Je vzpomínání zdravé?
Ilustrační foto: pixabay.com

Je vzpomínání zdravé?

19. 1. 2018

Jakmile překročíme šedesátku, rozdělujeme se na dvě skupiny. Jednu tvoří ti, kteří si rádi prohlížejí staré fotky, s nostalgií tvrdí, že kdysi byly jogurty lepší, a začínají pátrat po kamarádech, které desítky let neviděli. Druhou představují ti, kteří nic neshromažďují, tudíž ani vzpomínky ne. Zajímá je jen to, co ještě mají před sebou.

Jednoduché hodnocení těchto dvou skupin zní: ti první jsou nudní penzisté, kteří žijí minulostí, ti druzí moderní akční senioři, kteří mají život před sebou. Jenže to je hodnocení nejen jednoduché, ale hlavně zjednodušené. A vše, co je zjednodušené, bývá zároveň zavádějící.

Nostalgie vs. budoucnost

Pro příklad si vezměme dvě sousedky z jednoho ostravského domu. Obě překročily pětašedesátku, obě jsou pár let vdovy. Jedna má doma vystavenou fotografii svého muže, pravidelně mu nosí na hrob květiny a doma má stále jeho věci. Ráda se doma o samotě probírá starými fotografiemi. Když někam vyrazí s kamarádkami, tak zásadně na místa, kam jezdily jako mladé nebo se svými partnery. Vzpomínají, co tam prožily a porovnávají, jaké to tam bylo tehdy a jaké je teď.

Ta druhá pohřbila muže bez obřadu, oba si předem řekli, že si to takhle přejí. Neshromažďuje žádné fotografie. „Proč bych si měla prohlížet minulost, když je tady přítomnost a budoucnost?“ říká. Ráda se zbavuje starých věcí, nemá doma záměrně nic, co by jí manžela připomínalo. Vše ihned vyhodila či dala na charitu. Když někam cestuje, tak zásadně do nových míst, která nezná. Když slyší, že někdo vzpomíná, že něco bývalo kdysi lepší, pohádá se s ním, ať jde o jogurty nebo o politiku.

Dcera té první dává své matce za vzor tu druhou: „Podívej, ona kouká jen dopředu, je moderní, chce ještě žít, zatímco ty se jen prohrabuješ starými fotkami a jsi otravná, jak pořád na něco vzpomínáš. Je z tebe prostě stará bába, musíš se změnit.“

Dcera té druhé dává své matce za vzor tu první: „Podívej, jak ona hezky vzpomíná na svého muže, nosí mu kytky, ale ty se tváříš, jako by táta nikdy neexistoval, jako byste nic společně neprožili. Chováš se trapně, jako bys chtěla být zase mladá holka, musíš se změnit.“

Tak jak? Vzpomínat nebo se hledět jen dopředu?

Nebojme se starých časů

Psychologové se shodují, že vzpomínání je našemu duševnímu zdraví prospěšné a neměli bychom se mu bránit. Čím vyššího věku se člověk dožívá, tím přirozenější je, že vzpomíná na to, co prožil, kde byl, s kým se setkal. Kdo vzpomínky potlačuje, třeba ve snaze nepůsobit jaká stará babička, která se už zaobírá jen minulostí, nedělá prý dobře.

„Já celkem podporuju ty dámy, které chodí na hřbitov, posedí tam, donesou k hrobu kytku nebo láhev nebo prostě něco, co měl jejich partner rád,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy dříve narozených. „Někomu to může připadat legrační či nepochopitelné, ale já to považuju to za zdravé,“ vysvětluje.

Americký psychiatr Robert N. Butler dělal rozsáhlou studii toho, na co a jak často senioři vzpomínají. Vyptával se na to zdravých aktivních lidí vyššího věku, ne těch nemocných, kteří jsou upoutání na lůžko či osamocení a jejich vzpomínky jsou logicky únikem z neradostné reality. Naopak, jeho zajímalo, jestli vzpomínají i ti, kteří se okolí jeví jako moderní a akční lidé, kteří na vzpomínání ani nemají čas. Výsledkem jeho práce je závěr, že lidé, kteří překročili šedesátku, zpravidla vnitřně řeší stejný problém. Snaží se pochopit smysl svého života. Cítí, že si potřebují ujasnit, jaký byl. Takže i ti, kteří se tváří, že vzpomínání je jen pro staré páprdy, vlastně často sami pro sebe hodnotí své životní etapy, zkrátka rekapitulují život. Rozdíl je jen v tom, jestli to dávají najevo nebo ne.

Takže se vůbec nemusíme bát vracet ke starým časům, kdy se nikdo nedivil, že babičky a dědečkové prostě chodí na hřbitovy, vzpomínají na staré kamarády a odmítají vyhazovat věci, které je provázely celým životem. Dnes, ve snaze přesvědčovat okolí i sami sebe, že jsme mladší, než ukazuje naše datum narození, mnohdy vzpomínání a nostalgii považujeme za něco, co se moderního seniora netýká. Ale pozor na to, zřejmě to není ta nejsprávnější cesta.

Hodnocení:
(4.8 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Programově vyhledávám příjemné zážitky z minulosti i když se mi vynoří občas některé ne zrovna příjemné. Snažím se z jednotlivých střípků vzpomínek na dětství vytvářet ucelenější obraz. Moje soukromé puzzle.
Helenka Červenka
Nic není černobílé, jak se snaží ukázat článek. Hledím do budoucnosti a občas si na něco vzpomenu. Takže jsem uprostřed těch dvou skupin.
Irena Amlerová
Nejsem zrovna vzpomínací typ, žiju přítomností, ale občas mi nějaká situace připomene stejnou událost z dřívějška.
Blanka Macháčková
Moc ráda vzpomínám. Obzvlášť, když ty vzpomínky jsou hezké.
Jana Kořítková
Moc často nevzpomínám, a když, tak na pěkné a radostné zážitky a události. Ale musím se přiznat, že se mi stává, že zažiji nějakou současnou situaci a vybaví se mi podobná událost z dřívějších let. A to mne potěší. Poněvadž pěkné vzpomínky patří k životu.
Libuše Holbová
Od obojího kousek. Vzpomínky ano, aktivní život také. Ten především. Pasivně sedět a pouze vzpomínat, na to je ještě dost času. Dokud jsem zdravá, chci žít - se vším, co k životu patří.
Jiří Libánský
Já miluju svoje vzpomínky. Vyloženě s radostí si je intenzivně prožívám. Mám mraky zajímavých příběhů, které jsem prožil a pořád se snažím, abych měl jednou pro svoje vzpomínání dostatek kvalitního materiálu.
Zdenka Jírová
Nepřikláním se ani k jedné vyhraněné skupině. Jsem takový sběratel fotek, vytvářela jsem rodinná alba od mládí. Vždy jsem si k fotkám připisovala alespoň datum nebo krátkou glosu k tématu na fotce. Alba mám schovaná a občas je probírám buď sama nebo s přítelkyněmi a mám k fotkám i příběh. Nejsem nostalgická, ale také nemám chuť ze sebe dělat diblíka. Jedna moje přítelkyně si barví nehty na zeleno, aby bylo vidět, že jde s módou, ale mobil ovládá jen ten nejjednodušší, nový se bojí koupit, protože se nechce učit jeho nové ovládání.,o počítači ani nemluvě, ten je pro ni zbytečnost. Situaci řeší tvrzením, že je vše špatné a že je ráda, že je stará. Po smrti svého muže všechny staré fotky vyhodila, ale je ráda, když nějaké vzpomínky u mě vidí. Je to asi velmi osobní, jak vzpomínat nebo ne.
Hana Práglová
Myslím si,že jsem aktivní ažažaž..Ale vzpomínky mám ráda.Když mi vnoučata řeknou"babičko,vyprávėj jak to bylo kdysi..",nebráním se tomu..Následuje obousteanná spokojenost.A když se mi podařilo sehnat svému manželovi kamaráda z vojny po více jak 40ti lety,ty šťastné tváře při setkání bych vám všem přala vidét...
Dana Tomanová
Myslím, že vzpomínky nemůžeme zapudit, ani nám je nemůže nikdo vzít. Je to kus nesmazatelně prožitého života, ať se nám to líbí a nebo ne. Většinou přicházejí něčím vyvolány a jako takové nemají nic společného se stávajícím stylem života. Člověk nemůže žít vzpomínkami, promarnil by současnost. Je pravda, že člověk si raději vzpomene na ty veselé, které mu vyloudí úsměv na tváři, než na ty, které mu vhání slzy do očí.
Zuzana Pivcová
Myslím jen, že není dobré táhnout si s sebou vzpomínky jako kouli na noze s pocitem smutku, že nic už není jako bývalo, že to a to se nevrátí, nebo lítost, že jsme něco neudělali, něco promarnili. To člověka svazuje. Ale hezky si zavzpomínat na něco radostného, v duchu za to poděkovat, proč ne? Vždyť proč se třeba dělají abiturientské sjezdy?
Hana Lejtnarová
Hana Lejtnarová Je mi 70 let a myslím, že jsem dost aktivní.Na částečný úvazek dělám vysoce odbornou práci, jezdím téměř denně autem na dost velké vzdálenosti, ráda se učím novým věcem a ráda cestuji. Jsem již 10 let vdova, 40 let s mužem nebylo vždy procházkou růžovým sadem, ale vychovali jsme dvě děti, které jsou úspěšné a daly nám vnoučata, která mám ráda někdy až neobjektivně, ale to se u vnoučat přeci sluší. Přesto vzpomínky na moje dětství, mládí, na rodiče a manžela patří k mému životu. Je nutné si uvědomit, že bez minulosti by nebylo budoucnosti, tak proč se k minulosti nevracet aspoň ve vpomínkách. Myslím, že lidé (netýká se to jen žen), kteří tvrdí, že vzpomínky nejsou nic pro ně, si lžou do vlastní kapsy a nebo se vzpomínek z nějakého důvodu bojí. Ale myslet si, že pokud nebudu dodržovat tradice, rituály a vzpomínat na doby minulé budu vypadat mladší a aktivnější je jen projevem duševní lability nebo hlouposti. Přeji všem krásný víkend plný radosti.
Věra Lacinová
Také jsem si myslela,že jsem nějaká divná,že se mi vzpomínky tolik hrnou a jsou to především ty pěkné.A protože o svých rodičích moc nevím - vlastně skoro nic a velmi mne to trápí ( i když jsme spolu žili až do mých 23 let ) rohodla jsem se svůj život pro své děti sepsat a právě ty nejhezčí a pro mne důležité chvíle a zážitky jim zachovat.Možná nebudou mít zájem to číst.Možná ano.To nechávám na nich.Ale tím,že si vzpomínky sepisuji se mi vybavují další a další o kterých jsem myslela,že jsou dávno zapomenuté ... Nejsou.jen hluboko založené jako staré fotky.A tak píšu a píšu a sama sebe překvapuji o čem všem jsem si dávno myslela,že si nevzpomenu.A nebo ani netušila,že se to stalo.Zapomněla jsem.Takže doporučuji - sepište si své vzpomínky a možná budete překvapeni jako já.........
Helena Parisová
Myslím si,že jedna z nenádhenějších věcí ve stáří,jsou právě vzpomínky.Věci nepříjemné,se věke obrousí a pak,člověk á tu vlastnost,vzpomínat jen na věci hezké a milé,o to intenzivněji.Ale i smutné vzpomínky jsou součástí života. Hezký víkend vá všem!
Marie Doušová
Vzpomínky přicházejí, ať chcete nebo ne a jít dopředu se musí a je jen na nás, jak se k tomu postavíme.
Marie Ženatová
Také mám dny, kdy velmi ráda vzpomínám...
Marie Seitlová
Také to je podle nálady, jsou dny kdy jsme veselí a dny, kdy tomu tak není a to se třeba vzpomíná.
Dana Puchalská
Souhlas s Věrou Jěžkovou. Jsem taky račice a tak vím o čem mluvím. Ale občas se mi zadaří i vzpomínka veselá.
Věra Ježková
Dovolím si říct: Mnoho povyku pro nic. Dělit lidi pouze na dvě skupiny, ať už podle čehokoli, je nesmysl. Ať si každý vzpomíná, jak je mu libo. Proč by to mělo souviset s jeho aktivitami? Záleží přece na náladě, momentální životní situaci… Já jako Rak mám vzpomínání „v popisu práce“. A čím jsem starší, tím vzpomínám méně. Nemám potřebu. A také u mě nefunguje vzpomínkový optimismus. Takže když už si zavzpomínám, vybaví se mi spíše příhody nepříjemné.
Alena Tollarová
Já bych se nechtěla chovat ani jako ta první, ani jako ta druhá, obojí je podle mě tak trochu "přes ...". Ale co se týče vzpomínání, tak zrovna včera jsem se sešla se sestřenicí nad hromadou rodinných fotek, dávaly jsme dohromady, kdo je kdo a vzpomínaly, až se nám od hub (pardon) prášilo ...