali o stáří, které jsme si tehdy představovali tak, jako každý mladý člověk. On nám vysvětloval, jaké jsou fáze lidského života. Stáří označoval jako akceptaci, jakési přijímání, harmonizaci člověka se světem. Naši chalupu jsme občas vyměnili za Cuhrovu. Právě tam jsme se také připravovali na to, že pojedu do Paříže, kam dostal Mirek Cuhra pozvání. Protože ale neuměl francouzsky, požádal mě, abych jel za něho. Jednalo se o kongres dobrovolníků v Paříži, jmenoval se La vie 90, tedy jinými slovy Život 90. Tam mně doslova učaroval člověk, který bohužel již zemřel. Jmenoval se abbé Pierre. Vnímám ho jako celosvětově nedoceněného génia, který vytvořil duchovní rámec zmiňované konference: založil hnutí Emauzy, které začalo pomáhat těm nejpotřebnějším na okraji společnosti. Abbé zpočátku dával žebrákům po válce almužnu ze svých prostředků. Pak s tím přestal a začal jim nabízet místo: koupil pozemek za Paříží a lidem řekl: “Tady máte kousek země, na něm si postavte svoje obydlí.” Lidé si na své budoucí bydliště sháněli peníze tím, že probírali a čistili pařížské sklepy a půdy. Předměty upravovali a prodávali v second handu, a tak vznikli “hadráři z Emauz”. Příběh, který byl zfilmován a našel i knižní zpracování. A o čem vlastně je? Abbé Pierre nabízel životním ztroskotancům, lidem, o které nikdo neměl zájem, novou šanci. Právě TO je ono podstatné! A velmi podstatné to bylo také od počátku pro ŽIVOT 90.  Nikoliv chodit a říkat: Já chci peníze”, ale “Chtěl bych se uplatnit.” Stáří je obdobím, kdy se skutečně většina lidí trápí tím, že není k užitku, že ztrácí význam pro druhé. Lidé často nevidí východisko a v podstatě neumějí ani darovat. Darovat někomu cokoliv – to neznamená darovat peníze, ale stačí třeba pohlazení, úsměv. A ty můžeme rozdávat všichni. Když druhý přijme, obohatí nás. To je odkaz abbé Pierra. Začátků Života 90 bylo vlastně několik. Nejprve jsem se rozhodl učit se cizí jazyky, které jsem do té doby zanedbával, začal jsem němčinou. A nenapadlo mě nic lepšího, než že si na stánku koupím vídeňský Kurier a budu se s ním lopotit. To se samozřejmě neosvědčilo, ale stalo se něco úplně jiného. Ve středečním vydání Kurieru vycházela stránka pod hlavičkou Senior aktuelle. V ní byly vždy zprávy o tom, jak se senioři v Rakousku mají, co dělají, jaké programy mohou využívat a podobně. A protože jsme zrovna žili ve zvláštní neopakovatelné době, kdy bylo vše v pohybu, rozhodli jsme se, že si pronajmeme některé z kin. Pražský filmový podnik je tehdy zrovna rozprodával…  

Reportáž, která rozhodla
Začali jsme obcházet kina, která tehdejší ředitel Mařík nabízel. Měl vzniknout jakýsi klub s divadlem a navazujícími aktivitami, kterých jsme měli vymyšleno nepočítaně. Doktor Cuhra pak ještě “výhybku” nasměroval trochu jinak, díky mému zážitku v Paříži. Základní koncepcí, která se již nezměnila, je pomáhat všem starším lidem, pomáhat jim tak, aby mohli co nejdéle žít ve svém vlastním prostředí a nemuseli usilovat o život v domově důchodců, jak se toto zařízení tenkrát jmenovalo. Dalším z důležitých zážitků se stala reportáž, kterou jsem připravoval pro tehdejší Svět v obrazech, reportáž na téma, jak se žije v domovech důchodců. Zcela náhodně jsem si vybral zařízení na Praze 1, v Josefské ulici. A byl to pro mě skutečně děsivý zážitek. Musel jsem mít speciální povolení, aby mě tam paní ředitelka vůbec pustila. Zakázala mi fotografovat. Hned první dojem mě vykolejil. Na dvorku na lavičce seděla paní, v ruce měla jogurt a místo, aby jedla, se jen pohupovala. Přišel jsem na pokoj, kde seděly dvě paní na posteli v noční košili. Seděly a mlčely. Další pokoj byl pro čtyři, tady už na stěnách aspoň visely fotografie dětí. Ale také tu nikdo s nikým nemluvil. Zjistil jsem, že tu panuje kasárenský režim, vše na povel, striktní řád. Přestože lidé nebyli nemocní, zůstávali celý den v nočních košilích. Napadlo mě jediné: čekárna na smrt, kam občas přijdou zazpívat děti. A to jsem byl v patře pro chodící, do druhého, kde lidé leželi, mě nepustili. Představa takového života, kdybych si ji měl projektovat sám na sebe, byla jedním slovem šílená.  Když jsem vyšel ven na vzduch, směřovaly moje kroky na Karlův most. A tam, jak jinak, “skotačili” stejně staří senioři, Italové, Rakušané, Němci. Fotili si Hradčany, smáli se, pózovali. Užívali si života a svobody. Po tomhle zážitku už bylo opravdu jednoduché založit ŽIVOT 90.  

Začínají vznikat první projekty
Článek, který dostal výroční novinářskou cenu, lidi doslova šokoval. Psal se rok 1990 a my intenzivně pracovali s vizí, jak zlepšit postavení starých lidí. Prochodili jsme kina a nakonec nenašli žádné vhodné. Podstatné zůstávalo srovnání, jak se dá žít. Hledat a nacházet pomoc pro lidi, aby nemuseli odcházet do domovů důchodců. Ohlasy byly zpočátku dvojí, zcela pro, ale také velmi ostré ze strany některých gerontologů. Ale to se velmi rychle měnilo. Začaly vznikat projekty. Přicházeli jsme na nové a nové možnosti. Ohlédnu-li se zpátky, mohu bez nadsázky říci: vše je o obrovské píli a nesmírném sebeobětování. Začátky nebyly vůbec jednoduché a dnes by bylo nesmírně těžké jít do toho znovu. Tenkrát jsme všechno, jak se lidově říká, “zapíchli”. Já působil v Divadle Za Branou, manželka měla rozjetý dabing. Všechno šlo stranou. Začali jsme první Sešlostí v Jakubské ulici, v Klubu důchodců. Naše kroky předtím vedly na Prahu 1, kde fungovalo několik Klubů důchodců s dopoledním programem. Jejich ředitelce, paní Spoustové, jsme navrhli, že kluby převezmeme do správy a zajistíme činnost po celý den, přičemž zachováme to, co běží. Ona na náš nápad přistoupila a kluby nám svěřila. To, co jsme slíbili, jsme splnili. Rok 1990 se chýlil k závěru, když jsme vyhlásili první akci, kterou byly Vánoce pro osamělé seniory a charitativní sbírka. Lidé mohli přinést dárek pro druhé. Zájem byl obrovský, vstupenky zmizely za půl dne. Blanka napekla vánočky, vařili jsme čaj. Sešlosti jsme nakonec udělali dvě.  

Utrhla se lavina...
Zájem byl skutečně tak obrovský, že nás podnítil k další horečné činnosti. Je však třeba říci, že jsme měli štěstí i na kolegy, jimž patří obrovský dík. V Praze 1 pracovala báječná sociální pracovnice paní Jiřina Seidlová, která nám v začátcích velmi pomohla, protože znala praxi. My měli veliké nadšení, ona ho nakonec také přijala. Ale zpočátku nás doslova strašila, jaké nastanou problémy. Blanka na ni tehdy zareagovala velice ostře: “Tak zalezte do země a přiklopte za sebou desku!” Pak se staly nejlepšími kamarádkami. Pomohly nám také paní doktorky Milada Havlová a Věra Weberová, jedna měla klub v Dejvicích, druhá zase v Břevnově. Z Dejvic k nám poté přišla velmi zajímavá skupina lidí, určitě nemůžeme opomenout manžele Aničku a Zdeňka Placherovy. Zdeněk byl dlouhá léta místopředsedou ŽIVOTa 90. Dovolím si říci, že to byli opravdoví šlechtici ducha. Zásadní projekty začaly fungovat v Letenské ulici, tam se zrodil Senior telefon s denní i noční službou. Blanka si brala noční, Jiřina Seidlová sloužila ve dne, sama to utáhnout samozřejmě nemohla. Tady jsme se teprve naučili opravdu vnímat stáří. Největší část projektů vznikala už v prvním roce naší činnosti. Přibývalo nadšenců, začali chodit dobrovolníci, tvořila se Akademie seniorů. Vznikaly senior bazary, kterých se ujala manželka tehdejšího ministra financí Karla Špačka Saša Špačková. Odváželi jsme plná auta věcí, čímž jsme totálně ničili naše rodiče, kteří se za nás jako za hadrníky dokonce styděli.  Bylo to krásné období. Takové, že člověk neviděl žádné břehy ani hranice, jen plul po proudu. Fungoval Senior telefon, poradny, kluby, v roce 1992 začala služba tísňové péče Areíon. Na televizi OK 3 jsme měli dokonce svůj pořad. První fáze pomalu skončila tím, že právě paní Saša Špačková získala pro naši činnost první peníze. A to byl počátek profesionalizace. Za dva a půl roku jsme mohli zaplatit první zaměstnance. U tísňové péče, kde je velká zodpovědnost za životy a zdraví lidí, to bylo naprosto nezbytné, zde museli pracovat profesionálové. Pak už vše pokračovalo dobrovolnicko-profesionálně, jakási první etapa byla u konce.  

Cesta pod společnou střechu
Měli jsme obrovské štěstí, že se otevřela Evropa a mohli jsme vidět takovouto činnost v jiných zemích – ve Švýcarsku, Rakousku, Dánsku, Anglii, Německu či Francii. Sbírali jsme poznatky a zkušenosti a těšili se obrovské výhodě: tou byla možnost začátku na “zelené louce“. Bez zátěže minulosti. Postupně přišlo několik zásadních impulzů, jak vše soustředit do jednoho domu. Navštívili jsme patnáctý pařížský obvod, kde takový “domeček” stál. Byl zajímavý tím, že sem lidé přicházeli, jak potřebovali. Poskytli jim zde poradenství, pomoc v nesnázích, nabídli občerstvení atd., taková zvláštní sociální služba, která u nás neexistovala. Podstatné ale bylo, že lidé chodili za paní Michel, jakousi “mámou” všech starších. Za péčí stál člověk, nikoliv úřad. Třeba také proto máme kavárnu U Elišky. Ale nahlíželi jsme do mnoha míst a vybírali pro Dům PORTUS tu nejlepší budovu. Všechny prostory, v nichž jsme působili, s námi nejdříve zaplnili dobrovolníci, kteří dřeli do úmoru. Bylo třeba pořádně vygruntovat, vyprat ubrusy, umýt okna, ať bylo vedro či zima. Pomáhala celá naše rodina, osazovala se nová umyvadla, baterie, mnohokrát jsme z domova přiváželi stůl, židle ve snaze vytvořit milé prostředí. Práce skutečně od podlahy. Vypustili jsme divadla, kina, šidili všechno. Dvojnásobnou satisfakcí však byl báječný pocit. Prošli jsme mnoho domů, jeden horší než druhý. Když jsme přišli do našeho současného, běhali tu pořádně vypasení potkani. Byl to dům hrůzy, plný podivných nájemníků. Přesto jsme cítili, že jsme tu správně. S rekonstrukcí jsme začali v roce 1995, dům byl dokončen za 9 let, tedy v roce 2004. Na staveništi jsme pracovali i žili. Kluby jsme stáhli pod zdejší střechu, činnost normálně běžela, pracovalo se za pochodu. V okolí se tesalo, bušilo, lidé kličkovali mezi sutinami. Bez dobrovolníků si to vůbec neumím představit.  

Profesionalizace přinesla změny
V té době ale už pro nás pracovala také řada profesionálů. A tak, jako typicky profesionální organizace, už fungujeme řadu let s profesionálním managementem. Jinak to ani není možné. Jistě, stále máme spoustu dobrovolníků, ale váha rozhodování je na zaměstnancích. Tam, kde je nutná odbornost, musí být profesionálové. Tím se samozřejmě změnila povaha organizace. Do nového prostředí přišli také noví lidé, vše dostalo pevný řád. Už to není jen o nadšenectví, přibylo mnoho nových povinností, pravidel. Trápí nás obrovská míra byrokracie, která je s výkonem takovéto práce spojena. Za dvacet sedm let jsme vytvořili neopominutelné dílo. Vzdor tomu musíme soustavně bojovat o finanční zdroje na naši činnost. Dnes jsme organizací, která své poslání dokázala potvrdit, umí udělat, co si předsevzala. Díky svému významu působí v řadě národních i mezinárodních institucí. Důležité je, abychom si nemysleli, že už jsme na vrcholu a dál není co vymýšlet. A abychom v sobě stále měli dobrovolnictví, nadšení a vůli. Stále jde o nároky na nás samotné. Lidi, pro něž tohle všechno děláme, musíme poznat a pochopit. Věřím, že se nám to daří, ale potřebujeme se stále hodně učit. Myslím, že do Domu PORTUS chodí lidé rádi: ať už za kulturou do našeho Divadla u Valšů, do kavárny, nebo se vzdělávat do našeho Centra aktivního stáří, kde provozujeme na 70 kurzů.  V našem odlehčovacím centru tráví příjemné chvíle senioři, kteří z nějakého důvodu nemohou být doma se svými blízkými. Poskytujeme bezplatné poradenství seniorům, kteří se ocitli v tísni. Naše dvě celorepublikové služby Senior telefon a tísňová péče ročně pomohou tisícům potřebných.   

Poslání, které nikdy nekončí
Stále platí: je nutné měnit prostředí, v němž všichni žijeme, protože většina společnosti stáří stále nerozumí. Musíme se proto pokusit získat lidi, kteří rozhodují. Snažíme se vysvětlovat, co schází v zákonech. Stejně tak je velmi důležité získávat podporu od sponzorů. Situace se naštěstí mění, čím dál víc firem začíná tuto problematiku chápat, jsou i takové, které mají charitu zakotvenu ve své podnikové kultuře. Senioři se postupně dostávají z kategorie „neperspektivní“ do popředí zájmu. Žijeme v dlouhověké společnosti. Jde o to, abychom si roky navíc dokázali také užít. A k tomu je tu stále ŽIVOT 90, jeho koncepce a cíle. Právě proto, aby člověk neztrácel smysl života, aby věděl, proč tu je a měl co dělat. Jak říká gerontoložka paní profesorka Haškovcová třeba poněkud drsně: “Babka, která musí nasekat králíkům trávu, nemá čas umřít.” A to platí a bude platit pořád.  

Senioři před dvaceti sedmi lety a dnes
Postavení seniorů z pohledu společnosti se výrazně změnilo. Společnost se posunula směrem ke svobodě, což je skvělé. Otevřela se světu. Ale přijala také základní principy - výkon, výkon a výkon… Co se týče starších lidí, mnohdy jsou nadále označování jako tzv. neproduktivní – svádíme neustálý boj o to, že stáří má potenciál. Stále jsou zde lidé, kteří dokáží udělat spoustu užitečných věcí. Mají význam už jenom tím, co mládí nemůže vědět, protože mu chybějí zkušenosti. V zahraničí už dávno fungují tzv. mix-týmy, multigenerační spojení. Pochopili, že je to velmi dobré pro stabilitu společnosti. Proč lidi oddělovat, když je přirozené spojení? Přes všechny obtíže senioři už získávají důstojnost i u nás. Nejsou to žádné babičky v šátcích a dědové s fajfkou. Jsou to starší holky a kluci v džínách a s mobilem, kterým mladší vyčítají, že na ně a na vnoučata nemají čas.  

Staří nebo mladí, do života prostě patří všichni. Staré osvědčené pravdy jsou velmi prosté, nejsou k nim potřeba hledat složitá industriální řešení s týmy specialistů. Už je to dávno, kdy jsme si zvykli přehodit naše problémy na instituce, které jsme k tomu účelu vytvořili: na nemoci jsou nemocnice, na stáří starobince, pro opuštěné děti sirotčince… Ale život je vždy jen jeden a dělit se nedá, žádná instituce ho za nás nevyřeší. Odpovídáme za něj my sami.  Přeji nám, ať dokážeme udržet otěže za svůj život i ve stáří, které je jeho neodmyslitelnou a přirozenou součástí. Zestárnout je normální, byť dobře zestárnout je velké umění!  To je za ŽIVOT 90 i mé poselství do roku 2018.    

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Líbí se mi poselství do roku 2018. Životu 90 přeji, aby byl opět úspěšný.
Jitka Hašková
? Vánoce?