Jak zvládnout přechod do stavu "důchodce"
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak zvládnout přechod do stavu "důchodce"

26. 2. 2018

Představa blížícího se důchodu působí na každého jinak. Když jsem chodil do první třídy, záviděl jsem "dědkům“, co sedávali u nás na Hanspaulce u tenisových dvorců, sledovali tenis a mezi sebou živě klábosili. Nějakou dobu mi to vydrželo jako zajímavý nápad na to, co bych chtěl dělat…

Nicméně v dětství, v pubertě a ani v dospělosti se člověk obvykle moc myšlenkami na dobu důchodu nezaobírá, má mnoho jiných zájmů a je to období tak daleké, že na ně nedohlédne. Pravda, je pokoušen radami o spoření včas, ale to padá na úrodnou půdu jen u malého procenta pesimistů, kteří vnímají relativitu času jako osobně ohrožující.

Jenže čas plyne. Neúprosně a spravedlivě. Než se plně výkonný jedinec naděje, nebezpečně se nachyluje hranice, kdy by měl odejít. Někdo se na ten okamžik opravdu těší, představuje si, že se vším sekne, hlavně že ráno nebude muset vstávat a vyrážet do práce, že se nebude muset rozčilovat se spolupracovníky, poslouchat hloupé a neschopné šéfy. To bude paráda. A opravdu se na to těší. Vytěsňuje ty drobné pochybnosti a doslova jako by stříhal metr.  

A pak nastane den D. Změnil se společenský statut. Je z něj penzista. Vcelku zakrátko si důchodce uvěřuje, že nový život má svá úskalí. A najednou se plíživě objevuje nejprve nenápadná, posléze pak trvalá úzkost. Strach z rychlejšího plynutí času, možná, ač si to nepřipouští, i obava z blížící se smrti. Vytrácejí se někdejší síly a novodůchodce si začíná uvědomovat, že na něj okolí možná pohlíží s jakýmsi blazeovaným nadhledem. Své okolí již totiž nemůže nijak ohrozit, nebuduje si kariéru, a proto se ho také stále méně ptají na jeho názor a rady. A tady nastává problém. Pocit zbytečnosti, nadbytečnosti. A přemíra nenaplněného času…  

Tak tohle je varianta špatná, protože je nepřipravená. Všechno se člověk totiž musí naučit - chodit, jíst příborem i cizím jazykům. Musí se naučit i jiným vzorkům chování, které nastává okamžikem důchodu. A tady mohu s klidným svědomím doporučit můj autentický zážitek… 

Nastoupil jsem do tramvaje, která vyjížděla od Branického nádraží a do jednoho z vozů nastoupila skupina seniorů. Důchodců. Prostě parta, řekl bych veselá až rozjivená. Že by se to nehodilo k jejich věku? Ale kdež! Byli všichni společně někde na výletě, opékali si tam buřty a já se stále větším potěšením sledoval, jak jejich věk kalendářní mizí a jak se rychle vracejí do doby dávno, dávno minulé. A všichni, co v tom tramvajovém voze byli se mnou, se začali spontánně usmívat. Prostě byl to hold rozpustilému stáří.

Pochopil jsem, že jsou to sice lidé osamělí, ovdovělí, ale plni energie. Kdybyste je náhodou někdy potkali, určitě je poznáte, jejich nálada je nakažlivá a mimochodem, jezdí na podobné výlety stále, jak jsem pochopil, i v zimě.

 

Jan Cimický

 

MUDr. Jan Cimický, CSc. se narodil 23. února 1948 v Praze.
Roku 1972 dokončil studia na Fakultě všeobecného lékařství University Karlovy v Praze, o pět let později obhájil doktorát na universitě v Paříži a stal se jejím zahraničním asistentem, v roce 1983 pak obhájil kandidátskou práci na lékařské fakultě v Praze. Po promoci, od roku 1972 působil v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, od roku 1981 do roku 1996 jako primář. V témže roce otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna, kde působí dodnes. Zabývá se především vlivem umění na člověka a obranou proti stresovému selhání, o čemž přednáší na různých odborných fórech u nás i v zahraničí. Je členem francouzské a italské psychiatrické společnosti, přednáší pravidelně ve Strasbourgu pro EUROCOS. Od roku 1987 se zabývá i aktivně akupunkturou. V literární oblasti je členem rady Obce českých spisovatelů a předseda české asociace autorů detektivní literatury. Je autorem řady prozaických i básnických knih, i překladů z francouzštiny.

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
olga skopanova
To Vám tedy závidím pro mě byl důchod ta nejčernější můra.
Anna Potůčková
Moc se těším až za rok zavřu naposled za sebou dveře ve fabrice a otevřu dveře k důchodcům. Teprve za těmito dveřmi budu mít čas na to co mám ráda, co mně baví, co mně neomezuje ranním vstáváním a nebudu muset jít spát kvůli brzkému rannímu vstávání na autobus do práce.
Marie Doušová
Důchod někoho opravdu straší, ale já si myslím ,že zbytečně. Pokud byl člověk vždy čilý a plný elánu , není potřeba se v důchodu omezovat , ale zapojovat se do kolektivu a nebo prožívat odpočinek podle své představy. Nyní je čas na to, co se nedalo stihnout při práci.
Libor Farský
Moc se mi líbí koncovka!
Hana Rypáčková
Můj dědeček mašinfíra velmi těžce nesl odchod do důchodu.Stejně chodil na nádraž s hodinkami v ruce a sledoval, zda vlaky odjíždějí včas. My jsme se na volno k času na své zájmy velmi těšili a také náležitě využili.
Věra Ježková
Přechod do stavu důchodce byl pro mne jeden z nejkrásnějších přechodů v životě. Už jsem zde na toto téma reagovala několikrát, nechci se opakovat.
Věra Halátová
Na starobní důchod má člověk právo, nemá povinnost skončit zaměstnání a požádat o starobní důchod. Na jedné straně tady uvádíte články o sexu po šedesátce, módě pro více než šedesátileté apod. na druhé straně tady čtu o tom, že každému se "důchod blíží", "nebezpečně se nachyluje hranice, kdy by měl odejít". Pana MUDr. Cimického mám ráda, četla jsem jeho knihy, viděla jsem hodně pořadů s ním. Jestliže je ročník 1948, už je penzista? Nachýlila se jeho hranice, odešel? Vždyť má letos 70 roků a v tomto věku je spousta lidí již starobními důchodci. I když on bude, nebo snad už je, poživatelem starobního důchodu, pořád to bude MUDr. Jan Cimický. I když už je také seniorem.
Jana Šenbergerová
Tak přemýšlím, jestli pan Cimický nepotkal partičku z íčka. Na našich setkáních nemám pocit, že by se tam setkávaly stařenky a starci. :-)
olga skopanova
V této souvislosti bych ráda připomněla seriál Chalupáři. Mnohými sice zatracovaný ale krásně ukazující že důchodci nemusí myslet jen na choroby a smrt.
Zuzana Pivcová
Pamatuji se na někdejší televizní inscenaci Jiřího Hubače Dlouhý podzimní den (ze 70. let) s Ladislavem Peškem v hlavní roli. Příběh muže, který je ze dne na den důchodcem, sám doma, protože manželka ještě pracuje. Bez aktivit, bez koníčků, nepotřebný, dlouhé hodiny sám doma. Po čase se pro něj stane vysvobozením, když mu přijde z bývalé práce nabídka jít tam na brigádu. Když jsem to tehdy viděla, připadalo mi hrůzné jen na samotný důchod pomyslet. Dnes je doba jiná, jsem sice důchodkyně, ale pracuji, a i kdybych nepracovala, činností zde v Praze bych si našla spoustu.