Stačí zrychlit krok
Ilustrační foto: pixabay.com

Stačí zrychlit krok

31. 1. 2018

Mladý výpravčí Fanouš Buriánek zjistil, že už není docentem. Je přescent! Při výšce metr osmdesát čtyři zařadil se mezi obézní tvory. ,,Učiním opatření, budu držet vaječnou dietu!“ Několik dnů pak bral do práce pouze na tvrdo uvařená vejce a bez chleba.

Po pěti dnech konzumace a při průjezdu nákladního vlaku rozbíjel vejce o stěnu vagonů. Pravil: ,,Tudy cesta nevede!“
Bude sportovat! Zakoupil si nové tepláky a reprekecky. První den uběhl délku deseti baráků . Zadýchán, provedl několik základních cviků, které si zapamatoval ještě z průmyslovky. Najednou se objevil spojenec. Kamarád začal běžce hecovat a začali běhat spolu. Každý běh si přidávali pár desítek metrů. V té době se dalo ještě běhat bez úrazu do sousední vesnice po silnici první třídy. Hoši uběhli svorně tři kilometry, plácli rukou do tabule s názvem sousední vesnice a běželi zpět. Šest kilometrů byla norma. Dokonce se chystali na velkou Kunratickou. Na kondiční běh pak ale zbývalo stále méně času. Běhání přestalo. Ale docentem Fanouš zůstal až do důchodového věku. Stal se penzistou.

Jako osamělý, dvakrát rozvedený muž začal chodit na obědy do místní restaurace. Oklikou! Osmnáct kilometrů denně, i když se restaurace nacházela sotva tři sta metrů od baráku. Chodil oklikou přes čtyři vesnice. Za každého počasí. V polovině cesty ve vesnici Chvalkovice míjel prodejnu se smíšeným zbožím. Zakoupil zde pleskačku rumu. Cesta se najednou stala zábavnou. Nohy šly samy. Dělaly slip, slap. Pohoda. Ráno vždy chodec vyrazil před devátou a v poledne usedal k obědu povzbuzen radostí z pohybu a chutí k jídlu.Tři sta metrů od baráku.
Sportující dědek se stal známou postavou, neboť začal chodit do lesa po asfaltové lesní cestě zcela pravidelně. A potkával se s dalšími lidmi. Promenádu rušily jen lesácké náklaďáky naložené pokácenými stromy, před kterými bylo nutno vždy uhnout do příkopu.

A pak se potkali. Ten druhý penzista šel rychlým tempem, opatřen trekingovými holemi. Přiznal se, že se přistěhoval a chodí vždy deset kilometrů ke stálému místu a pak zpět.. Začali chodit spolu. Fanouš se Mirkovi, jak se ten kolega jmenoval, nemohl v chůzi rovnat. Stali se z nich ale kamarádi. Scházeli se pak zcela pravidelně na stejném místě. Fanouš si ale vymínil:,,Budeme chodit pomalu a na poloviční trasu. Nechci se honit, nýbrž relaxovat!“ A tak se stalo. Setkávali se vždy na stejném místě celá léta, vždy ve dvanáct třicet:

Mezitím si penzista Fanouš pořídil počítač. Byl to pro něj ďáblův vynález, stejně jako mobil. Kamarád Mirek se projevil jako počítačový expert. Přátelství tak posílilo a dostalo nádech spojenectví z rozumu. Co by si Fanouš počal bez znalce? Vždyť co jen dalo Mirkovi za práci naučit přítele alespoň psát. Působil jako počítačový učitel nevidomých. Zdravý Fanouš byl daleko nejhorším žákem.Takové dřevo by prý pohledal.

Kamarádi celou procházku lesem prokecají. Mirek je nahluchlý a Fanouš mluví nahlas. Je prý je slyšet na dvě sta metrů. Turisté se nikdy nehádají. Najednou se stalo něco divného. Naprosto nečekaně a bez jakéhokoliv důvodu byl jednoho dne Fanouš odehnán od kamarádova prahu. Ve dveřích se objevil zuřivý a skoro nepříčetný člověk. Řval, že kamarád už nikdy nesmí překročit práh jeho domu! Konec! Pak nastala tříměsíční pauza.

Opuštěný a zhrzený kamarád si zvyká na roli osamělého chodce. ,,Když si trucuješ, nechoď, já tě k životu nepotřebuji,“ Truc však přerušila nečekaná událost. Počítač vypověděl službu! Zoufalý stav vyprovokoval zoufalý čin. Fanouš zvedl telefon a Mirkovi stručně oznámil:,, Ve dvanáct třicet!“ Na druhé straně se po chvíli mlčení ozvalo stručné :,,Příjdu!“

Dva kamarádi opět chodí spolu lesem. Rychlý Mirek s hůlkami a pomalý a loudající se Fanouš. Příhoda přede dveřmi kamarádova domu před třemi měsíci nebyla vysvětlena. Prostě se o tom nemluví. Fanouš od té doby už nikdy nepřekročil práh domu, kam chodil na kávu zcela pravidelně. Je to prostě Tabu.

Jednoho dne se mezi letitými kamarády rozpoutala prudká hádka. V hlubokém lese na zpáteční cestě se opět Mirek proměnil. Najednou to nebyl on. Křičel jako pominutý. Pikantní však bylo, že se předtím vzájemně neuráželi, ale hádali se pouze o prkotině. Zákonu o zákazu kouření! V dnešní době, kdy kamarádství zejména u seniorů je vzácným zjevem, byla by škoda je kvůli malichernostem ukončit. Pochopili to oba. Vynalezli způsob řešení konfliktů.

A tak každý den, bez ohledu na počasí, loudají se dva dědci po asfaltové silnici k Hájence a zpět. Diskutují a rozhazují rukama. No a kdyby náhodou došlo k nějaké kolizi, stačí tomu rychlejšímu s trekingovými holemi zrychlit krok!

Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Foltýnová
Je to dobře,že jste líný se hádat.Jinak by to nemělo tak dobrý konec.To je jako v manželství.Jeden kliďas a druhý pruďas.Potom to funguje.Horší,když jsou oba pruďasi.Hlavně,že to ve vašem případě všechno dobře dopadlo a jste dále kamarádi.
František MENDLÍK
Libore jsem velmi potěšen, že ještě někdo brouzdá mými povídkami ještě tři roky poté co zde byly uveřejněny. To potěší. K povídce Alkoholik Hovorka.
František MENDLÍK
Pane Oldřichu. Ty moje povídky jsou vlastně povídání. Neumím fabulovat , takže všechny o kterých píši mám před sebou. Všechno jsou pravdivé příběhy a moje prožitky. Tisknou mi to a dokonce platí. Autorské lhaní používám jenom zřídka. Je to vlastně můj životopis o třech stovkách pokračování.
Oldřich Čepelka
Je to dobrý, opravdu, jen nevím, proč to není v rubrice Próza. Nebo to je o vás ve 3. osobě?
Zdenka Jírová
Hezký článek o přátelství. Někdy se i dobří přátelé neshodnou, ale pokud není zlý úmysl, zase se může vyčasit.
František MENDLÍK
To kamarádství je letité a opravdové. Jakmile kamarád zavolá, doprovodím jej kamkoliv i do města. A když zavolám já, dostaví se do deseti minut. Pohádali jsme se za ta léta pouze dvakrát. Každý má nárok na nával vzteku. Já jsem líný se hádat.
Lidmila Nejedlá
Františku, člověčí druh je nevyzpytatelný. Vy jste to ale vyřešili moudrým seniorským rozumem. Tak ať vám to kamarádství z rozumu dlouho vydrží.
František MENDLÍK
S tím kamarádem o kterém se zmiňuji se znám od roku 1978. Chodíme spolu do lesa tak deset let. Je skoro slepý a já jej v podstatě vodím. S tím sňatkem z rozumu máte asi pravdu. Rozumíme si a navzájem se potřebujeme. A to srdce by se tam také vešlo. A ten příběh je opravdu realita a trvá dodnes. Nerozumím ale, když chodím hrávat pravidelně s jiným kamarádem šachy, že bych jej musel milovat,
Jana Šenbergerová
Když mohou být sňatky z rozumu, proč ne kamarádství. Oběma ale určitě to srdce chybí. Tak to vnímám já. Zajímavý příběh, který trvá, jak se domnívám.
František MENDLÍK
Honzíku ke běhu by mne nedonutila ani rozzuřená doga. Dříve jsem neběhal z lenosti a teď z nutnosti. Chodím denně deset kilometrů, ale běh pro mě nemůže nikdo chtít. Případného pronásledovatele bych se snažil ukecat.
Jan Krones
Františku, kdybys musel unikat ty, dej si šaratici! Zrychlí tvůj krok.
ivana kosťunová
Františku, někdy nestačí, někdy se musí člověk dát i do běhu... :))
Jitka Hašková
Zajímavé povídání. Je škoda, že si nedokážou v klidu popovídat a říci si o co šlo. Většinou to bývá nedorozumění a člověk si přestane nosit nějaké ublížení v duši a užírat se tím.