Agerexie. Jejich obětí přibývá
Ilustrační foto: ingimage.com

Agerexie. Jejich obětí přibývá

23. 2. 2018

Je to podivné slovo a ještě podivnější je to, co se za ním skrývá. Jde o chorobný strach ze stárnutí. Posedlost úsilím udržet si mladistvý vzhled. Právě v této době se tento výraz používá čím dál častěji.

Znají ho lékaři, psychologové, kosmetičky, kadeřnice. Třeba se s ním jen setkávají v jiné formě. Tou nejčastější je třeba věta: udělejte mi účes tak, abych vypadala mladší. Zkrátka, chceme oblečení, účesy, kosmetické procedury, méně či více intenzivní zákroky plastické chirurgie s jedním jediným cílem: vypadat mladší. Když k tomu máme koníčky, zábavu, práci, přátele, jsme v dobré fázi -  je to ještě v normě. Když se náš život podřídí výhradně jen snaze nestárnout a vypadat na méně let, než kolik nám je, je to špatné. Jsou z nás agerektici.

Je to podobné jako s anorektičkami, které podřizují život snažení být hubené. Je to podobné jako s ortorektičkami, které podřizují život snaze jíst výhradně zdravé jídlo. I když, ženský rod zde není na místě, lékaři čím dál častěji mluví o tom, že se tyto poruchy týkají i mužů. A stejné je to s agerexií. I hodně pánů má pocit, že když si nechají odsát tuk na břiše, budou polykat pilulky, po kterých rostou svaly a nechají si na plešku umístit nový hustý porost, budou vypadat mladší. A o to v agerexii jde. Zasvětit život tomu, aby člověk vypadal mladší. Právě proto jde o poruchu.

Tato doba typická posedlostí po dokonalosti psychickým poruchám přeje, ale přesto nejde o úplnou novinku. Už v roce 1891 psychiatři poprvé popsali poruchu adekvátního vnímání vlastního těla, přesněji strach z ošklivosti, ze stárnutí. Použili název dysmorfofobie. Nyní je tato porucha přiřazována k hypochondrii. Často jde totiž o to, že se člověk cítí špatně, chová se divně a nikdo neví proč. Jen on sám ví, že se necítí dobře, protože si připadá nemocný, případně ošklivý, starý, nemožný, nemilovaný. A je přesvědčen, že za to může jeho vzhled. Zkrátka, že vypadá hůř, než jiní lidé. Kdybychom mu stokrát vysvětlovali, že to není pravda, neuvěří. Právě proto jde o poruchu. Často ten strach pramení z první vrásky, prvního šedivého vlasu.

„Lidé mi dlouho říkali slečno. Opravdu jsem měla štěstí, ještě ve čtyřiceti mi běžně říkali slečno,“ vypráví pětapadesátiletá Simona. „Postupně jsem si uvědomovala, že už jsem to slovo dlouho neslyšela. Najednou jsem byla paní. Dokonce mě v metru pustila jedna malá holčička sednout. Došlo mi, že je zle. Nějak jsem se začala od té doby svým vzhledem více zajímat. Manžel říká, že to přeháním. Moje polička v koupelně je zavalená drahými krémy různých značek, které prý dokážou divy. A já pořád stojím, koukám na sebe zblízka do zrcadla a na ty divy čekám. Rozhodla jsem se stárnutí zbrzdit, baví mě to, vždyť možnosti jsou dnes nevídané. Manžel se na mě zlobí, říká, že to přeháním, že jsem se zbláznila,“ vypráví.

Používán začal být i český překlad agerexie, a to věkofobie. Legrační, že? Ale stačí si prohlédnout různé časopisy. Je v nich plno rad, co dělat a co jíst, když je nám dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, šedesát. Vše s jediným cílem: oddálit stárnutí, vypadat mladší.

Naši prarodiče by se asi hodně divili. Dříve bylo považováno za tu nejpřirozenější věc, že lidé stárnou a že je to na nich vidět. Že mají vrásky, šedivé vlasy, větší bříška, povadlou kůži, změklé svaly. Ano, to jsou průvodní jevy stárnutí. Je fajn, že už víme, jak na to, abychom je oddálili tím, že se udržujeme v kondici. Že zdravě jíme, že cvičíme, že žijeme aktivně. Ale bohužel, čím dál častěji do toho balíčku přirozeného boje proti stárnutí přiřazujeme i strach. Strach ze stárnutí. Věkofobii.

„Jde o to chtít a umět být pravdivý sám k sobě. Nepředstírat sobě ani druhým to, co není, a nezastírat, co je. Dívat se sám na sebe reálně. Kdo se dovede dívat na sebe pravdivě v průběhu svého života, bude s to nezastírat si reálnou skutečnost stárnutí, když dospěje do vyššího věku,“ uvádí psycholog Jaro Křivohlavý, autor knihy Psychologie nemoci.

Je to tak. Jenže je to v době všech těch kyselin hyaluronových, botoxů, liposukcí a umělých vlasů čím dál obtížnější.

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
olga skopanova
Tady je na místě otázka proč se lidé bojí stárnutí mají strach z chorob nebo že je společnost odvrhne jako nepotřebné?
Zuzana Pivcová
Cvičení a pohyb, správné stravování, péče o sebe včetně přiměřené kosmetiky, to beru. Ale nějaké chirurgické a další úpravy zevnějšku, tak to nemusím. Sebe stejně nepodvedu a být svou vlastní atrapou nechci. Zevnějšek je také odrazem zdravotního stavu organismu. A to už člověk ve svůj prospěch trochu ovlivnit může.
Oldřich Čepelka
Mládí je dar přírody, ale stáří je umělecké dílo. (Garson Kanin)
Dana Puchalská
Moje kamarádka má jedno krásné úsloví----- VĚK JE POUZE ČÍSLO. A ani sebelepší kosmetika neudělá ze starší ženy děvče v ,,rozpuku,,. Bohužel některé na to slyší a je to občas víc než smutné. Byla jsem v loňském roce na oční klinice. Jelikož mně stále víc a víc zlobila horní oční víčka a špatně jsem viděla, nechala jsem si opravit. A to co jsem nechtěně slyšela bylo přinejmenším na hlavu. Paní primářka je prostě světice, když má víc než jednu takovou pacientku denně.
Libor Farský
O některých ženách se pejorativně říká, že jsou to slepice. Že by se dívaly do louží jako do zrcadla?
Hana Rypáčková
Připadá mi to velmi přirozené, že lidé stárnou stejně jako zvířata a stromy. Vznik a zánik je ta nejpřirozenější věc na světě. Vnější vzhled není tak důležitý jako jako schopnost sebeobsluhy do vyššího stáří.
Margita Melegova
V 71 letech mi moje stari nevadi, ale v roce 2004 kdyz jsme neco vyrizovali s mojich druhym ja tak pani na druhe strane se podivala do obcanek a pta se jestli jsme manzele, odpovedela jsem otazkou proc a dostala jsem odpoved, ze vypadam o pet let starsi nez moje druhe ja. Kdo se moc pta tak se moc dozvi, pritom jsem o ctyri roky mladsi nez moje lepe vypadajici pulka. Hrozne mne to ranilo, ale cas je milosrdny zahojil ranu.
Květa Krčilová
Teda paní v 65 letech vypadat jako matka tak to teda smekám...???
Květa Krčilová
Teda paní v 65 letech vypadat jako matka tak to teda smekám...???
Lidmila Nejedlá
Nevedu boj s větrnými mlýny ani se stářím. Ať se mu říká jakkoliv, zůstávám smířená a v pohodě.
Věra Halátová
Pořád je nejpřirozenější "věcí" - jak vy píšete, že lidé stárnou. Už dítě, které se včera narodilo, je dnes o jeden den starší. Normální, myslící člověk, který byl dítětem, pak dospíval, pak se oženil, nebo žena se vdala, žil v manželství, měl děti, které vyrostly, dnes má vnoučata, která také rostou, a stárnou, ten prostě nemůže číst denně ty pitominy o tom, jak támhleta jakási paní, které je, např. 70, vypadá jako čtyřicítka. To je blbost. Vždycky bych chtěla tu "paní" vidět zblízka, proti sobě a když já budu mít dioptrické brýle. Ta pětapadestiletá Simona, pokud vůbec existuje, je, lidově řečeno, cvok. Před dvěma lety jsem byla s osmiletým vnukem u moře. Delegátka cestovní společnosti se mne zeptala, zda jsem jeho matka - bylo mi 65. Poděkovala jsem jí, že to mi tedy velmi zalichotila, ale řekla jsem jí, ať si vezme brýle a prohlédne si mne pořádně. Člověk musí být soudný, i když mu někdo, z nějakého důvodu, třeba krátkozrakosti, zalichotí.