Texasky, prekony… Jaké džíny jste nosili?
Ilustrační foto: pinterest.com

Texasky, prekony… Jaké džíny jste nosili?

25. 2. 2018

Pamatujete, jak ve filmu Starci na chmelu mladí horovali pro texasky? To byl tehdy běžně užívaný termín pro kalhoty, které způsobily revoluci v oblékání. Ale Češi pak ještě hodně dlouho čekali, než se pro ně staly běžně dostupnými. Pojďme do doby, kdy džíny bývaly předmětem touhy.

Byl rok 1964, film Starci na chmelu byl hitem a výraz texasky se stal symbolem revolty, snahy mladých odlišit se, žít jinak. „Ještě v polovině šedesátých let bylo možné dočíst se v příručce o společenském chování, že se džíny do slušné společnosti nehodí. Celkově byly odsuzovány,“ uvádí historik Martin Franc. Zkrátka, texasky byly považovány za symbol Západu a komunistickým funkcionářům pořádně vadily. Ale jak už to bývá, co je zakazováno, je nejvíce lákavé. Za komunismu to platilo dvojnásob.

Takže už v roce 1967 se v časopise Žena a móda objevila reklama na kalhoty značky Vinettou z oděvního podniku Prostějov, které měly být jakousi socialistickou náhražkou zahraničních džínů. Ovšem lidé se jim spíše smáli a toužili po těch originálních, se kterými se vesele šmelilo. Komunističtí funkcionáři nakonec pochopili, že boj proti módnímu trendu je směšný a zbytečný. Padlo rozhodnutí, že se džíny začnou vyrábět v Československu. Zkrátka, že občan uvidí, že československé oděvní podniky jsou schopny vyrobit stejně módní zboží jako ty západní. V sedmdesátých letech se tedy na pulty obchodů dostaly české džíny s názvy Prekon, Yukon, později Bell či dokonce Lee Cooper, což sice byla západní značka, ale na Slovensku na ni zakoupili licenci.

Ovšem mnozí lidé se k takzvaným prekonům a dalším československým džínům stavěli značně přezíravě. Zkrátka, šlo pro ně jen o náhražku a nedivme se, vzhledově skutečně nebyly zpočátku nic moc. A hlavně, lidé žijící za železnou oponou tehdy byli okouzleni západními značkami, zkrátka, vše co měl takzvanou značku, bylo považováno za lepší, i když tomu tak v některých případech ve skutečnosti nebylo. Až v polovině osmdesátých let ovšem ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodlo, že je třeba vyrábět československých džínů ještě víc, aby se zamezilo čile kvetoucímu kšeftování s tuzexovými poukázkami. Z nedostatku džínů totiž těžili především veksláci, kteří byli schopni sehnat perfektní západní značky a lidé zase byli schopni platit za ně těžce ušetřené peníze vyměněné na bony či valuty. Zkrátka, dnešním mladým lidem se to asi zdá nepochopitelné, ale obyčejné džíny tehdy byly statusovým symbolem, otázkou prestiže, předmětem touhy.

„Běžnou součástí konformního šatníků se však u nás džíny staly až koncem sedmdesátých let, kdy i naše autority pochopily, že už není třeba se jim déle bránit a lepší bude, když je československý oděvní průmysl začne vyrábět kvalitně,“ uvedla Konstantina Hlaváčková, historička specializující se na dějiny módy.

Zatímco v sedmdesátých letech lidé toužili po džínách s nohavicemi co nejvíce do zvonu, v osmdesátých letech přišly do módy džíny různě zdobené, v podivném tvaru zvané mrkváče a také značně flekaté, což označoval výraz plísňáky. Skvělá příležitost pro tvořivé. Takzvaný plesnivý flekatý vzhled mnozí lidé vyráběli doma, například postříkání normálních džínů nějakou žíravinou, často se používal čistící přípravek Savo.

Přes všechnu snahu československých úřadů vyrovnat se západní produkci džínů, lidé toužili stále především po džínách značek Lewis, Wrangler, Rifle nebo třeba Pace. Ty měly tu pravou vůni romantiky a něčeho zakázaného, něčeho na co se muselo čekat, stát fronty, nebo to kupovat pokoutně. Možná, že kdyby o tom všem někdejší vyznavači džínové módy, kteří jsou nyní v seniorském věku, vyprávěli vnukům, setkali by se s nedůvěrou.

Možná by to pro vnuky naopak bylo neuvěřitelně zábavné a dobrodružné vyprávění, něco mezi historií a sci - fi. Jenže ono to vůbec není dávno. Je to zkrátka ukázka toho, v jaké době dnešní senioři žili a jak hodně se změnila.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Halasová
Prekony byly z oděvního podniku z Prešova, později šili Le Cooper. Zpočátku se nechávaly šít "rifle" u Vietnamců, moje první pravé džíny jsem měla až v 35 letech z Tuzexu, tehdy byl problém sehnat bony.
Mirek Hahn
Značky Rifle a Pace mi chybí... Pace a Super Rifle mívaly zipy na zadních kapsách. Ale zaplaťbůh už si můžeme koupit jeany kdy nás napadne :-)
Dana Tomanová
Moje první džíny byly "Levisky" z Tuzexu ve Spálené a byly to béžové denimky. Milovala jsem je a byla na ně patřičně hrdá, neb jsem na ně stála ve frontě několik hodin (pamatuji, že tam jedna slečna omdlela, jak ji to vysílilo). Vydělala jsem si na ně na brigádě v Jankovce, kde jsme se sestrou otloukaly sváry na výrobcích, klouby na rukou jsme měly celé otlučené...joooo, to byly časy.
Marcela Pivcová
Popravdě si už nevzpomínám, jaké jsem měla první texasky, samozřejmě, že nějaké z české výroby. Wild Cat z Tuzexu jsme měly se Zuzkou obě a když jsem v nich poprvé vplula do učebny chemie, zaslechla jsem hned na uvítanou tiché zhodnocení mých pubertálních žáků: Vole, vona má džíny! - Dodnes jsou džíny nezbytnou součástí mého šatníku.
olga skopanova
Máte plnou pravdu moje děti už nikdy nebudou mít takovou radost z nových džín jako jsem měla kdysi já.
Libor Farský
Takže, milé dámy, já zde cítím silnou nostalgii , ten Tuzex vám vyloženě chybí. Dneska i ty hloupé banány koupíte na každém rohu a to není vono!
Jitka Chodorová
Nosila jsem džíny od 18let, kupovaly se většinou v Tuzexu, Prekony taky neznám, ale další značky ano, krom kalhot jsem měla i sukně z džínoviny, taky bundu, a je to pořád nedílná část mého šatníku.
Marie Doušová
Džíny jsem nosila a stále ještě nosím. Na výlety jsou stále praktické.
ivana kosťunová
Nosila jsem texasky, Prekony-to slyším poprvé. Leečka, později Wrangler. I nyní jsou džíny oblíbenou součástí mého šatníku. :))
olga skopanova
Moje děti jen těžko chápou že můj nejkrásnější vánoční dárek byly rifle koupené v Tuzexu za pokoutně sehnané bony.
Hana Rypáčková
Od čtrnácti let je nosím nepřetržitě. A že jich bylo! Zelené se širokými nohavicemi do pasu s řemenem, ale bez puků.Mrkváč z Maďarska už i dětem a džínovè oblečky, šaty...Už mám jen dvoje, poslední jsou superúzké a oblíbené. Určitě si ještě nějaké koupím, jestli nedostanu od vnuček , co jsou jim už malé a neonošené.
Martina Lichnovská
Džínům jsem na chuť nepřišla, za našeho mládí nebyly dostupné. První jsem měla kolem 30 a vydržely mi přes 20 let, před 3 roky jsem si koupila druhé - jezdíme často na hory. Vadí mi i ta uniformita. Mnohem raději mám chinos, jsou pohodlné, mnohaúčelové. Jsou v různých barvách a krásné jsou i vzorované.
Zuzana Pivcová
Jakési modré texasky maminka koupila asi v polovině 60. let náhodně v Týně, a protože jsem byla extrémně nohatá a dlouhá, asi jsem byla jediná, na koho šly, děti je na mně dost chválily. Ale zapínaly se na boku. Pak k nám ale začala do třídy dojíždět dívka z Budějovic a ta měla pravé džíny. Pamatuji si, že z ní mladší děti měly legraci, že má pánský příklopec. Inu, venkov, neznalý světa. Tuzexové džíny Wild Cat jsem měla až v 70. letech za bony, které prodávala spolupacientka mé maminky v nemocnici. Měla je za peníze od sestry z Británie. Ach, jo. O naší výrobě nevím. Vím jen, že vlastní džíny, možná licenčně, vyráběli v NDR, jmenovaly se Wisent nebo Boxer. Wisentky jsem měla a docela sedly. Dnes takový typ kalhot nosím, protože mi na postavu celkem nejlépe vyhovují. Nejsem zasažená žádným módním trendem.
Jana Šenbergerová
Texaskami jsem byla nedotčená do svých 40 let a nevzpomínám si, že bych toužila po pracovním oděvu kovbojů. První džíny jsem si koupila v Polsku. Občas si nějaké koupím. Jsou dobré na výlety a do lesa. Rozhodně na nich neujíždím. Nejsympatičtější jsou mi ty z pružného materíálu.
Dagmar Bartušková
Velmi jsem toužila po texaskách. První byly tmavěmodré, manšestrové. Známý nám poslal doláče z Kanady a tak hup-šup do Tuzexu. Nosily se ohrnuté. Postupně přišly všechny možné značky, džíny s výšivkou, plísňáky- mrkváče jsem přivezla z Maďarska atd. Džíny miluji, mám jich několik a jsou mou nedílnou součástí.
Věra Halátová
Když Starci na chmelu Horovali pro texasky a 17 jim bylo let, tak mně bylo 13. Džíny jsem nikdy neměla, nedaly se koupit, a já jsem nebyla nikdy ten člověk, který by "dejchal za kus moderního hadru". V sedmdesátých letech, tak to si vůbec nevzpomínám, na nějaké české džíny. Až mi bylo 24, tak jsem se seznámila se svým manželem, který měl tetu v Bavorsku a tehdy mi přivezl z NSR ty rifle, nebo džíny, nebo jak se to vlastně jmenuje, tehdy modré i bílé. Vzpomínám si, že jakási "riflovina" se dala koupit, sestra nám je ušila, také, a to už jsem taky někde psala, jsme si obarvily plátno, kterým se potahoval válec mandlu - bylo bavlněné, ale světle žluté, z toho jsme si šily kalhoty. Pro mne nějaké kalhoty nebyly ani touhou, ani otázkou prestiže. Autorka přehání.
Dana Puchalská
Vidím ,že nejsem sama kdo se diví. Já dostala první džíny od táty a bylo mi asi 10 let. Málem jsem v nich i spala. Měly na zadku kapsu a na té byl obrázek dětí v dostavníku. RIFLE.A byly perfektní. Rostla jsem s nimi. Táta jim sice říkal montérky a štruksáky, ale to mi vůbec nevadilo. Prekon? Neznám, ale třeba jsem to nepostřehla.
Věra Ježková
Prekony? Tak to taky čtu prvně. Před chvílí to byla konvenience. První džíny mi maminka přivezla z dovolené v nějaké kapitalistické cizině. Jak už jsem zde někde napsala, později mi na nich vyžehlila puky. Plísňáky jsem doma nevyráběla – myslím, že jsem k nim měla stejný vztah jako k dnešním džínám s roztřepanými dírami.