Sídlištní životní styl a jeho nebezpečí
Ilustrační foto: pixabay.com

Sídlištní životní styl a jeho nebezpečí

13. 3. 2018

Dnešní člověk, jak ho vidíme kolem sebe, lépe řečeno tento živočišný typ člověka, se po světě pohybuje asi padesát tisíc let. Podstatné je, že se na něm za celou tu dobu nic konstrukčně nezměnilo.

Od polodivokého lovce odlišuje dnešního současníka snad jen oblečení a vyšší stupeň dosažených informací a poznání. Užívá k tomu však stále stejný osobní substrát a potenciál - vnitřní uspořádání anatomicky i fyziologicky zůstalo stejné.

Jsme tedy stále původní model člověka, bez změny motoru a karosérie, s konzumací stejných pohonných hmot - ale změnilo se zásadně okolí, tedy silnice, po nichž se náš model pohybuje a musí vzdorovat většímu tlaku z okolí, zvládat složitější signály, více se bránit či přizpůsobovat, ba i trasa, po níž se jedinec pohybuje, je mnohem členitější. Navíc stejné srdce, stejné ledviny a stejná játra podmiňují i stejné uniformní enzymaticko-hormonální reakce, vyvolávají stejné poplachové mechanismy, jimiž ohrožený subjekt reaguje na blížící se či anticipované nebezpečí. Klamná představa, že s pokrokem vědy jsme my lidé nějak výrazně dokonalejší a odolnější, je pouhá fikce.

Starý člověk pohybující se mnoho let ve svém navyklém prostředí, doma, je schopen se o sebe, byť málo a jen do určité míry, sám postarat - zná svou ulici, svůj obchod, potkává stejné tváře. V okamžiku, kdy takového, obvykle již sklerotickým procesem oslabeného člověka, přesídlíme do neznámého a uniformního prostředí, ztratí právě onu potřebnou schopnost. Je "ztracen", nedokáže se s novými informacemi vyrovnat. Reaguje depresivně, není schopen situaci zvládnout a nakonec se uzavírá ve svém teritoriu (a může to být komfortní garsoniéra na sídlišti, kam se musel vystěhovat, nebo lůžko v nemocnici) a tam také zmírá, protože se nové situaci již nedokáže přizpůsobit. Nejde totiž o to, nahradit mu domov jako takový, ale přizpůsobit i podmínky.

Všimněte si, že každé historické město má své centrální náměstí, na něm svou kašnu a kostel s věží, možná i radnici, zkrátka orientační bod, za nímž se dá jít. Z každé části města se ulice sbíhají na náměstí, tam se člověk zase "našel", pokud zabloudil. Tam se soustředovaly hlavní tepny města, tam bylo centrum života. A lidé tohle všechno nesou v sobě po generace, aniž by si to nějak významně uvědomovali, aniž by jim to někdo připomínal: Mají a nesou v sobě ten podvědomý signál. I středověké město mělo svá předměstí, své hospůdky, hřbitov (ano,i hřbitov má své místo v mentálních vztazích a v systému) a přirozeně i svá kulturní centra, místa, kde se lidé scházeli a komunikovali mezi sebou či jen komunikaci vnímali a přijímali.

Lidé mohou navázat sousedské vztahy, komunikovat spolu, jen jestliže žijí v domech, které mají maximálně šest podlaží. Ve větších, třeba dvanáctipatrových sídlištních věžácích, se lidé nikdy pořádně nepoznají, a tak dochází i k takovým paradoxním situacím, že lidé, vedeni snahou navázat sousedskou komunikaci a pomoci, nevědomky pomáhají údajnému sousedovi vynášet věci při stěhování a pak se dozvědí, že pomáhali při vykrádání bytu...

Zdá se, že dnešní generace dětí a vnoučat má už zcela jiné parametry komunikace, než měly předcházející generace. Jestliže před deseti lety první příchozí do bytu pustil televizi, dnes se rodina sesedne kolem stolu a každý má před sebou nepostradatelný mobil a něco na něm loví. Obyčejná lidská komunikace se někam vytrácí.  

 

MUDr. Jan Cimický, CSc.
PhDr. et Mgr. Jiřina Sámková  

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Bydlím v 7 patrovém paneláku z 60. let. Je družstevní a nemohu mu vytknout snad nic. Je ve výborném stavu, družstvo se o nás stará dobře. Obyvatelé jsou slušní, máme pořádek v domě i okolí. Samozřejmě, že se neznám se všemi obyvateli v domě. Některé jen od vidění, na patře se známe dobře, Všechno záleží na lidech. Já tu bydlím 11 let. Předtím jsem bydlela ve velkém bytě také v paneláku, ale odešla jsem jednak proto, že byt byl pro mne samotnou moc velký a drahý, a jednak se pozvolna zaplňoval cikánskými obyvateli a to už nebylo dobré soužití. Proto si tak vážím současného domu.
Jana Šenbergerová
Bydlím na malém sídlišti v malém městě ve věžovém domě. Ty časy, kdy jsme se všichni znali a scházeli se při společných jarních či jiných brigádách, jsou pryč. Starší generace vymírá nebo se stěhuje za dětmi či do různých ústavů, takže už také ztrácícím přehled o sousedech. V domě však vládne pořádek a lidé se zdraví. Doufám, že se to teď nezmění - v našem patře přibudou nějací noví majitelé ve dvou bytech a nad námi v jednom. Už měsíc žijeme jako na staveništi, protože všichni předělávají byty k obrazu svému.
Libor Farský
Paneláky a sídlištní urbanismus bez potřeby náměstí a souvisejících pěších společenských zón jsem nikdy neuznával.
Marie Doušová
Nikdy jsem v panelovém domě nebydlela .Když jsem přišla na návštěvu za kamarádkou, tak jsem žasla , jaký nepořádek měli na chodbách. Uvnitř bytu nádhera , ale před vchodem do bytu spoušť. Proč si to neuklízejí, vždyť je to hrozné. Odpověď zněla , vždyť to není naše. No nevím , u nás před domkem jsme si uklízeli i když to nebylo naše ,ale okolí jsme chtěli mít hezké.Nyní co jsou byty ve vlastním užívání , tak žasnu . Všude zamčeno ,uklizeno , vymalováno . Žasnu co s lidmi dělá vlastnictví.Asi nezáleží kde bydlíte , ale na tom, jaký jste člověk.
Margita Melegova
Do bytu ve vezaku jsme se stehovali kdyz jsem mela tesne pred sedmdesatkou, byla jsem prekvapena tady se vsichni zdravi a na to jsem nebyla zvykla a to jsme bydleli v dome, byla to vyjimka kdyz se starsi sousedi zdravili, mladi vubec ne. Presadit stary strom je nestesti jen v tom pripade, ze dotycny nevi do ceho jde a to nebyl muj pripad, nemenila bych za nic na svete, byt mame tichy, slusne sousedy, nekdy se zapomeneme a mluvime jo hlasite jak jsme si zvykli pokrikovat na sebe z jednoho konce domu na druhy.
Zuzana Pivcová
Každý panelák je tvořen lidmi a ti jsou často velmi rozdílní. Náš panelákový vchod s 10 patry byl a je celkem vstřícný, i když už se osazenstvo hodně vyměnilo. I když ty nové neznám, alespoň při setkání a jízdě výtahem se zdravíme. I úsměv a jednoduchá věta potěší. Někdy jsem pozdravila nového, byť mladšího, jako první a příště už to byl on. Sestra bydlí v obdobném domě v Bohnicích a tam to býval dřív, jak se občas říká, dům hrůzy. Nepořádek, zničené zařízení, vloupačky. Když si ale lidé koupili byty, hodně se to také změnilo. Sídliště je opravdu anonymní. Má to svá pro a proti. Někdo je rád, že ho nikdo z okna nesleduje, jiný by si rád popovídal a nemá s kým. Starší lidé jsou se sídlištěm za dlouhé roky také sžiti. A souhlasím s tím, že přestěhovat někoho ve vysokém věku je hrozné. I kdyby to bylo do luxusní vily. Už to nikdy nebude jeho domov.
Jana Kollinová
Žiji v třípodlažním paneláčku se čtyřmi vchody a díky tomu, že chodím několikrát denně venčit psa, znám většinu lidí, zdravíme se, prohodíme pár slov. Nájemníci se často stěhují, ale za chvíli patří mezi známé tváře. Dle autorů článku jsem v počtu pater kde mohu navázat sousedské vztahy. Je to dáno také tím, že nemáme výtah, takže se na schodech často potkáváme. Souhlasím s tím, že ve vysokopodlažních bytech se mohou znát trochu lépe sousedé na patře, ostatní mizí anonymně ve výtahu.
ivana kosťunová
Autoři článku hází všechny lidi do jednoho pytle. Myslím, že to spektrum je daleko různorodější. Já třeba o sobě tvrdím, že jsem snadno přesaditelná, dovedla bych žít všude, protože všude jsou ta pro a proti a všude žijí nějací lidé. Momentálně bych uvítala klidný život na vesnici, ale panelák oceňuji třeba díky snadné dostupnosti obchodů, lékaře, apod... A když se sejdeme u jakéhokoliv stolu, máme si vždy co říci a mobily k tomu nepotřebujeme. Kde to autoři sebrali ?
Věra Ježková
Od svých šesti let žiji v jednom pětipatrovém domě – vlastně dvojdomě, z předního se jde přes dvůr do zadního. V tom předním jsem bydlela do svých 24 let, v zadním bydlím od té doby. Dům je cihlový, postaven byl asi ve 20. letech minulého století. Zatímco jako dítě a mladá holka jsem v obou domech znala téměř každého a téměř každý se znal s každým, dnes už znám jen zbylé starousedlíky a pouze několik jiných. Jednou do roka, při schůzi nájemníků, jsem tak překvapena, kdo v domě bydlí. Až na výjimky nemůže být o nějaké sousedské sounáležitosti ani řeč. A stále ještě jsem si nezvykla na to, že při setkání v domě jen málokdo pozdraví.
Jarmila Jakubcová
Bydlela jsem v 6ti patrovém paneláku, kde jsme bydleli samí škodováci (jednalo se o družstevní byt) a kam jsme se stěhovali jako mladí lidé zakládající rodiny. Do roku 1990 bylo vše v pořádku, pak ale se začali byty pronajímat a já jsem neznala ani souseda na patře.Dnes bydlím ve svém domečku v okrajové čtvrti (říkají tomu zelené zóny). Dnes neznám ani pomalu jméno svého souseda. Zajedeme autem do garáží a od sousedů nás dělí husté zelené ploty. Žijeme ve svém světě, nakupujeme v supermarketech - není de žádná infrastruktura, do práce jezdíme všichni autem. Myslím, že dnes žiji více odcizeně než v paneláku. Asi jiné to je ve vsích, kde se lidé znají po generace.
Dana Puchalská
Sídliště je prostě sídliště. Kdybych měla tu možnost, bydlela bych také v domku či vilce a měla krásnou zahradu.
olga skopanova
Všichni ale bohužel nemůžou žít ve vilce se zahrádkou v centru či na okraji malebného městečka a s přátelskými sousedy.