Vojmír Srdečný: I když člověk spadne po hubě do bláta, musí jít dál
FOTO: autorka

Vojmír Srdečný: I když člověk spadne po hubě do bláta, musí jít dál

15. 2. 2018

Přiznám se, že když jsme si povídali s PhDr. Vojmírem Srdečným, zakladatelem a propagátorem sportu tělesně postižených, napadlo mě, že nestárneme vůbec. Před karlínské květinářství nedorazil žádný napohled ctihodný kmet s hůlkou, ale usměvavý vzpřímený pán. Přišel ještě chvíli před domluveným časem, v blízké pizzerii mi pomohl z kabátu. 

Nic divného, řeknete si. Jenomže to ještě nevíte, že 6. října loňského roku oslavil sedmadevadesátku! A osud se s ním rozhodně nemazlil, přestože mu nakonec spravedlivě nabídl i svou přívětivější tvář. Ale pojďme hezky popořádku.

Narodil se v Albrechticích a tatínek mu vybral zajímavé jméno Vojmír. Těžko říci, nakolik mu napovídaly sudičky, ale k příjmení se trefil dokonale. Obě součásti zde jako u málokoho dokonale sedí.

Proč se stal tělocvikářem?

Na reálném gymnáziu v Kostelci nad Orlicí si chlapce vybral učitel tělesné výchovy František Škvára, který byl vlastně takovým českým zakladatelem zdravotní tělesné výchovy, cvičení pro děti se zdravotními indispozicemi. “Já měl tehdy ztuhlá záda a ještě nějaké další problémy, rozhodně jsem nebyl žádný velký sportsman. Z osmadvaceti žáků nás pan učitel vybral šest. Chodili jsme k němu cvičit dvakrát týdně ráno v 7 hodin, někdy i po vyučování. Šlo o série nápravných cviků pro zádové svaly, uvolňování a posilování. To byl základ, který učitel převzal z německé a švédské literatury, přizpůsobil ho našim poměrům a dále rozvíjel.” Tahle zkušenost navedla Vojmíra k rozhodnutí, stát se také tělocvikářem.

Krutá zkušenost studenta

Rodiče nebyli proti, tatínek byl navíc zakladatelem Sokola v Albrechticích, a tak cestě do Prahy na Karlovu univerzitu nic nebránilo. Jenomže to už měla doba své plány. Jen po pár týdnech studia se mladý Východočech zúčastnil pohřbu studenta Jana Opletala a 17. listopad 1939 se mu o dva dny později proměnil v třináctiměsíční peklo v koncentračním táborě Sachsenhausen. “Byly to hodně složité prožitky, ale až v mezních chvílích pochopíte, co znamená lidská solidarita. Musím říct, že kolektiv v lágru byl úžasný, nezáleželo na nějaké politické příslušnosti, nebyly mezi námi žádné rozdíly. Já byl tehdy velice mladý, bylo mi dvacet. Nejdřív jsem si myslel, že si z nás dělají legraci, když jsme stáli v Ruzyni v pilinách.” Jenomže to opravdu žádná legrace nebyla. Němci tenkrát vyhlásili, že komu není 20 let, může odejít. Vojmírovi bylo pár týdnů po dvacítce a neuměl švindlovat. Řada kluků “chytla šanci za pačesy” a odešla, přestože už jim dvacet bylo dávno. Určitě udělali dobře a nikdo to nakonec nezkontroloval…. Devět studentů nakonec Němci bez soudu popravili, zbylých jedenáct set pak putovalo do Sachsenhausenu. Mezi nimi i Vojmír. “Voj” jako vojna z první části jména si přišla na své.

Pak následovaly daleko krušnější chvíle, na něž se úplně dá jen těžko zapomenout. “Venku byl metr sněhu, krutý mráz a ze sousední sekce se museli na povel esesáků kluci, kteří se něčím znelíbili, zahrabávat do sněhu, kde byli i několik hodin. Viděli jsme to z okna, a mnozí to také nepřežili. Prostě umrzli. Mysl většiny z nás vůbec netuší, co někdo dokáže vymyslet. V lednu 1940 pak přišel nejstrašnější okamžik: Stáli jsme svlečení na “Appelplatzu”, bylo minus 28 stupňů. Viděl jsem, jak lidi kolem mě padají zmrzlí k zemi. Stál jsem vedle Pepíka Cáňkaře, byli jsme v bloku 53 s tzv. rukojmími, nejenom študáci, ale i ti, které nacisté drželi od 15. března 39. Josef, někdejší starosta Poděbrad, bývalý legionář, vynikající člověk, který už zažil kruté mrazy v Rusku, mi říkal: “Neboj se, je to jednoduchý: Pořádně zatni svaly, vydechni a zase je povol.” A tak jsem pořád zatínal, povoloval, občas jsme po sobě koukli, a ono to opravdu fungovalo! Na zimu jsem ale kvůli těmto děsivým zážitkům kupodivu nezanevřel. Koneckonců jsem pak musel jako tělocvikář myslet i na otužování…, ale tuhle průpravu bych opravdu nikomu nepřál.”

I štěstí je v životě potřeba

Domů se vrátil koncem roku 1940, poslední studenti až o tři roky později. A brzy poté mu osud ukázal i svou přívětivější tvář. “Táta byl v Albrechticích pojišťovákem. Sídlila tu ještě konkurence - Vzájemná pojišťovna. Její ředitel udělal gesto a přijal mě jako asistenta do požárního oddělení, ani už pořádně nevím, co jsem tam vlastně vyplňoval. Pak zase hrozilo totální nasazení v Říši. Naštěstí v Holicích působil můj kamarád ze Sachsenhausenu, Vašek Vojtěch, kterého pustili o něco dřív, než mě. Navštívil jsem ho, už s příkazem k nástupu do Německa. On ale prohlásil: “Nikam nepůjdeš!” V Holicích byla tehdy německá letecká fabrika a její ředitelkou žena z Oranienburgu, tedy z místa, kde jsme byli zavřeni. Přijala mě! Opět zasáhla obrovská náhoda, která mi v tu chvíli připadala jako zázrak. Dělal jsem sice pomocného dělníka, jezdil s kolečkem, ale byla to výhra a Panbůh zaplať! Byl jsem tam až do května roku 1945.” “Mír” z druhé poloviny jména konečně dostal svou šanci.

Předjaří ve Švýcarsku

Hned po skončení války se Vojmír vrátil na vysokou školu, kterou úspěšně dokončil v roce 1947, absolvoval Ústav pro vzdělání profesorů tělesné výchovy. Ještě než dokončil studium, potkal se v Praze se svým bývalým kantorem z “reálky” Františkem Škvárou. Ten pak mladému absolventu, který ještě netušil, kam nastoupí, doporučil, aby se na ministerstvu zdravotnictví ucházel o místo v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Ale ještě předtím si zase řekla o své “náhoda”. “Já, neznalý ničeho, jsem měl 1. září 1947 nastoupit do Kladrub! Nádherná příležitost! Ještě mi zbývalo dokončit jednu státnici, jejíž termín jsem nestihl kvůli dalšímu neuvěřitelnému zážitku. Ministerstvo práce mě totiž předtím pozvalo na konkurz. Potřebovali do Švýcarska vychovatele pro děti, které zůstaly po zavražděných a uvězněných obětech války. Těch dětí bylo 80. Nakonec vybrali jednoho kantora ze Slovenska, jednoho z Moravy, jednoho za Čechy a posledního z Prahy. Z Čech požadovali někoho, kdo umí německy, francouzsky, hraje na hudební nástroj a má společenské vychování. No, a tenhle požadavek přišel na náš ústav a já jsem ten konkurz vyhrál! Hrál jsem na piáno. Doma mám dodnes varhánky a rád si za ně někdy sednu. Ve Švýcarsku jsem strávil tři nádherné měsíce - březen, duben a květen - v Adelbodenu. Prožil jsem tam kousek zimy, viděl tání a začátek jara. Jaký to balzám na dřívější strasti! Opravdu nádherné zážitky! Bylo mi osmadvacet, okolo skvělí lidé, jak ze Švýcarska, tak od nás. Mám odtud i jeden zvláštní zážitek. Adelboden byla taková větší vesnička, děti jsme jednou nějak neuhlídali a jakmile v obchůdku viděly ovoce, banány, pomeranče…, prostě si jen tak nabraly. Když jsme to v chatě zjistili, vrátil jsem se do obchodu zboží vrátit. Prodavačka se usmála se slovy: “Vídáme vás tu s dětmi, vy jste z Československa, že? Mávla rukou a dokonce nám ještě párkrát poslala košík s ovocem. O penězích nechtěla ani slyšet. Pochopila, stejně jako my, že děti nechtěly krást, prostě jen neodolaly něčemu už pro ně téměř neznámému.”

Hry v Kladrubech

A přišly Kladruby a díky Vojmírovi Srdečnému také spojení sportu s rehabilitací. Novinka, kterou sice už zkoušeli v pražském Jedličkově ústavu, ale která ještě zdaleka nebyla součástí ozdravného procesu. “Zanedlouho poté, co jsem nastoupil, jsem dal dohromady Kladrubské hry. První proběhly 15.- 24. dubna roku 1948. Lidé na vozíčcích, bez ruky či nohy, různě ochrnutí najednou závodili v hodu koulí, oštěpem, diskem, plavali, ti, kteří mohli, chodili. Uspořádali jsme dohromady vlastně takové maličké paralympijské hry. První ročník trval deset dní. Ředitel dal prostě tělocvikáři zelenou a řekl: “Můžete sportovat i v sobotu a v neděli, podmínky vám zajistíme!” A lékaři nosili závodníkům náčiní! A bylo to úplně normální. Jenomže za rok pak přijela kontrola z ministerstva zdravotnictví, nastoupila tam jiná sekční šéfová, a ta prohlásila památnou větu, kterou snad měli vytesat pro výstrahu do kamene: Zněla: “A sport mi do rehabilitace nepleťte!”

Cvičení v zimní zahradě

Začaly prázdniny a do Kladrub přijel doktor Svoboda a přednosta neurologické kliniky v Olomouci profesor Miroslav Šercl. Chtěli se podívat na to, jak funguje v praxi rehabilitace v kombinaci se sportem a jak to vlastně v Kladrubech dělají. Když odcházeli, přišli se rozloučit i s panem Srdečným. Poděkovali mu, že je hezky provedl celým areálem a zasvětil je i do tělovýchovně-léčebné problematiky. “Slyšeli jsme, že máte nějaké těžkosti. Kdyby se vám tady nelíbilo, v lázních ve Velkých Losinách zakládáme rehabilitační ústav, kde budeme léčit následky dětské obrny. Pokud byste měl zájem, zavolejte doktoru Svobodovi. Přijmeme vás.” Tak zněla slova na rozloučenou, která byla ale spíš na uvítanou… “Rozhodoval jsem se rychle, cítil jsem, že kolem mě přihořívá, takže tentokrát nezůstal prostor na žádné váhání. Nastupoval jsem 1. září. a ve Velkých Losinách vydržel plných deset let. Léčily se zde ochrnuté děti dokonce už od čtyřměsíčních. Ke cvičení jsem si vybral jednu pěknou zimní zahradu, kterou mi pan profesor odsouhlasil. Pravda, zaměstnanci trochu “kvetli”, když si museli přestěhovat své krásné palmy a další květenu, ale prostora zůstala i tak nádherná, měla dřevěnou terasu, děti se v ní cítily dobře. Protože se tu květinám opravdu dařilo, tušil jsem, že to bude správná volba. Výsledky byly ohromné. Samozřejmě jsem zavedl také Losinské hry.” V Kladrubech cvičil Vojmír s dospělými, k dětem si musel najít trochu jiný přístup, ale zvykl si rychle. Něco mu pověděli lékaři, něco bylo třeba doplnit studiem další literatury, převážně zahraniční. Hry a soutěže tady ale zabíraly dvojnásob. Pro tvůrce to bylo ulehčení a zároveň i potvrzení správné cesty.

Svatební kytice od profesora

Nejen rehabilitací živ je člověk... Už v Kladrubech se Vojmír seznámil se sociální pracovnicí Hanou, která předtím studovala rok v Americe a tři měsíce v Anglii, odkud přivezla i zajímavé zkušenosti a postupy. Když viděla, že mladý tělocvikář odchází, prohlásila, že jde také. ““Přece tě tam nenechám samotného”, prohlásila. Ve Velkých Losinách se nám líbilo oběma a měli jsme tu také svatbu. S velkou kyticí přišel i univerzitní profesor Šercl. Udělal nám tehdy velikou radost. Roky při spoustě práce rychle plynuly a najednou mi zavolali kluci z Kladrub: “Přijeď, už je tady klid.” A tak jsme jeli.Tentokrát na pět let. Bydleli jsme dokonce v ředitelské vile, já, řadový učitel…”

Úvazek na dlouhá léta

Nejdelší profesní “štace” však na pana Srdečného teprve čekala. Pedagogická fakulta v Hradci Králové vypsala konkurz na tělocvikáře. Přihlásil se, a protože už víme, že u konkurzů vždy zaujal, vyhrál i tento, čímž nasměroval příštích 21 let svého života. V roce 1985 odtud v 66 letech odešel do penze. “Ono u zkoušek i konkurzů musí mít člověk taky onen pověstný kousek štěstí. A já ho opravdu měl, někdy to byla i veliká “klika”. Vezměte si třeba úžasný paradox: Když jsem skládal zkoušky na vysokou školu, byl také předepsaný limit v plavání na 100 m kraul. Chybělo mi do něj 1,55 sekundy. Stál jsem pak před sedmičlennou komisí, bez splněného potřebného limitu, takže vlastně nepřijat. Mezi těmi, kdo rozhodovali, byl také nějaký major, který řekl: “Pustíme ho, vždyť on se to naučí!” A těch zbylých šest přesvědčil. Když jsem nastoupil do Hradce, učil jsem plavání, protože to nikdo z kolegů nechtěl dělat! Maminka opravdu neříkala marně ono: “Odříkaného chleba největší kus…””

Jak přečkat rány osudu

Zvláštní, jak o vašem příštím osudu může rozhodnout 1,55 sekundy. Kdyby bylo rozhodnutí komise zamítavé…, ale na kdyby se nehraje. Přišly i další těžké chvíle, s nimiž se každý lidský život musí vyrovnat. Brzy po padesátce opustila po těžké nemoci Vojmíra jeho manželka, znovu se oženil s rehabilitační sestrou. Ta zemřela v sedmdesáti letech, na tutéž nemoc. Obě ženy pracovaly ve zdravotnictví, měly k dispozici znalosti i kvalitní péči. Nestačilo to. Pak už Vojmír zůstal sám. “Vždycky mi pomáhala práce, kterou dodnes velmi miluji, měl jsem spoustu různých povinností, nikdy jsem se nestačil nudit. V lágru jsem dostal základ, a přestože to může znít tvrdě, umím si říci: “Když člověk spadne po hubě do bláta, musí jít dál.” Houževnatost a psychologie mi dala tu největší sílu vydržet i těžké rány. Vše ostatní už jsou opravdu prkotiny.”

O čem rozhodovala kravata

Plánovací diář muže krátce před stovkou byl ještě nedávno popsán na spoustu dní dopředu. Působil jako předseda Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých, několik let byl předsedou historické skupiny Sachsenhausen a 17. listopad 1939, pomáhal u sportu. “ Do roku 2005 jsem vůbec nebyl schopen jet se podívat do lágru. Pak jsem si někde přečetl, že se tam dělá zájezd, přihlásil jsem se a jel. Když jsme přijížděli před Oranienburg, kde měl Adolf Burger pokládat věnec a předat vlajku, ptal se, kdo s ním z kolegů študáků půjde. Jeden z kamarádů prohlásil: Srdečný má kravatu, tak ať jde on. A bylo to! Kvůli kravatě jsem se spřátelil s Ádou Burgerem, který napsal knihu Ďáblova dílna o padělání bankovek v Sachsenhausenu. Od něj jsem pak na čas převzal organizování vzpomínkových akcí.

Kluk, který se nikdy nezapře

Mohli bychom si povídat celé hodiny, jen kdyby pana Srdečného už přece jen trochu netrápilo zdraví. Přesto jsem se například dozvěděla, že doma stále v rámci možností denně cvičí, jen vyjížďky na okraj Prahy k pravidelným několikakilometrovým procházkám už přece jen musí vynechat. Že je jeho druhé jméno Dalibor, a mnozí mu proto říkají Borku. Že o “galusku” vyhrál úvodní ročník běhu Seniorská míle, když ho u Národního divadla chytla křeč a pak finišoval s vozíčkářem. Tehdy startovali pouze čtyři účastníci. Že více než dvacet let učil na vyšší odborné škole Palestra ZRTV a sport tělesně postižených.

Při své skromnosti mi neřekl, že “jeho” hry o čtvrt roku předběhly podobné, které v Anglii uspořádal pozdější zakladatel paralympijských her Ludwig Guttmann. Ani to, že od prezidenta Beneše obdržel válečný kříž spolu s ostatními studenty a v dubnu 2009 mu bylo udělena Zlatá medaile dr. Miroslava Tyrše, že obdržel též medaili ministerstva školství za dlouhodobě vynikající práci. Jedno mi ale říkat nemusel. Bere život takový, jaký je, a snaží se se skromností sobě vlastní udělat maximum pro druhé. Se svým nakažlivým smíchem a úžasem kluka, který je v jakémsi podtónu pořád někde slyšet.

rozhovor
Hodnocení:
(4.8 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.