Babičky jsou prostě nejlepší
Ilustrační foto: ingimage.com

Babičky jsou prostě nejlepší

29. 1. 2018

Babička Boženy Němcové je sice značně literárně přikrášlená postava, přesto je realita taková, že hodně dívek a žen na své babičky vzpomíná s podobnou láskou. Mnohé si s nimi rozumí více než se svými matkami. A není to jen tím, že babičky mají tendenci rozmazlovat.

Rozdíl dvou generací totiž není propast, často bývá naopak silným poutem. Některé babičky jsou na rozdíl od matek kamarádkami, rádkyněmi, zpovědnicemi. 

Jak na to, aby s námi naše vnučky rády chodily na kafe, svěřovaly se nám se svými trápeními i radostmi a jednou si na nás třeba sem tam vzpomněly s myšlenkou „Kéž by tady byla moje babička“?

Prostě vyprávějte. Hodně dívek a žen se shoduje, že je bavilo poslouchat vyprávění o běžném životě svých babiček. Vzpomínám si, jak mě fascinovalo poslouchat vyprávění babičky a její kamarádky o tom, jak si místo rtěnkou barvily pusu červeným papírem od cikorky, který byl mastný, a proto zanechával sytou barvu. O tom, jak si černily obočí sazemi z pece. Holky ve věku od třinácti do sta let přece baví mluvit o líčení, o účesech, o módě, tak proč tohle neprobírat také s vnučkou?

Houska v drdolu

Jen se vyvarujme řečem typu: No jo, za mého mládí jsme byly skromné, nám stačily saze a ty utratíš dvě stovky za řasenku. Tohle fakt neříkejme, sazemi se už opravdu nikdo malovat nebude a je to dobře. Nedávno jsem byla svědkem, jak se jedna třináctiletá puberťačka, kterou vůbec nic nebaví a všechno je pro ni nudné, najednou se svou babičkou svíjí smíchy. „O čem jste mluvily?“ zajímalo mě. Babička vysvětila: „Vyprávěla jsem jí, jak jsme si v šedesátých letech dávaly na hlavu housku a balily ji do vlasů, abychom měly co největší drdol. Vnučka odcházela se slovy, babi, příště se budeme zase bavit o tom, co se nosilo v šedesátých letech, to je super.“

Kluci jsou v kurzu

Mluvte o mužích. Ano, nestyďme se povyprávět vnučce o své první lásce nebo o někom, kdo do našeho života hodně zasáhl. Místo věty: Tak co kluci?, začněme třeba: „Tak jsem tak vzpomínala, s kým jsem chodila ve tvém věku. Chceš si poslechnout, jaké blbosti jsem v té době dělala?“ A vsaďte se, že vnučka zbystří pozornost. Časem se od ní možná dozvíte i věci, které by vlastním rodičům neřekla. Nejde o to od ní vyzvídat, jak žije. Ale dá se tak vytvořit pocit, že babička není fosílie, ale žena, od které se můžeme v oblasti vztahů a lásky něco dozvědět.

Staré poklady

Schovávejte věci. Zná to hodně žen. V zásuvce máme starou kabelku, brož nebo náramek po babičce. Když nám ho nabízela, bylo nám třináct či patnáct let a obracely jsme oči v sloup. Fuj, nějaký starý krám, když jsou právě moderní náušnice z plastu. Jenže právě dnešní čtyřicátnice, které milovaly náušnice z plastu, dnes prohrabují své starožitnictví a obdivují staré pásky, kabelky, brože, přívěsky z první republiky či z období secese. Modelky či herečky považované za módní ikony jako je třeba Aňa Geislerová či Tereza Maxová vyprávějí v rozhovorech, jak mají rády věci s nádechem tajemství, historie, zkrátka věci z babiččina šuplíku. Takže, přestože třeba vaše vnučka zrovna má kroužek v uchu či nosí zásadně pohorky, schovávejte pro ni své prsteny, brože, kabelky, šátky... Třeba se v nich jednou bude nadšeně prohrabovat, možná je bude nosit. Zkušenosti mnoha žena ukazují, že je to více než pravděpodobné.

Stará dobrá jídla

Pište recepty. Nedávno jsme si s přítelkyní vyprávěly, jak si dodnes pamatujeme, co nám babičky říkaly z oblasti vaření. Jsou to třeba dávno neplatící pravidla, jako například, že se má do určitého jídla dát výhradně stroužek česneku, ne víc. Dnes tam dáme celou hlavu a není tam cítit, holt v dobách babiček býval česnek česnekem, ale to nevadí. Jde o to, že některá jídla máme spojená s babičkami a tak to má být. Babičkovské věci jsou teď v módě, na odbyt jdou kuchařky s recepty na poctivá stará česká jídla. Když vnučce sepíšeme pár jednoduchých a zaručených receptů na jídla, která jí u nás chutnají, bude to pro ni víc než nově koupená kuchařka. A klidně je napišme vlastní rukou, něco tam nakresleme. Mimochodem dodnes mám schovaný vzkaz mé babičky, který mi jednou nechala na lednici v mém novém bytě, od kterého jsem jí jako jediné dala klíče, když mi bylo dvacet: V lednici máš čočkovou. Ten vzkaz mám pořád schovaný a tu skvělou čočkovou vařím dodnes podle jejího receptu.

Díky až časem

Nečekejte uznání či vděk. Cokoli z toho výše zmíněného uděláte, učiňte proto, že samy chcete. Ne proto, aby vám za to vnučka byla vděčná, natož aby vám vděk dávala najevo. Mnohem pravděpodobnější je, že si tohle všechno uvědomí mnohem později, možná až v době, kdy sama bude babičkou.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Josef Borecký
Vzpomínám taky s láskou na svou tichou laskavou a mírnou babičku, jak jsme chodili na pole na klásky, jak krmiva husu šiškami, jak mě nechala vyhrávat v dámě na její vrásky a šedivý drdůlek a revmatické upracované ruce . Moc mě mrzí, že ten její prtét, který jsem nakreslil někdy ve čtrnácti letech ( a povedl se) se někam ztratil . Byla to babička tak jako od Němcové, jen na zámek k paní kněžně jsme nechodili . Vzpomínám něžně . :)
Libor Farský
Moc hezky se to čte, i dědovi.
Zdenka Jírová
To je moc pravdivý článek. Mám 26 letou vnučku a 11 letého vnuka. Letos mi vnučka dala k Vánocům nečekaný dárek: na netu objevila nabídku knihy " Babičko, vyprávěj" a objednala ji pro mne, protože jsem jednou při společném rodinném sezení povídala příběhy z dob dávno minulých a nabídla jsem se, že je sepíši. Skutečně jsem je napsala a mám je v počítači. Nemám tiskárnu, a tak tam asi rok ležely. Ona si na ně vzpomněla a koupila mi tu knížku, která má předepsané stránky s otázkami a babička je může vyplnit. Tak se mi ty uložené příběhy konečně hodí, dcera i vnučka se hned nabídly s technickou pomocí a pustily jsme se do toho. Kniha je silná, máme teprve začátek, ale věřím , že to bude pěkné. Dají se tam vložit i staré fotky. Mám na zimu práci, ale je to milá práce. Všichni se na to těšíme, jak to dopadne.
Drahomíra Stínilová
Mám americkou vnučku. Jezdí sem už 7 let v červnu na prázdniny. já tam lítala i na několik měsíců hlídat, ale teď už nějak energie ubývá a taky už to tolik nepotřebují. Vždycky jsem si představovala, že bude tichá po mně, sedneme si a budem číst pohádky. Opak je pravdou. Je to takové hyperaktivní stvoření. Takže místo pohádek jsem jí ve dvou letech naučila chytat a házet s míčem, na to mladí neměli čas, a te´d hraje závodně volejbal. Občas si sedneme a kreslíme domácí komiks. Vidím, že má výtvarný talent a smysl pro humor trochu po mně. To jsem ráda. Tak ji do ničeho nenutím, blbneme spolu a přestože jí začíná puberta, opět sem chce k mému překvapení letos přiletět.
Jitka Caklová
Jsem babičkou, takovou jakou jsem. Moc si přeji abych i po létech byla v očích vnoučat takovou babičkou, jakou jsem jim dnes a neležela sama někde v LDNce osamělá a ve svém smutku hledící do stropu.