Jan Cimický: Celibát a čekání na spřízněnou duši
Ilustrační foto: ingimage.com

Jan Cimický: Celibát a čekání na spřízněnou duši

20. 3. 2018

Zvyšuje se počet osob, které se dnes dožívají vyššího věku. Dřívější statistiky uváděly, že lépe jsou na tom senioři, kteří žijí v tradičním partnerství. Jsme svědky významných změn nejen v prudkém rozvoji techniky, ale i v partnerských vztazích. Před sto lety byla mezníkem svatba. A západní Evropa objevila kouzlo života ve volné unii - jak se u nás říkalo - „na psí knížku.“ A ukázalo se, že bez požehnání úřadů je vztah možná pevnější a zdravější. A k tomu se přidala nová dynamika životních hodnot.

Ve středním věku bývá osamělý život spíše přechodnou záležitostí. Mezi 35 až 45 lety si obvykle ženy kladou otázku, zda mít či nemít dítě, a vidíme stále více akademicky graduovaných mladých žen, s řadou universitních diplomů, které vyčkávají na plození dítěte doslova až do limitu biologické fertility.

Po 45. roce se týká tento stav spíše osob po rozvodu. Zajímavé je, že podle statistiky se 3 ze 4 žádostí o rozvod rekrutují z iniciativy žen. Protože statisticky se navíc ženy dožívají průměrně vyššího věku, zajímaj se muži spíše o ženy mladší.

Řada seniorů mezi 60 až 75 lety je ještě velmi aktivní, dokonce i v milostném životě se v tomto věku pokoušejí o nový vztah, někdy i o život v páru. Jiní se raději izolují a rezignují: je konec, v mém věku už nenajdu žádného vhodného partnera, lépe mi bude samotnému…

V poslední době jsme svědky velice častého setkávání ve skupinách vrstevníků a zejména v západní Evropě se tito senioři vydávají pravidelně na cesty po světě. Všude potkáváme velké skupiny seniorů, zajímajících se o historii. Stejně tak vznikají univerzity třetího věku a zde se také setkávají skupiny osamělých vrstevníků a snaží se najít ve studiu nový modus vivendi.

Co však vytváří hlavní pocit osamělosti, je spíše ztráta samostatnosti a vznikající závislost. Dokud vydrží senioři participovat na různých aktivitách, cestovat, číst, využívat své kapacity fyzické i psychické, a zatěžovat tak organismus a psychiku tělesně i intelektuálně, zůstává tu jasná vazba s jejich sociálním prostředím. Izolace se objevuje postupně se ztrátou blízkých, s narůstajícími zdravotními problémy, ztrátou autonomie a postupným úbytkem kapacity jejich vztahů.

V literatuře se již objevuje i termín „ čtvrtý věk“ (quatrieme age), kde je samota ještě častější. Toto kritické období je od 79 do 83 let. V tomto věku se často tyto osoby umísťují do speciálních zařízení, kde, ač v kolektivu, prohlubuje se jejich samota a to vede k riziku většího počtu úmrtí. Vídáme v takových domovech „důchodců“ často osoby, jejichž jediným sociálním kontaktem je vazba na ošetřující personál.

Současné poznatky potvrzují, že samota a pocit osamělosti se sdružují s klinickým rizikem tzv. pozdní demence. Zdá se, že samota ovlivňuje poznávací a paměťové schopnosti. K degradaci psychiky dochází v tomto věku nejen pocitem osamělosti, ale i častou reálnou ztrátou blízké bytosti.

Po 85. roce stoupá riziko úmrtí s každým dalším rokem mnohem více u osob žijících osaměle , tedy vdov a vdovců, než u těch, kteří ještě žijí společně v páru.

S narůstajícím počtem svobodných osob se pro mnohé podnikání otevřel kvetoucí rozvoj, propagující specifické produkty, například jídla připravená do mikrovlnné trouby atd. Zároveň s tím se rozvíjí jednoznačně i prostor pro setkávání, nejprve to byly různé seznamovací agentury, dnes spíše nabídky po internetu. Ukazuje se však, že seznamování po internetu je spíše jen náplní pro volný čas, než skutečným pokusem s cíleným zaměřením a hledáním. Zajímavé zjištění je i v produkci televizních seriálů. Objevil se typ svobodného jedince, který předvádí všechny pozitivní stránky života v celibátu: sebejistotu, nezávislost, autonomii a v neposlední řadě – slibnou kariéru a dobré finanční příjmy.

„Celibát“ je vskutku stále častější a přivádí mnohé svobodné osoby k vymýšlení skrytých „milostných vztahů“ a dobrodružství, aby nakonec nedostali nálepku, že nemají cit nebo že jsou dokonce „citoví invalidé“. Norma je totiž stále v párovém a rodinném životě. Proto většina z nich se skrývá za frázi  "čekám, až najdu blízkou duši."

I v psychiatrické ordinaci si můžeme povšimnout, že tito lidé nepřicházejí proto, že by si stěžovali na samotu, ale hledají nápravu, jak najít vhodného partnera, dotazují se, kde dělají chybu. A jsou to právě spíše ženy, které se nakonec vědomě rozhodnou žít samy. Můžeme namítnout, že se jedná o osoby, které potřebují a vyhledávají psychiatrickou a psychologickou péči, jsou to lidé v krizovém období, nejisté s volbou směru vlastního života. Možná jsou právě, paradoxně, vepředu, protože si kladou tyto otázky…

Řada z nich se domnívá, že v páru je východisko z jejich samoty, ale tato představa je pouhou iluzí, protože partner jim nezabrání, aby nepociťovali samotu, může ji v ní pouze doprovázet. Bývají připraveny ke všemu, jen aby unikly této samotě, setkání bez iluzí, k sexu, po němž zbývá hořká pachuť. A opět paradoxně se snaží najít nějaký vztah, pokud možno spojený s láskou, ale zároveň se přitom obávají, aby se příliš nevázaly.

Na jedné straně potřebují nějaké vzájemné spojení, ale s podmínkou, že se budou moci kdykoli odpoutat, jakmile vznikne sebemenší pochybnost. Jsou tu nesporně vedle sebe dvě protichůdné tendence: touha po společném životě a na druhé straně stejná touha rozvíjet svou osobnost, kariéru a ambice individuálně, bez ohledu na omezení někým jiným.

Jak spojit obě dvě? Obtíž vzniká ve spojení romantické lásky a racionální potřeby autonomie v osobním individuálním rozvoji.

Svatba, jako ideální sociální instituce, již bohužel neskýtá jasnou záruku ani hodnotu. Víme, že v městském prostředí se jedno ze dvou mladých manželství do tří let rozvádí! Někdy fakt, že v manželství jsou děti, trochu zpomaluje proces rozvodu a čeká se, až děti dospějí do věku, kdy pro ně rozchod rodičů a rozpad rodiny nebude tak šokující, nejčastěji do okamžiku, kdy budou děti samostatné. Nejčastější rozvody jsou po dvou až třech letech, kdy děti odejdou a osamostatní se.

Vraťme se k fenoménu, že ženy jsou mnohem častěji žadatelkami o rozvod – dokonce v 70 procentech. Dříve obvykle ženy váhaly s žádostí o rozvod v obavě, že ztratí svůj sociální statut a finanční zajištění. Pádným důvodem bylo násilí, nevěra a pocit, že již naplnily svou životní a mateřskou roli.

Od roku 2000 zhruba pozorujeme jistou změnu a jednoznačně zvětšující se počet osob, hledajících spíše než partnerství osobní autonomii. Zdá se, že muži a ženy se mění: ztrácí se ideál nutnosti vytvořit a najít ideální pár, převládá obava ze zklamání a vytrácí se obava ze samoty, která již přestává být synonymem nepohody.

A tohle vše je důvod k zamyšlení.

 

MUDr. Jan Cimický, CSc.

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Článek je bezesporu zajímavý, profesionální, ale nějak na mne nepůsobí příliš povzbudivě, možná je jeho cílem jen nabídnout čtenáři "stéblo změny" pokud má dostatek sil a vůle něco měnit.
Hana Šimková
Ideální pár neexistuje i když mi mnozí budou svůj protějšek vychvalovat jak chtějí.Záleží na inteligenci a toleranci. Nikdo se ale nemá do ničeho nutit, protože to neprospívá ničemu.
Věra Ježková
Z článku jsem poněkud zmatena a kdybych potřebovala poradit, žádné moudro si z něj nevyberu. (Žiji v hezkém vztahu a mám i svou autonomii. Odpoutávat se, jakmile vznikne sebemenší pochybnost, považuji za nerozumné.) Nejblíž zde mi jsou názory Áji a Drahomíry.
Zuzana Pivcová
Vždy jsem byla přesvědčena, že člověk by neměl žít jen "pro druhého", jak se říká, tedy dělat vše jen společně s partnerem a jinak nemít nic svého, koníčky a kamarády. Protože, když se pak nedejbože něco stane a partner odejde, najednou není nic. Stalo se mi to v necelých 39 letech, bez dětí, a to mi jednou provždy stačilo.
Dagmar Bartušková
To je tedy zamyšlení na všechny strany. Tak si vyber, co chceš. Pokud je vztah v troskách, nechápu, že v něm obě strany zůstávají celé dlouhé roky. A kvůli dětem? To jsou jen berličky. Děti v tom přece žijí, a vidí, co se kolem nich děje. Hádky, řev nebo bitky. Tolik promarněných let, a přitom život je tak krásný...
Drahomíra Stínilová
Leč si vážím pana MUDr. Cimického, nějak jsem nepochopila, nad čím se mám zamýšlet. Zda žít sama, nebo hledat partnera a zda se tím dožiju vyššího věku - zda mám mít strach z ústavu jestli se dožiju 79 let - zda se mám ještě v tomhle věku vdát, abych nebyla sama, nebo to prostě vůbec neřešit a žít si podle sebe.
Zdenka Jírová
Paní Evo, je to tak, jak píšete.Také jasemse rozvedla po dloulholetém manželství. Vdala jsem se sice ještě jednou, ale po několika letech jsme se po dohodě rozešli.
Eva Vršatová
I já zažádala o rozvod po téměř 40ti letech manželství. I já marně doufám, že existuje muž, který by uspokojil moje potřeby (samozřejmě, pánové, že nemluvím o sexu, dámy vědí). Pracovala jsem prakticky pouze s muži (několik tisíc určitě). Jsem na seznamkách - několik set kontaktů určitě. Situaci považuji za opravdu katastrofální. Asi je to dostupností porna, ale VŠICHNI muži chtějí začít sexuálním kontaktem - a pak se uvidí i to "ostatní". Vím o mnoha ženách zoufale osamělých v manželství. Nepohlazených, neobjímaných - když skončí sex, skončí i dotyky. Když není sex, není ani povídání, výlety či jiné společné zájmy. Přitom i muži touží po lásce. Jsou tak zblblí médii? Nevím. Nejsem, a myslím, že nebudu osamělá. Ale partnera nenajdu, určitě už nehodlám dělat jenom služku a hromosvod (nositelku všech vin).
Jana Šenbergerová
Faktem zůstává, že nemáme-li vyloženě smůlu, ve dvou se to lépe táhne, a to i za cenu jistého omezení osobní svobody. To si musí vyřešit každý sám, čemu dá přednost.
Dana Puchalská
Opatrně. Spíš minimálně možná vůbec.
Libor Farský
Jak se má dávkovat pesimismus?