Rozvod. Polovina lidí ho lituje
Ilustrační foto: ingimage.com

Rozvod. Polovina lidí ho lituje

24. 1. 2018

Úleva a lepší život. To obvykle očekávají ti, kteří se rozhodli rozvést. Je jedno, jestli jde o rozvod po pěti či třiceti letech manželství, všichni od něj čekají, že jim bude lépe. Ale realita? Pochybnosti, zda to rozhodnutí bylo dobré.

Mnohdy pochybnosti přejdou v poznání, že rozvod nebyl dobrým řešením. Přesněji, že byl řešením zbytečným. Čím je člověk starší, často dochází k tomu, že staré dobré pořekadlo, že ve dvou se to lépe táhne, je zkrátka pravdivé. Málokdo si to však přizná sám sobě, natož veřejně. Mnohem běžnější je říkat: Je mi teď fajn, nikoho nepotřebuju, konečně si můžu dělat co chci, užívám si.

Britský deník Daily Mail zveřejnil průzkum, ze kterého vyplývá, že více než padesát čtyři procent rozvedených lidí začne dříve či později přemýšlet, zda jejich rozhodnutí o rozvodu nebylo chybné. Jeden z každých pěti dotázaných dokonce přiznal, že pochybnosti přišly hned poté, co rozhodnutí o rozvodu padlo. Jeden z deseti tvrdí, že o správnosti rozvodu začal pochybovat přibližně po roce.

V České republice končí rozvodem každé druhé manželství. Většinou jde o vztahy, které trvaly méně než pět let. Čtvrtinu všech rozvodů tvoří páry, které se rozhodly ukončit své manželství po více než dvaceti letech. Čtvrtina rozváděných párů se starší padesáti let, to je ve srovnání s minulostí novinka. Padesátka je pro mnohé zlomem, kdy se odhodlají zkusit prožít takzvaně nový život.

Tady je příběh devětapadesátileté Evy z Prahy, která se rozvedla před osmi lety. V podstatě potvrzuje to, co naznačují ankety. „Myslím, že můj rozvod byl chyba. Ale měla jsem pocit, že si s manželem nemáme co říct. Dcera se odstěhovala do Anglie a náš život se scvrknul na sezení u televize a víkendy na chalupě, kde manžel něco dloubal v dílně a já si četla. Došlo mi, že takto nechci prožít třeba dalších dvacet let. Že za dvacet let se dá prožít mnoho lepšího, zajímavějšího. Pak jsem zjistila, že mě manžel podvedl s naší společnou přítelkyní. To byl pověstný hřebíček do rakve. Tak já si myslela, že on už od života nic moc nečeká a on zatím takto. Rozvedli jsme se a já si plánovala, jak budu cestovat, naučím se pořádně anglicky, budu chodit do různých kurzů. Což jsem asi dva, tři roky dělala. Jenže mi došlo, že vlastně jen trávím čas s kamarádkou a ujišťujeme se navzájem, jak je nám bez mužských dobře, ale ve skutečnosti se pak doma večer cítíme osamělé. Taky mi na spoustu aktivit chybí peníze. Velkou část příjmu dávám na náklady spojené s bydlením. Když přijedu na chatu,  je mi tam smutno. Chybí mi, že už nemám komu vynadat, že pořád sedí v dílně, nemám tam komu přinést sklenku vína a říct, aby už šel k televizi. Vlastně bych mu odpustila i tu nevěru, já mám v tomto směru z dřívějška taky máslo na hlavě,“ vypráví.

Podobně na veřejnosti vystoupila britská spisovatelka Jane Gordonová, která deníku Daily Mail v souvislosti se zmíněným průzkumem popsala své pocity: „Pokládala jsem rozvod po pětadvaceti letech za zjednodušení situace, za začátek nového života. Později jsem si začala uvědomovat závažnost mého rozhodnutí. Ne že bych ho učinila bez rozmyslu a lehkovážně, to ne. Spíš jsem si nedokázala představit, jak složitý samostatný život je, když jste byli zvyklí žít pětadvacet let s někým v tandemu.“

Psycholog Jeroným Klimeš napsal velmi zajímavou knihu s názvem Partneři a rozvody. Tvrdí, že mnohé rozvody probíhají naprosto zbytečně a rozvádějí se lidé, kteří by spolu klidně mohli spokojeně žít. Samozřejmě jinými případy jsou vztahy, kde jeden z partnerů pije, je na něčem závislý, je agresivní nebo jsou zkrátka jejich názory na život tak odlišné, že soužití je trápením. On poukazuje na naprosto běžné případy, kdy si lidé prostě řeknou, že už spolu nechtějí být, ale po čase zjistí, že vlastně nevědí, proč to udělali. „Člověk v partnerské krizi mnohdy toho druhého od sebe odhání ve chvíli, kdy by ve skutečnosti stál o sblížení. Bezprostředně po rozvodu cítí uvolnění, ale pak se mu začne stýskat. Mnohdy ho samotného překvapení, že po bývalém partnerovi touží,“ vysvětluje. A dodává: „Stává se, že se pak role obracejí. Ten, kdo inicioval rozchod, by se chtěl vrátit a ten, který byl rozchodem zaskočen, se s ním už vyrovnal a o sblížení nemá zájem.“

A tady je názor dalšího člověka, který si prošel rozvodem a není si dodnes jist, zda udělal dobře. Šedesátiletý Ivan z Ostravy: „Původně jsem zblbnul a chtěl žít jinak, než moje žena. Ona už nechtěla nic. Pořád jen mluvila o vnoučatech, stále za nimi jezdila. Já byl doma naprosto nepotřebný. Sex? No to bylo něco, co zavrhla zhruba v pětačtyřiceti. Chovala se, jako by jí bylo osmdesát a ne padesát. Tak jsem navrhl rozvod. Souhlasila, vůbec se tomu nebránila. Žiju sám, občas mám nějakou známost, která za moc nestojí. Nedávno jsem svou bývalou ženu potkal. Vypadá skvěle, celá omládla. Vyprávěla mi, že každé léto jezdí k moři. Nechápu. Se mnou nikam nechtěla jezdit. A došlo mi, že je mi po ní smutno. Že jsem možná nedělal dost, že se možná i ona cítila stará, nepotřebná. Možná jsem jí nedával najevo, že jsem ji měl rád.“

Možná by lidé, kteří mají za sebou rozvod a z něj pramenící nejistotu, měli chodit přednášet před soudní síně těm, kteří se tam k rozvodu chystají. Říct jim: Ještě počkejte, zamyslete se, co když vám jednou bude smutno? Jasně, nikdo by je nebral vážně. Protože kdo to neprožil, nevěří. Rozvod se stal naprosto běžnou věcí a výjimečný je spíše ten, který žádný v životě neprožil.

„Nezapomínejme, že kdysi měla žena bez muže výrazně těžší život než ta vdaná a rozvod byl pro mnohé společenskou potupou,“ říká psycholožka Marta Boučková. A to je jeden z hlavních důvodů, proč rozvodů tolik přibývá. Dříve byla rozvedená padesátnice v podstatě považována za zkrachovalou existenci, starou ženu odsouzenou dožít v samotě. Dnes si rozvedené padesátnice plánují, co všechno se naučí, uvidí, prožijí. Mnohým se to povede. Mnohým ne. Ale ono se těžko přiznává, že si někdo večer říká: „On ten Pepa nebyl zas tak špatný, vždycky mě tady takhle u televize chytil za ruku, takže mě měl asi pořád rád, i když to byl prevít.“

Hodnocení:
(4.5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Drahomíra Stínilová
Nelituju, jen to, že jsem se k tomu neodhodlala dřív.
Libor Farský
Podivné. 50% manželství se rozvádí a 50% z nich toho později lituje? Překvapuje mě kolik získal článek 5* i od rozvedených íčkařů mezi námi.
Dana Novotná
Manželka pana Ivana je důkazem toho, že většina žen po 50, a po rozvodu konečně začne žít. Znám paní, která se rozvedla v 65 letech, a když jsem se ptala, jestli to stálo v tomto věku za to, řekla mi, že v životě se neměla tak dobře jak po rozvodu. To jí bylo kolem 80. Dnes asi 5 let po té, má přítele se kterým chodí na výlety, a je naprosto spokojená. Záleží na tom, jak je člověk akční a co chce. Kamarádi se dají najít vždycky.
Blanka Bílá
Je velká škoda,že se lidé nedokáží domluvit.Moje babička i maminkaby k rozvodu měly spoustu důvodů a vydržely v manželství do stáří. Jako dítě, bych rozvod rodičů nechtěla, dnešní děti to berou jinak, ale ne všechny.Nám osud nepřál, muž se díky tehdejší lékařské péči nedožil vstupu dětí do dospělosti a má vnoučata jsou bez dědy.Fandím všem, co spolu dokáží být jako Filemon a Baucis.
Marie Doušová
Víte ,když dokážete s manželem mlčet a vědět , že je vedle Vás, tak to je také krásné a poklidné splynutí duší.Není vše zalité sluncem , ale to je život .Musíme si umět jeden druhého vážit.Vždyť nikdo není dokonalý.
ivana kosťunová
Nikdy nevidíme, co skutečně ve vztahu probíhá, navenek vše vypadá jinak. Proto nechci vynášet žádné soudy o něčem, co jsem neprožila. S jednou výjimkou. Rozvod partnerů, kteří měli do té doby fungující rodinu a vychovávali malé děti. Těm se v jednom okamžiku rozbije jejich svět, ztratí pocit bezpečí a zkomplikují se jejich vztahy většinou k otcům. Takový rozvod považuji za trestuhodné sobectví.
Mirek Hahn
Vždy mne u podobné tématiky fascinuje tento postoj, cituji: "...měla jsem pocit, že si s manželem nemáme co říct". Jestli spolu manželé žijí 25-30 let, tak za tu dobu už si řekli tolikrát tolik věcí...., že není nic divného na tom, když se "mluvení" přiměřeně omezí. Dospělý člověk ve zralém věku nechápe tu přirozenou proměnu, to přirozené "stárnutí" vztahu ? Mám hrůzu z opačného jevu, ze zbytečného mluvení o ničem, jen aby náhodou nebylo dvě minuty ticho.
Libuše Křapová
Dvakrát jsem se nechala ukecat a vzala návrh zpět, po třetí jsem se už nedala. Lituji jen toho, že jsem to neudělala dřív.
olga skopanova
No jo když lidé nevědí co chtějí tak je to těžké.