Dan Přibáň se s trabanty vydává na další cestu: Jsme mateřská školka hadr
FOTO: archiv Dana Přibáně

Dan Přibáň se s trabanty vydává na další cestu: Jsme mateřská školka hadr

12. 2. 2018

Včera se u pražského Rudolfina konal slavnostní start - žlutí trabanti Daniela Přibáně začnou psát další kapitolu, tentokrát pojedou z Indie do Prahy. „Těším se na všechno, možná to ale bude naše poslední cesta. Máme objetý svět a už nás nenapadá, kam dále,“ dodává 42letý dobrodruh. 

Jak to teď bude probíhat?
Kolem 20. února jeřáb naloží v Nové Vsi pod Pleší, kde máme muzeum, auta do kontejnerů, necháme je odvézt na loď, která tam jede 26 dnů. 30. března bychom chtěli vyjet z indického města Kóčin na cestu do Prahy. Je to tak pětadvacet tisíc kilometrů, už to moc nepočítáme.

Kdy se to bude vysílat v České televizi?
V první půlce března by měl být hotový film. Na začátku září se začne vysílat seriál. Bude o dva díly delší, proto bude končit až v prosinci. V srpnu se proto musíme vrátit.

Kterého úseku se nejvíce bojíte?
Jediné, čeho se bojím, je zpoždění. Musíme být doma v srpnu, abychom mohli začít připravovat film a seriál. Strach mám také z průjezdu Čínou, kde musíme přesně nahlásit, kdy tam přijedeme. Chceme tam být poslední týden v červnu. Těším se naopak na průjezd Kašmírem a jeho krásnými horami.

Jak vlastně celý projekt Transtrabant vznikl?
Chtěli jsme vyrazit přes Afriku landroverem. Když jsme to v hospodě po šestém pivu doladili, zjistili jsme, že nemáme landrover ani peníze na něj. Tehdy jsem ze srandy řekl, že bychom mohli jet trabantem, koupil jsem ho tehdy své lásce. Všichni říkali, že to nejde, což jsem odmítal. Ale nevymysleli jsme nic nového, s malými auty po světě se jezdilo dávno před námi. Po nás kolem světa jelo například embéčko. Teď když jede žigulík, ani si toho nikdo nevšimne.

Co vás na tom nejvíce baví?
Příběh a jeho vyprávění. To že něco nefunguje, není na škodu, protože do filmu vzniká příběh. Největší tragédie je, když se to nenatočí. Když nás v Jižní Americe chytil příliv a vypadalo to, že auta odplavou do Japonska, lidi se divili, proč to máme natočené. Kdyby nám voda odnesla auta, byl by to průšvih, ale kdybychom to nenatočili, bylo by to ještě horší.

Musí to být velmi složitá logistika vše zabalit?
Ani ne. Máme to rozdělené na tři hromádky. Na prvním místě jsou věci pro film, ty se neomezují. Druhé jsou náhradní díly, které se omezují malinko, a to co zbude, je pro nás. Máme to jednoduché – pro sebe si vezeme jen věci na tři týdny, které pravidelně pereme. Vůbec nevozíme jídlo. Uděláme si zásoby, jen když máme před sebou nějaký dlouhý přejezd. Dříve jsme vozili záchrannou tašku s instantními polévkami, ale už to neděláme.

Jak to máte s ponorkou v týmu?
Ta k tomu patří. Celý projekt je velká psychická zátěž. Například takové poruchy aut jsou ve finále podružné, byť k té psychické zátěži přispívají. Když něco nejde, když stojíme na místě, tak nám samozřejmě jde všechno na nervy, ale taky se něco děje. Na cestách je zajímavé pozorovat sám sebe a lidi okolo. Nejhorší jsou lidé, kteří něco předstírají, někam se stylizují. Po třech měsících si strašně lezeme na nervy, ale pak to zase odezní. Já osobně miluji dlouhé přejezdy, protože nemusíme s nikým nic řešit. Mám rád pouště a prázdnotu. Většinou se nám stává, že šest měsíců nespíme v domě, jen ve stanu. Například v Austrálii jsme za ubytování platili dvakrát nebo třikrát. Transtrabant je vlastně cestovka naruby. Mateřská školka hadr. Kupuji osmi lidem půl roku jídlo. Ten má hlad, ten ne. Ten má žížeň, ten chce pivo. Jak malé děti. Přítomnost holek to komplikuje a zpestřuje. Čím více se staráte o dospělého člověka, tím méně funguje. A to je i problém naší politiky – lidé chtějí, ať se o ně někdo stará.

Jak se vlastně do konvoje trabantů přidal maluch?
Do Jižní Ameriky jsme chtěli vzít tři trabanty, ale zjistili jsme, že se do dvanáctimetrového kontejneru nevlezou. Jednou mi zazvonil telefon a ozvalo se: Čau, tady je Tomek z Polska, já jsem si stáhnul tvůj film a je super. Byl jsem s maluchem v Mongolsku a klidně bych někam s vámi jel. Odmítl jsem, že se maluch do naší skupiny nehodí, ale pak mi došlo, že se vejde do kontejneru. Tak jsem ho poprosil, ať ho natře nažluto, nechal si poslat barvu, a když přijel, auto bylo stejně z půlky bílé. Najednou jsme byli mezinárodní posádka, zbývalo přibrat nějakého Slováka, našli jsme Marka.

Proč jsou auta žlutá?
Proti mé vůli. Původní myšlenka byla, že vezmeme trabanta a pojedeme, kam to půjde, až nepůjde opravit, tak ho tam necháme. Auto bylo šedé, škaredé, mělo opravený modrý blatník. Sháněl jsem sponzory, jedním z nich byl Ústřední automotoklub, jehož barvou je žlutá. Řekli, že auto nalakují, ale musí to být ta jejich žlutá. Pak se ukázalo, že žlutých aut je málo a dobře to vypadá.

Jakou nejkritičtější chvíli jste zažili s rozbitým autem?
Třeba když nám praskla kliková hřídel v Austrálii. Stalo se nám to v pátek a v pondělí už nám ji moji rodiče posílali. V Česku se rozjeli tamtany, máma s tátou vyrazili do Plzně pro hřídel, zabalili ji do krabice, poslali přes DHL. Další pátek jsem si ji vyzvedával. V takovém případě se najednou v Česku aktivizuje 40 lidí, kteří nám začnou pomáhat. Jinak jsme si vždy poradili. Do Sudánu nám vezl honorární konzul výfuk. Báli jsme se, že nám upadne. Ale to jsme pořád jeli dál. Stáli jsme jen v Austrálii. Často nastanou situace, které by člověk normálně neřešil nebo nevyřešil, ale když je to nutnost, tak to najednou nějak jde. Žádné čekání na odtahovku, odvoz do opravny…. Tím jsem se hodně naučil. Jde jen o to se přepnout do režimu, že to musí jít. Nehorší to ale bylo v Austrálii, kde nás australská byrokracie zasekla na měsíc. Člověka nic tak nezdrží jako blbec s razítkem. Austrálie je Evropská unie říznutá Texasem a Švýcarskem.

Jak dlouho se na expedici připravujete?
Kratší a kratší dobu. Tak půl roku. Vždy se ovšem objeví nějaké problémy. Třeba letos jsme si sehnali v předstihu záložní dílnu a mechanik slíbil, že to včas nachystá. Pustil se do toho neuvěřitelnou rychlostí, ale měl mrtvičku. Naštěstí s ním vše dobře dopadlo, je obdivuhodný, po třech týdnech byl zpět, ale už máme zpoždění.

Máte nějaký talisman pro štěstí?
Kdysi jsem dostal v Turecku jako talisman Alláhovo oko, což spousta lidí neví, co to je. Dlouho jsem s tím jezdil, pak jsem to ztratil, znovu našel, abych to zase ztratil definitivě. Teď nevozím nic.

Kam se chystáte příště?
Nepřemýšlíme o tom, ale je možné, že to je poslední expedice. Když jsme chystali první cestu – Hedvábnou stezku -  tak nás ani nenapadlo, že bude něco potom. Afriku jsme udělali, protože nás to bavilo. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se z trabantů stane takový fenomén. Překvapuje nás, že to lidi pořád baví sledovat. První dvě cesty jsme chtěli dokázat, že když si člověk opravdu něco usmyslí, tak to jde. Teď nás baví točit a cestovat. A mám radost, že někoho dalšího na to baví koukat. Dnes je to vlastně takový showbusiness. Není za tím žádná hluboká myšlenka.

Co podniknout něco na sněhu?
To by trabant nezvládl. Seriál půjde do televize v září 2019 a skončí v prosinci 2019. To je za dva roky. Máme teď práce nad hlavu. Řešíme, jestli máme dál jezdit s trabanty nebo vymyslet něco jiného.

Je to dnes vaše zaměstnání?
Živí mě hlavně přednášky, dělám takovou stand up comedy. Ty někdy pořádám i třikrát do týdne. Dělá to i Dominika i Marek na Slovensku. Lidé nám ale začali vyčítat, že už naše pořady nejsou, jako bývaly. Že už to děláme pro peníze. No, chtěl bych je vidět, jak místo toho, aby si koupili novou koupelnu, by raději jeli na expedici. Přitom to vůbec nemuselo dopadnout. Až televizní seriál umožnil, že se rozjely moje přednášky. Jsme jako kapela, musíme vydat nové album, jinak to nikoho nebaví.

Co jste vlastně vystudoval?
Vystudoval jsem slaboproudou elektroniku, když jsem školu dodělal, zjistil jsem, že je to obor, kterému se nechci věnovat. Bavila mě věda a technika, tak jsem nastoupil do časopisu ABC. Možná i proto jsme nikdy na cestách nepotřebovali mechanika. Na první výpravu jsme ho vzít nemohli a zjistili jsme, že se bez něj obejdeme.

Nevydáte někdy knížky o vašich cestách?
Mě psaní moc baví, ale do tohohle se mi vůbec nechce. Jsem novinář, celý život se živím psaním, vycházejí mi o tom články na www.idnes.cz. Nemám grafomanskou úchylku, jsem z těch, co nemají problém psát, ale je pro ně těžké začít psát. Napsat knihu mě vůbec neláká. Bojím se, že by se ani nezaplatila práce, kterou bych do toho vložil. Mě baví film. Dominika knížku píše, jedna kapitola má 90 tisíc znaků. Kolik takových prcků, jako je váš Honzík, by si to přečetlo? Určitě by se to ale prodávalo lépe, než filmy na nosičích.

 

Kdo je Dan Přibáň
Tento rozhovor inicioval můj desetiletý syn, kterého pořady Dana Přibáně zachránily před smrtí nudou, když utrpěl vážný úraz a byl měsíc a půl doma. Otázky jsme připravili spolu a na rozhovor vyrazili oba dva. Moc jsme si to užili, protože Dan srší energii a není k zastavení. 42letý dobrodruh, novinář, cestovatel, ale dnes i režisér a scénárista je prostě pohodář, který se nevzdává svých snů. Zde je seznam jeho filmů:  Trabantem Hedvábnou stezkou (57 minut, 2007), Trabantem napříč Afrikou (106 minut, 2010), Trabantem až na konec světa (98 minut, 2014), Trabantem do posledního dechu (96 minut, 2016).

 

Michaela Bučková a Jan Buček

 

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Už se těším na další dobrodružství trabantů. Držím palce na další cestě.
Jana Šenbergerová
Už dlouho jsem žádného trabantíka neviděla. Tak šťastnou cestu tam i zpět. :-)
Lidmila Nejedlá
Úžasní dobrodruzi. Šťastnou cestu!
Marie Doušová
Také jsme měli trabanta ,jízda v něm byla dost nepohodlná , ale byl vždy spolehlivý.Fandím klukům trabaňťákům ať jim cesta do Indie přináší jen samé krásné příhody a co nejvíce poznatků z cest.Těším se na nový film!!
Zuzana Pivcová
Vzpomínám, jak jsme jezdily se sestrou Trabantem, o kterém tu ona psala vyprávění na pokračování. Jsem ráda, že Trabi, jak říkali východní Němci, nezanikl, protože je to každopádně rarita.
Antonín Vácha
Pěkný rozhovor. Panu Přibáňovi fandím.
Alena Vávrová
Jj, tak na ty dva žluté trabantíky a 1 malucha v TV, nebo v kině koukat můžu. A přeju jim šťastnou cestu a těším se na jejich další dabrodružství.
ivana kosťunová
Hned bych jela taky. Snad jsem ještě nezapomněla jak funguje řízení pod volantem