Děda a dědeček
FOTO: autorka

Děda a dědeček

13. 2. 2018

Děda byl otec mého táty. Bydlel s babičkou a tetou, neprovdanou dcerou, v Příbrami. Jako malá jsem k nim jezdila s rodiči na návštěvu, někdy mě tam nechali týden o prázdninách. Neměla jsem to u nich ráda. V rodině jsem cítila divnou atmosféru. Děda vládl pevnou rukou. Byl vysoký, mohutný, pracoval jako dřevorubec. Výšku jsem zdědila asi po něm. Byl hluboce věřící. Před každým obědem a večeří si klekal ke gauči, nad nímž visel na zdi velký dřevěný kříž, a modlil se. Každou neděli chodil do kostela. Babička byla malá, hodná, nenápadná, pracovitá. Teta vypadala jako z filmu pro pamětníky – štíhlá, bezvýrazná, typická stará panna. Brávala si mě na klín. Dodnes si pamatuji, jak mi to bývalo nepříjemné. Ke snídani mívali chleba, který si lámali do bílého kafe ve velkém hrnku. Otřásala jsem se při mlaskání, které při jídle vydávali. V Příbrami jsem měla ještě jednu tetu – dědovu dceru – s manželem a dvěma dětmi, tedy mou sestřenicí a bratrancem. Ty jsem měla ráda, byli fajn. Všechny jsem viděla naposled asi ve svých 15 letech. Poté, co se rodiče rozvedli, otec se mnou přerušil veškerý kontakt. Když jsem mu několik let nato, ve slabé chvíli, zavolala, řekl mi, že zemřela babička. 

Dědeček byl otec mojí maminky. Babičku si vyhlédl během Maninské I. dělnické spartakiády v roce 1921, kdy mu bylo 16 let. Od té doby spolu zůstali. Pracoval u Elektrických podniků jako řidič – jezdil s tzv. šibenicí. Někdy mě vzal s sebou. Než jsem šla do první třídy, přestěhovala jsem se s rodiči do domu, kde bydleli babička a dědeček, jen o patro níž. Vídali jsme se tedy téměř denně. Mělo to své výhody i nevýhody, ale to sem nepatří. Dědeček uměl dobře německy. Doma měl snad jen jednu česky psanou knihu, a to ještě Norimberský proces. Ostatní byly v němčině. K němčině přivedl maminku a oba pak mne. Když si přede mnou chtěli říct něco, co jsem neměla slyšet, řekli si to německy. Také si pamatuji na říkanky jako „dům – Haus, myš – Maus, kůže – Leder, pero – Feder“. Několik let jsme jezdili na podnikovou chatu v Kovářské v Krušných horách. Dědeček si tam plynnou němčinou povídal s Němci, které potkal. Někdy se ho zeptali: „Ale vy nejste Němec, že ne?“ Až mnohem později, na vysoké škole, jsem pochopila, jak to poznali – a to, když jsem zjistila, že existuje úžasná disciplína, fonetika – dědeček měl ryze českou výslovnost.

S dědečkem a babičkou jsem jezdila od narození až do svých 17 let do jedné malé vesničky nedaleko Příbrami k jejich známým na letní byt. Se svými rodiči tam jezdila už moje maminka – a tam někde potkala tátu. Prázdniny u Příbrami a výlety do ní byly báječné. Proto mám tohle město dodnes moc ráda. 

Dědeček byl sečtělý a uměl zajímavě vyprávět. Třeba o válce, o tom, jak při květnovém povstání vzal kuchyňský nůž a šel k rozhlasu; babička s maminkou o něm tři dny nevěděly. Měla jsem ho radši než babičku. Možná i proto, že mi suploval chybějícího tátu. Bohužel měl cukrovku a nemocné srdce. Babička se o něho vzorně starala. Dosud vidím, jak mu na kuchyňských vahách váží chleba – na levé misce pětidekové závaží, na pravé tenký krajíček.

Dědeček zemřel v Nemocnici Na Františku rok a půl poté, co jsem ukončila vysokou školu. Dodnes na něj vzpomínám a je mi líto, že jsem si s ním nemohla povídat déle jako dospělá. Babička ho přežila o 26 let. O dědovi už jsem se nedozvěděla nic. 

Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Děvčata, děkuji. Maruško, jsem ráda, že jste mi napsala, protože vím, že jsme přes Příbram spřízněné duše.
Marie Doušová
Bydlím v Příbrami celý život a o svojí jediné babičce jsem také psala. Dědu jsem žádného nepoznala a měla jen jednu babičku ,kterou jsem měla moc ráda.Moc pěkně napsané.
Hana Rypáčková
Hezké vzpomínání, jednoho dědu jsem nepoznala, umřel brzy. Pražský děda- o něm jsem už psala. Mašinfíra a veselá kopa.
Eva Mužíková
Jà jsem poznala jen dědu a babičku ze strany tatínka, maminčiny rodiče bydleli daleko a nenavštěvovali se. Děda zemřel když jsem byla hodně malá. Babička Kateřina byla takové malé kulaté dobrotisko, vzpomínám si že stále nosila tlusté bílé pletené punčochy jejichž konec od kotníků byl černý. Moc se mi líbily, říkala jsem jim kopýtka.......Hezké vzpomínání Věrko.
Lidmila Nejedlá
Mám ráda příběhy a vzpomínání nás íčkařů. Věrko, díky za vzpomínku.
Věra Ježková
Do třetice děkuji. :-)
Blanka Macháčková
Takové podobné příběhy zapisuji do knihy "Babičko vyprávěj". Je moc důležité uchovávat vzpomínky.
Marie Seitlová
Já měla štěstí, zažila jsem oba dědečky i babičky. Všechny jsem měla moc ráda, ráda jsem k ním jezdila. Ale ta má Olomoucká, byla pro všechny vnoučata vrbou. Mohli jsme se ji svěřit, poradila a naše lásky znala dříve než naši rodiče. Děkuji za článek, zase jsem na ně zavzpomínala.
Jana Kollinová
Hezká vzpomínka. Můj brněnský dědoušek mě provázel celým dětstvím až do dvanácti let, kdy jsme se odstěhovali. Každou neděli jsme chodili spolu s rodiči a babičkou do lesů zvaných Hády. Dodnes vidím jejich nádheru, na jazyku mám chuť truskavců a pěny vyšlehané z bílků s přidanými lesními jahodami nebo křehký salát z ptačího salátu. Ach, jak krásné to byly časy. :-)))). Děkuji za článek.
Věra Lišková
Dědu jsem poznala jen jednoho, zemřel, když mě bylo deset let. Byl dlouho nemocný, když jsme za ním přijeli, řekl, ať mu vyprávím o stromech na zahradě. Byla jsem příliš malá, teď vím jak ovocným stromům rozuměl. Na jeho sad a ovoce v něm jsem nezapomněla dodnes.
Věra Ježková
Děkuji ještě jednou. Jsem ráda, že téma mé vzpomínky je vám blízké. Vaše krátké příběhy mne také zaujaly.
Alena Vávrová
A zapomněla jsem napsat, že mě potěšilo i úvodní foto - byla jsem v Příbrami jen jedinkrát, ale kostel sv. Jakuba jsem poznala "na fleku".
Alena Vávrová
Moc hezky napsané - také jsem měla dědu a dědečka (viz můj článek Legionář).
Zdenka Jírová
Moc hezké vzúpmínání.Já jsem si žádného dědečka neužila brzy zemřeli. Pamatuji se jenom na babičku - maminčinu babičku a o té už jsem sem napsala. Je příjemné, mít na koho vzpomínat.
Jana Šenbergerová
Hezké vzpomínání. V naší rodině je o dědečky nouze. Maminčin tatínek zůstal v koncentráku, tátův byl samotář a podivín, nejvíc jsem si užila druha své babičky. Žil dlouho a s dětmi to uměl. Mé dcery dědečky nepoznaly a vnoučata jen jednoho, ale ten už zemřel.
Věra Ježková
Moc vám děkuji. :-)
Jitka Hašková
Moc hezké povídání. Poznala jsem jenom jednoho dědečka - otce mé mamky - který mě miloval a učil mě správně mluvit. Bohužel zemřel, když mi byly 4 roky. Táta byl sirotek a nepoznala jsem vůbec jeho rodiče, jenom tetu - sestru jeho maminky.
Ilona Kolářová
Já neměla možnost poznat ani jednoho svého dědečka.
Miluše Bleška
Mám moc ráda vzpomínky na dětství, na lidi, kteří pro nás hodně znamenali. Pamatuji si dědu z maminčiny a babičku z otcovy strany, mrzí mě, že další babičku a dědu znám jen z fotek a vyprávění, v mém dětství měli nezastupitelnou roli stréc s tetinkou, o tom jsem už tady psala.
Zuzana Pivcová
Znala jsem prarodiče jen z maminčiny strany, tatínkovi rodiče zemřeli. Milovala jsem svého dědečka, ale měla jsem možnost žít s ním jen do svých 6 let. Psala jsem o něm zde také čánek Mé první setkání se smrtí. Je hezké, že si všechno pamatuješ a dovedeš to dobře i kriticky podat. Díky.