Stáří jako fenomén
Ilustrační foto: ingimage.com

Stáří jako fenomén

19. 2. 2018

Dnešní civilizace rozlišuje tři základní věkové kategorie. První je doba dětství a dospívání, druhá období plné zralosti a pracovní aktivity a tak zvaný „třetí věk“ je období postupného úbytku sil a pracovních schopností.

Rychlost stárnutí a doba jeho nástupu je ovšem individuálně různá. U dítěte známe přibližně dobu, kdy se objeví zřetelný pokrok ve vývoji, opačně to však odhadnout prakticky nelze. Je ovšem evidentní, že člověk, který neupadne do životní letargie s úderem důchodu, ale naopak pokračuje v činnosti a především dokáže nadále zatěžovat a zaměstnávat svou psychiku, udrží mnohem déle své schopnosti a bude je moci prakticky využívat.

Mechanicky vyčleňujeme stáří zhruba od 55 let, to ovšem neznamená, že v tomto věku je člověk starý! Pouze tu počíná přirozená involuce. Stačí se podívat do svého okolí a jistě zjistíme, že jsou v něm osoby, které stárnou rychle, jiné pomalu. Záleží velice na tom, které funkce organismu jsou nejvíce postiženy. Z psychologického hlediska se zdá, že lépe umějí stárnout muži, že se lépe vyrovnávají s novou životní rolí, kterou jim stárnutí nabízí. Ženy prožívají nástup vyššího věku relativně hůře a mnohdy bývá spojen s depresivními a úzkostnými příznaky. To však neznamená, že neexistují muži, kteří se snaží známky stárnutí stůj co stůj zamaskovat – třeba tím, že si vytrhávají první šedivé vlasy…

U velké části stárnoucích osob skutečně panuje pocit, že již dospěly k hraničnímu okamžiku, kdy se projeví jejich nemohoucnost, úbytek fyzické síly, vytrvalosti, pozornosti, pevného zdraví, odolnosti, a zároveň i úbytek paměti a intelektu. Tento prožitek podporuje i fakt, že milované bytosti odcházejí a blíží se i myšlenka na vlastní smrt. A jestliže si v dospívání člověk s myšlenkou smrti pohrává a riskuje, v etapě stárnutí je smrt sice úzkost navozující stav, ale v podstatě přirozené završení dosavadního života. Přesto u některých lidí se objevuje depresivní ladění, hypochondrický stesk a jindy zas rozladěnost a morozita, pesimismus a někdy dokonce zloba a zjevné nepřátelství vůči okolí i nejbližším lidem.

I vlastní stáří prožívají lidé různě. Někteří jako neustále naštvaní a hašteřiví jedinci, protivní a obávaní, jiní jako vyrovnaní, laskaví a trpěliví, sami se sebou smíření lidé. Stáří pochopitelně přináší určité obtíže: schopnost zapamatovávat si a ukládat nové poznatky je nesporně menší, hůře se přizpůsobuje, s větším úsilím musí analyzovat a snažit se porozumět. S tím je spojena často ulpívavost, nepružnost, rigidita a může tím být narušena i tvůrčí činnost. Má-li však starý člověk dostatek času, pohodu a klid k řešení problému, uspěje ve většině případů stejně dobře jako mladý člověk a často neklidný jedinec. Je ovšem pravda, že zpomalení dušení činnosti, zejména horší schopnost vybavovat si uložené zážitky a informace, je prožíváno bolestně.

To platí pro průměr populace, jsou však dobře známy případy, kdy věk nijak neovlivnil tvůrčí činnost, například u Chaplina, Picassa či Shawa.

Velmi častou známkou stáří bývá opožděná reakce, tendence k opakování známých věcí a nepřesné chápání. Nové vědomosti přestávají přitahovat, ztrácí se zájem a dochází většinou i k tělesným obtížím a stesků, které znemožňují dřívější rytmus života. Zůstává však zvýrazněna staropaměť, tedy paměťová stopa uložená hluboko, obsahující vzpomínky a prožitky. Proto slavní starci dokážou tak snadno zazářit duchem ve svých memoárech.

V některých případech se mohou projevit zvýrazněné negativní rysy osobnosti, jakási pozdní odbrzděnost, což se v předcházejícím období neprojevovalo. Mohou to být třeba rysy enormní spořivosti až lakomosti, případně se zhoršením ostrosti sluchu a zraku se projeví skryté vlohy žárlivosti, podezřívavosti a nepřátelství. I hloubka spánku bývá porušena, spíše zkrácena. To vše bývá důvodem pro vznik úzkostných stavů.

Přirozeně tu hrají roli i další sociální aspekty, úbytek celkové psychické kapacity, postupné odumírání buněk, blížící se hranice smrti, snížení pracovní výkonnosti, oddělení od blízkých a často i materiální a fyzická závislost. S přibývajícím věkem se projevuje i určitá změna ve vztazích, zejména vůči vnoučatům, jako by v nich bylo pokračování životní cesty. Staří v nich vidí svůj obraz, svoje dětství a tím i opravňují svou existenci. Jsou vůči nim mnohem tolerantnější, než byli k vlastním dětem. Zajímavé zjištění francouzských psychiatrů, že ideální je spojení právě těchto dvou rozdílných generací, vedlo k teorii demografické pyramidy, kde jsou na nemocniční oddělení přijímány všechny generace vedle sebe a ustoupilo se od takzvaných gerontologických oddělení. Praxe ukázala, že to vede ke vzájemné stimulaci a zvýšení emotivního náboje ve vztazích.

Nejvýznamnějším momentem stáří je smrt partnera. Tato skutečnost často vyvolá akceleraci procesu stárnutí, narůstající pocit zbytečnosti a osamělosti, který se jen obtížně daří zvládnout. Je proto svrchovaně důležité, aby i ve stáří lidé nezapomínali na své koníčky a udržovali přátelské vztahy se skupinou svých vrstevníků, s nimiž je spojuje pohled na svět, podobné zážitky a prožitky.

Ze strany okolního světa je však třeba, aby si všichni uvědomili, že stáří čeká na každého, a tak se snažili pochopit je v celé jeho šíři. Připravují si tak nejlepší podmínky i pro své vlastní stárnutí.

 

Jan Cimický
Jiřina Sámková

 

MUDr. Jan Cimický, CSc. se narodil 23. února 1948 v Praze.
Roku 1972 dokončil studia na Fakultě všeobecného lékařství University Karlovy v Praze, o pět let později obhájil doktorát na universitě v Paříži a stal se jejím zahraničním asistentem, v roce 1983 pak obhájil kandidátskou práci na lékařské fakultě v Praze. Po promoci, od roku 1972 působil v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, od roku 1981 do roku 1996 jako primář. V témže roce otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna, kde působí dodnes. Zabývá se především vlivem umění na člověka a obranou proti stresovému selhání, o čemž přednáší na různých odborných fórech u nás i v zahraničí. Je členem francouzské a italské psychiatrické společnosti, přednáší pravidelně ve Strasbourgu pro EUROCOS. Od roku 1987 se zabývá i aktivně akupunkturou. V literární oblasti je členem rady Obce českých spisovatelů a předseda české asociace autorů detektivní literatury. Je autorem řady prozaických i básnických knih, i překladů z francouzštiny.

PhDr. et Mgr. Jiřina Sámková se narodila 17.5.1982 v Písku, v roce 2005 vystudovala Policejní Akademii s titulem Bc.,v roce 2008 získala magisterský titul v oboru Andragogika na UJAK. V roce 2014 dokončila promocí studium na jednooborové psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dnes pracuje v centru Modrá Laguna jako psycholog. Věnuje se relaxačním technikám a kognitivně behaviorální terapii.

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kuchařová
Současná společnost je postavená na kultu mládí a člověk,který má více jak 50 roků je už považovaný za starého,přestože je na vrcholu svých vědomostí a pracovních výkonů.Z toho vychází i postoj většinové společnosti ke starým lidem,který je ještě vydatně přiživovaný neustálým tvrzením politiků a ekonomů,jak starobní důchodci zatěžují státní rozpočet.Když máte tu smůluu a ocitnete se ve věku nad 70 roků v nemocnici,tak se velmi často setkáte s postojem zdr. personálu,že jste už stará a že jste tady už vlastně ,,přesčas " (to tvrdím ze zkušenosti chování v nemocnici k mé mé 86 r. staré matce).Z toho vychází i současná snaha některých poslanců o zavedení eutanazie.Připadá mi,že tito politici by nejraději každému předem určili délku života a pokud nechceš podstoupit eutanazii řekněme po 75 letech,tak ti ji nařídíme a basta.Je to smutné,ale místo,aby se mladí lidé vychovávali v úctě ke starým lidem,tak se děje pravý opak.....
Lidmila Nejedlá
Stáří je prevít a my to dobře víme.
Soňa Prachfeldová
Smutné čtení, hlavně z toho nedostat depresi a žít jak nejlépe umíme a dokážeme. Ono nelze vše smíchat do jednoho pytle, nic není jen černobílé, někdo má opravdu život lehčí, někdo velmi těžký. Je nám dána životní cesta až do samého konce a to čeká všechny.
olga skopanova
Tak bud máte železné či spíše ocelové zdraví a nebo velice taktní paní doktorku.
Libor Ptáček
Tak já se toto smutné téma pokusím trochu odbrzdit. Nový zaměstnavatel mne poslal na vstupní prohlídku k jeho doktorce. Celkem mladá, sama v ordinaci a na stole kafíčko. Byla celkem komunikativní a tak jsme chvilku propovídali o všem možném. Dala mi razítko a zabrousila řeč na to že ještě nejsem tak starý ale kupodivu bez jakýchkoli náznaků nemocí nebo stáří. Dokončila prohlídku slovy: „dokud trefíte na záchod a v čas si vzpomenete proč tam jdete tak jste pořád zdravý“.
Zorka Horká
Já jen doufám, že další článek nebude na téma - Jaký rubáš vám bude nejlíp slušet :-) :-)
Marie Doušová
Vím , že mě čeká na konci života smrt , ale to čeká každého a tak není nutné se s tím stále zaobírat.Dokud žijeme , žijme tak , aby nám bylo dobře na těle i duši a nechali život plout. Se stářím nic neuděláme , ale můžeme každý den jásat , že jej můžeme prožít.
Dana Puchalská
Je to trochu smutné čtení. Uvažuji že v co nejbližší době zajedu na Olšana abych se podívala jak vypadá náš hrob.
Dana Tomanová
Je to poněkud smutné počtení, nicméně i to patří ke stáří. Je lepší být připraven a snažit se být aktivní, nelenošit a nemyslet jen na to špatné.
Věra Lišková
Naštěstí existují dobré příklady. Třeba paní Kamila Moučková, která letošní rok oslaví devadesátiny. Vypadá báječně a je v plné duševní kondici. Takže jde zůstat i ve stáří optimistou, chce to jen chtít a něco pro to udělat. I mozek lze cvičit. Pomáhá hudba, křížovky, přátelé a koníčky, sport a snaha stále se něco nového naučit.
Libor Farský
Nejvíc z celého článku se mi líbí titulní obrázek s dvojčaty hrajícími domino. Hned bych se k nim přidal.
Blanka Bílá
Ono je to vše ve hvězdách,asi nezáleží jen na nás.Někdy může jedince utlumit situace,v které se ocitne, nemusí to být jen jeho vinou, ale i přístupem okolí, je jedno, jestli se jedná o rodinu, přátele, kolegy, či pracovníky zdravotnického zařízení.Někomu stačí málo, a vzdá to, jiný po delší době.To není o nemoci, pomoci, jsou to někdy čistě osobní věci, těžko vysvětlitelné ostatním.
Zuzana Pivcová
Já si připadám pořád tak nějak normálně, i když jsem (jen) o rok mladší než pan doktor a podle úvodu článku mechanicky vyčleněná, co se týče stáří, už vlastně 14 let. A tak vlastně nevím, jestli ty různé problémy a negativní rysy, o kterých je zde řeč, už mám nebo teprve přijdou, plíživě nebo naráz, zkrátka, co a jak. Takže to nechci ignorovat, jako že se mě to jako mladice ještě netýká, nýbrž na to nebudu prostě jen stále myslet a budu žít, jak umím, a nechám na Vesmíru a přírodě. jak dál, a spolu si snad nějak poradíme.
Věra Ježková
To musí být pro mladší hotový očistec, žít se starochy nebo s nimi muset komunikovat. A co teprve, když spolu musí vycházet oni mezi sebou navzájem. :-(
ivana kosťunová
Velmi povzbuzující článek - chybí nabídka pojištění pro případ úmrtí.
Jana Šenbergerová
Vždycky je dobré vědět, do čeho člověk jde. Štěstí přeje připraveným. Panu doktorovi Cimickému přeji všechno nejlepší k jeho blížícím se kulatinám.
olga skopanova
Tenhle výčet hrůz o tom co nás čeká by snad senioři měli mít zakázané číst.