Zimní pobyt v lázních
Ilustrační foto: pixabay.com

Zimní pobyt v lázních

24. 3. 2018

Po padesáti letech marného snažení o výdělek peněz jsem se rozhodl odměnit třítýdenním lázeňským pobytem. Zadarmo. V životě jsem toho nakonec víc zdědil, než vydělal prací! Předkládám alespoň snad některé zajímavější zážitky.

LÁZEŇŠTÍ HOSTÉ

Už tu byli jenom tři bohatí a veselí horníci. Některé matky měly s sebou i kojence. Veselí a bohatí byli i lázeňští železničáři. Někteří muži měli velká břicha, jako v devátém měsíci těhotenství!

Plná Invalidní. Byla mladá a pohledná. Přivydělává si pletením, malováním obrazů a jejich nezdaněným prodejem.

Přerostlá. Měla postavu 190 centimetrů, nohu 45. Těžko hledala přítele, nakonec ho našla, a ten přijel sem za ní. Byl na ně zajímavý pohled, do té jejich výšky!

Trojčubčí. Vláčela parkem pořád tři psy. Musela za ně zaplatit asi troje poplatky, to za jejich budoucí výkaly!

Hranatá hlava. Měla lebku jako krychle. Že se vůbec mohla narodit, jak asi vypadali její rodiče?

Nervní lázeňačka. Přicházela na snídani se samomluvou. Říkala a opakovala: nikdo na mně nemluvte, celá se třásla!

Rýmovice - Kýchavice. Odkýchla si dvakrát za minutu, rušila nás při polykání. Při kýchání mockrát mrkala očima. Raději byl si jí nevšímat.

Přepadená. Seděla u našeho stolu, nenáviděla muže! Jednou v noci ji v Praze u Petřína přepadli dva barevní lupiči. Ukradli jí kabelku, nic hodnotného tam ale neměla. Neznásilnili ji! S kolegou jsme ji uklidňovali, že my jí opravdu neublížíme. Nevěřila nám.

Zlatnice. Byla kyprá usměvavé a přátelská. Očekávala dodání jejího kufru s pradélkem po celý první týden. Musela si koupit nové. Došel jí až v polovině pobytu!

Sebevražedkyně. Byla pohledná a společenská, mladá žena. Bývala zaměstnána jako bezpečnostní referentka. Jednou povolila svářečům svařovat v kotli po organické výbušnině. Bouchlo to, byli čtyři mrtví, a pak ji soud uznal vinnou. Jediné možné řešení bylo zešílet a pobírat invalidní penzi. Před tím se rozhodla zabít se skokem z okna. Celou noc popíjela kořalku a kouřila. Psala při tom dopis na rozloučenou. Ráno vylezla na okno. Zrovna „čubičkářky“ venčily psy. Zamyslela se, pádem těla dolů by přeci mohla zabít čubu a nedej Bože i jeho paničku. Slezla zpět do bytu a s dopisem odešla na psychiatrii. Hned jí navrhli invalidní důchod. V hospodě nám s omluvou vyprávěla židovský vtip: V současnosti jedna penzistka vyhrála v loterii několik milionů korun. Přišel reportér a ptal se jí, co bude s tolika penězi ve svém věku dělat? Rozhodně odpověděla, postavím pomník Adolfu Hitlerovi! Žurnalista se podivil, takovému zločinci? Nevěřil a znovu se zeptal, co s těmi miliony? Postavím pomník Adolfu Hitlerovi! Proč? Vytáhla předloktí s vytetovaným číslem z koncentračního tábora. Ukázala na čísla se slovy: tahle čísla vyhrála!

Mastičkářka. Byla mladá a také už pobírala malou invalidní penzi. Pocházela ze severních Čech, tam sbírala léčivé rostliny, vyráběla z nich masti a prodávala je. Také za peníze vyučovala angličtinu. V rodném městě už se bála o život (kriminálníci jsou na ulici i ve dne). Vystěhovala se do prý bezpečnějších Beskyd. Prý tam bude dělat to samé. Od té doby se neozvala. Asi už nemá ani na jídlo!

Sukničkář. Byl to už dospělejší muž. Přijel v černé sametové sukni. Byli jsme všichni udivení. Zeptal jsem se ho. Prý má natolik zapaření rozkrok, že spodky nemůže vůbec nosit! Udivil nás ale znovu. Ráno si šel načepovat „lázeňský čaj“! Natáhl ruky a okamžitě ve mdlobách padl na zem. Servírka hned přivolala lázeňskou lékařku. Ta přiběhla rychle, i s lékařským zavazadlem. Vzkřísila ho a odvedla na ambulanci. Druhý den přišel jako křepelka, už nikdy nás ničím nepřekvapil.

Rozvleklá. Byla velmi hovorná. Když chtěla obyčejnou stručnou věc říci, používala pět vět. Já to umím říci jen jednou holou větou!

Vyzáblá. Byla opravdu moc hubená. Vyprávěla, že sestra, u jejího obvodního lékaře se ji zeptala: vy ještě žijete?

Prstenová. Byla řádně, trvale a pevně vdaná. Manželovu nevěru snášela velmi lehce. Mohl odejít na libovolnou dobu, s jí neznámou ženou. Po návratu nic nemusel vysvětlovat. Musel jí ale věnovat jeden zlatý prsten. Pak bylo vše v pořádku, a na dlouho.

Opavská švadlena. Byla starší pohledná a noblesní žena. Seděli jsme v hale a čekali na koncert. Posteskl jsem si, že nové koupené kalhoty mi nemá kdo zkrátit? Opavanka řekla, že by to šlo i v ruce, prý ale nemá jehlu a nit. Moravěnka u našeho stolu prý nit má, ale jenom černou. Hned jsme se domluvili, já zaběhl pro kalhoty, ona pro nit. Vše jsme si předali. Se švadlenou jsme pak zaběhli na prázdný pánský záchodek. Tam mi na oblečených kalhotách vzala míru. Vytrhla ze svých vlasů jehlici a s ní si mou nohavici propíchla. V poklidu se vrátili a očekávali hudební zážitek. Druhý den jsem měl mé kalhoty na hotelové recepci.

 

BYDLENÍ     

Jako společníka jsem měl v pokoji Pepka Blivajze. Byl jen o měsíc mladší než já. Dříve pracoval jako kovář, postavu měl ale jako chcípáček. Oba jsme chrápali, přijatelně pro oba. Byli jsme oba už letití. Hned po první noci ráno přišla delegace dvou zdravotních sester. Přišly přepočítat naše mrtvoly! Byly zklamané, oba jsme ještě žili a usmívali se. Tak to hned daly do záznamu.

Blivajz měl zácpu, a tak přes den i v noci popíjel projímavou minerálku šaratica. Pak blokoval společný záchod. Přes den i v noci polykal léčivé tablety. Jinak měl nemocné srdce, na to si ale nestěžoval. Rád se mnou chodil na krátké procházky, kolem hotelu.

Blivajz hned první den ztratil veškerou dokumentaci, byl z toho „tumpachovej“! Sestra, mu řekla, že bez dokumentace může jet rovnou domů! Našla se až třetí den, na parapetu. Svěřil se mi, že si nepamatuje jenom jména, čísla a lidské tváře. Ostatní si prý pamatuje dobře!

Jednou v noci ho svěděly nohy, podrbání mu nepomohlo. Šel tedy vyhledat lázeňskou lékařku. Ta mu prodala protidrbací mastičku, za 200 korun. Pomohla mu!

Byla to tu každodenní mela. Pětkrát denně nástup na procedury, třikrát nástup na jídlo. Pořád se muselo vše vykládat a nakládat do kapes. Docházelo tak ke ztrátám dokladů. Pořád jsem hledal rukavice, čepici i šálu.

Několikrát denně se luxovaly koberce, léčí se tu i alergici. Ti potom nekuckali.

Spolubydlící si mazal nohy jinou léčivou mastí. Jednou v noci to popletl, pomazal si je zubní pastou. Druhý den si liboval, jak moc účinná byla, než ta předepsaná lékařská mast! Hned byl úplně doléčen!

Také si před spaním pravidelně pomazával hemeroidy.  

 

JÍDELNA

Ještě před výdejem potravy stálo před jídelnou obrovské množství žen. Mluvily všechny najednou, některé si ještě pořvávaly do mobilů. Jak bohaté zážitky asi před tou chvílí prožily? Byla sto spíše telefonní centrála. Ženy pořád žmoulaly mobilní telefony, při polévce, hlavním jídle, moučníku i kompotu. Povídaly si takové blbosti, že bylo lepší tomu nenaslouchat a odpojit si sluch.

Prostor byl stísněný, bylo tu moc stolů a hostů, naráželi jsme zády na sebe. U vedlejšího stolu seděla strávnice a zabírala až moc místa. Na židli dozadu si položila kabelku a pak si teprve dosedla. Musela i se židlí silně couvnout dozadu. To rozlítilo naši spolustrávnici. Došlo k hádce, obě bojovnice povstaly a schylovalo se k ženské „zabíjačce“! Nedošlo k ní, druhý den ta sokyně odjela.

Naše spolustolovnice, pokud netelefonovaly, strašlivě mluvily. Nechápu, jak při tolik intenzivním mluvení vůbec mohly rozkousat a polknout sousto? Jen chvilkami střídavě vykřikovaly: mně bolí hlava, mně bolí břicho!

Některé stolovnice přibíhaly ke stolům se vzorně naservírovaným jídlem s kastroly v rukou. Lžící do nich „nahnětly“ jídlo a s kastroly odběhly do ložnic. Tam teprve jídlo pozřely, asi lžící! Pak pravděpodobně pracně omývaly soukromé kastroly a příbory ručně. Zbytečné to pracování.

V jídelně chyběly malé lžičky. Museli jsme si míchat čaje kuličkovou tužkou. Nezemřeli jsme.

Jídla tu vařili jenom na vodě, bez koření a bez soli. Bylo to napsáno i na jídelním lístku. Měla hodnotu 2000 kilokalorií, tedy dávku stačící jen pro úředníky. My jsme byli procedurami ale tělesně namáhaní, potřebovali jsme jich 5000! Mívali jsme hlad!

U jídla posedávala debilní pacientka s doprovázející matkou. Dospělá dcera u jídla vykřikovala hlasem a obsahem malého dítěte. Okřikovaly jsme je až ona nakonec nevyřvávala.

S chutí jsem se zakousl do prvního horského rohlíku; hned jsem si ulomil přední zub. Vypadal jsem jako Kvasimondo; styděl jsem se na sebe podívat do zrcadla. V horách ses tím nedá nic moc udělat. Vypadal jsem jako propuštěný trestanec před Hlavním nádraží Praha!

Naše spolustolovnice pořád vydávaly mluvní zvuky (střevnily se). Počínal jsem se rozvinout kdysi ušlechtilou lázeňskou konverzaci, třeba o tom počasí. Odpověděla mi, že tohle jídlo by jejímu manželovi nechutnalo. Také se takovému tlachání říká „sdělování“, mnohým k životu docela postačuje!

Jen dosedly k talíři začaly telefonovat. Musely rychle sdělit, že celý ten den se nic zajímavého nestalo.

Jeden lázeňák se zakuckal velkým hltem čaje. Servírka byla bystrá, hned mu donesla sklenici studené vody. Tak neskonal na místě!

K jídlu nám přikládali typické „jesenické ovoce“ (pomeranče banány). Jednou nám předložili králíka. Ženy ho vychutnávaly, jako lahůdku. Druhý den hořekovaly, prý celou noc problinkaly! Proto já králíky nežeru! Ženy se nad předloženým jídlem „ofrňovaly“! Asi byly přejedené lázeňskými dorty?

 

PROCEDURY

Elektrospánek. Byl se zakrytými očima. K tomu byl zvuk do sluchátek. Nesmělo se při něm chrápat. Chrápali jsme, jemně nás budila sestra. Horší bylo poslouchání chrápotu okolních. Každý chroptěl v jiné tónině! Nevyhovoval mi. Moc v něm řvali mořští ptáci, bál jsem se, že mě pokálí.

Elektrické křeslo bylo masážní. Mělo obrovskou sílu, větší než masírující člověk! Dělalo mi to dobře. Měl jsem předepsanou masáž zad. Masér byl hluchoněmý a měl ještě rýmu. Z nosu mu kapalo na má masírovaná záda, přežil jsem to.

Mým dětským snem bývala keramika. Měl jsem tedy předepsanou ergoterapii. Chtěl jsem si ve chvilce vytočit pivní džbán, zdálo se mi to jednoduché. Trenérka keramiky se mne zeptala, jaké předchozí kurzy jsem už absolvoval? Když jsem odpověděl, že žádné, zachmuřila se. Můj první džbán bych si dokázal vytočit až po pěti letech studia! Vzdal jsem to.

Léčebnou kůrou bylo i zalévání do parafinu. Žádný však léčebný zázrak. Připadal jsem si jako školák v biologickém kabinetu.

Lázeňkská masérka se rozpovídala. Byla matka samoživitelka. Pobírala 12 000 korun. Právě jí odebrali přípatek na dítě, prý mají až dost! Za bydlení zaplatí měsíčně 10 000! Litovala, že nemá hnědou kůži, to by nemusela vůbec pracovat a dostávala by tučné peníze zadarmo! Měla už knír, pod ním jí nebyl vidět chybějící zub.

Lázeňská voda není léčivá, je jenom mokrá. Dráždí kůži na nohou. Raději jsem poslední procedury ve vanách vynechal. Přežil jsem to. Některou koupel jsem měl s olejem, těšil jsem se na tu vůni. Nakapali mi do vany ale jenom tři kapky! Žádný požitek!

Poptal jsem se na thajskou masáž. Byla možná, ale za 1200 korun, tak jsem si ji odpustil.

      

 KULTURA

Měli jsme tam staršího kulturního referenta. Jeden večer nám zazpíval krásně italsky Ó sole mio. Na jednom koncertu si jeden sólista orchestru kýchnul. Publikum vykřiklo na zdraví a ozval se náš potlesk.

Slavné filmové melodie hrané na klavíru nás neudivily. Pohlednější byl pohled na klavíristku, ta měla nalitou sklenku červeného vína, postavenou přímo na nástroji; v pauzách si z ní „cvakala“.

Na jednom koncertě seděl na jevišti zfetovaný bubeník. Když zrovna nebubnoval, vyřizoval si v mobilu zprávy SMS. Jiný klavírista hrál jen pravou rukou, asi neznal basový klíč, pro tu levou ruku.

Každý týden byl aspoň jeden koncert. Ten s žesťovými nástroji byl ale už za peníze. Hráli velmi dobře, bez kiksů a nejistot. Pošušňal jsem si.

Na koncertu nám zazpíval polský pěvecký sbor Florian. Zpívali v polštině koledy. V jedné, o Ježíškovi, pořád opakovali slovo „lůlej, lůlej“! Aspoň tak jsem tomu rozuměl. Malý Ježíšek, ve své době nebyl ještě populární. Proč koledy tolik opěvovali jeho obyčejné močení?

Při těchto zpěvech jedné posluchačce v hale upadla hlasitě lžíce do talíře. Ostatní lázeňsky vykřikly hrůzou; hned bylo po hudebním uměleckém zážitku!

      

Zpáteční cesta vlakem

Vlak byl čistý, vytopený a mladá průvodčí měla slušivou uniformu, bílou košili, stříbrnou píšťalku.

Na záchodě vypukl kravál. Průvodčí otevřela dveře a tam byli dva školáci. Ptala se jich, zda tam kouřili? Prý ne. Tak co jste tam tedy dělali? To už ale odpověď neměli…

Přestoupit jsme museli do rychlíku ze Žiliny. Na internetu jsme se dozvěděli, že má zpoždění. Neměl, přijel na minutu přesně! Zbytečná to desorientace cestujících elektronikou!

Kupé se nám najednou změnilo na telefonní centrálu. Všechny spolucestující neznámé ženy musely najednou telefonovat. Raději jsem vyšel ven, na chodbičku.

V tomhle vlaku seděl na podlaze u WC zloděj salámů. Měl jich několik položených na podlaze. Asi si jízdenku zaplatil jedním z nich?

Jak se vlak blížil ku Praze, zmizel už sníh, vyšlo slunce a objevila se zelená tráva.

Doma jsem si pustil kamna na ruský plyn a napustil vanu vodou, ohřátou také tím ruským plynem. Cítil jsem se tak konečně doma.

Po koupeli jsem se pustil do zpracování lázeňských plodů, pomerančů a mandarinek. Uvařil jsem z nich oranžový džem. Přidal jsem na konzervaci bílý práškový pektin. Vše okamžitě zezelenalo. Vytřeštil jsem oči a sklenici nakonec uzavřel. Teď se na ni jenom dívám, bojím se ji otevřít, natož to pozřít!

 

         

Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA