Poezie venkova
Foto: archiv autorky

Poezie venkova

29. 3. 2018

Pojďte se se mnou na chvíli podívat na venkov druhé poloviny 19. a začátku 20. století. Na takový, jak ho představovala výstava Venkov v Národopisném muzeu. Článek jsem nazvala Poezie venkova. Uvědomuji si ale, že poezie to byla pouze pro návštěvníky, jimž se nejspíš vybavovaly nostalgické vzpomínky – pro lidi, kteří na venkově žili, to byla zajisté mnohem víc dřina než poezie.

Na malém prostoru spousta krásy a pohody. Na víc než hodinu jsem zcela zapomněla na svět venku. Nerušili mě ani caparti ze školky, kteří se přišli na výstavu podívat se svými učitelkami a pro něž mělo muzeum připraven zvláštní program. Výstava byla interaktivní (nemám to slovo ráda) – každý si mohl na vystavené předměty sáhnout a s některými i manipulovat – např. zatočit klikou máselnice, podojit krávu aj. Zajímavé byly i dobové fotografie a informativní texty na plakátech; část byla vždy určena pro děti. Prostor naplňovaly zvuky venkova – chrochtání prasete, kvokání slepic, štěbetání ptáků, hrčení zemědělských strojů …. Tak schválně – co z toho si pamatujete?

Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Ptáček
Různí podivíni tvrdí že bude konec světa a realisté jim dávají za pravdu, jen se nemohou dohodnout kdy to bude. Faktem ale je že naše civilizace je konečná a ta doba jednou přijde, ale rukama už nebude umět nikdo nic podobného vyrobit. Až se budete rozhodovat kdo je potřebnější, zda člověk s tituly a zlatou kartou nebo kovář co dokáže okovat koně bude už pozdě, proto že podobná řemesla již vymřela. Kdo z vás umí naklepat kosu, udělat si násadu na lopatu, doprovodit prase z chlívka až na talíř a mnoho dalších dovedností našich předků. Vím že to v dnešní době nepotřebujete, ale až????
Libor Ptáček
RE: Milo Holstein. Nerad diskutuji s lidmi kteří nejsou ochotni sdělit o sobě jakékoli informace, viz prázdný profil
Věra Lišková
Nejsem stoletá, ale některé předměty pamatuji. Asi proto, že si předci mnoho věcí vyráběli sami , víc si jich vážili a předměty sloužily desetiletí, takže i v druhé polovině dvacátého století. Odpadu bylo minimálně, až naše doba by se mohla nazývat doba odpadková, zamořujeme už i oceány. V článku se o dřině píše, "víc dřina než poezie", končí jedna věta. Takže vydat tolik energie na reptání mimo mísu , je asi zbytečné. Je lepší vytvořit něco sám, nebo sama.
ivana kosťunová
Necítím potřebu omlouvat se za své postoje a názory, jsme lidé různí a vidíme to každý jinak. Na téhle a podobných výstavách vždy obdivuji tu šikovnost, um našich předků, kteří dokázali vymyslet a vyrobit ty rukodělné nástroje, je to nádherná řemeslná práce, se kterou se setkáváme stále méně a méně. Dokonce se obávám, že časem většina těch řemesel vymizí. A proto budu vždycky podobné kousky obdivovat a zkoumat, k čemu a jak která věc sloužila. Vy se zase dle svého zaměření můžete zamýšlet nad těžkým údělem venkovanů. Já jej nezpochybňuji, ani vám v podobných myšlenkách nebráním, Projevte prosím i vy stejnou toleranci k názorům ostatních. Děkuji. Tím považuji své vyjádření za dostatečné a nebudu je dále rozvádět.
Věra Ježková
Žasnu, jakou diskusi dokáže vyvolat jeden nevinný článek. Bylo by hezké, kdyby kritizující vystoupili z anonymity a případně také něco napsali.
ivana kosťunová
Pane Holsteine, jsem ráda, že zde Věra vyfotografovala různé dávno zapomenuté nástroje, podle četných ohlasů to zaujalo početnou část čtenářů. . Nevím, koho nazýváte rozplývačem, já si to vykládám jako opak škarohlída a to je snad v pořádku, ne ? A mě opravdu zajímá jak ta dřevěná pastička fungovala . :))
ivana kosťunová
Libore, ta drátěná pastička -ano, ale podívej se na obrázek PV 19.
Libor Ptáček
Milo, také tě zdravím jako dalšího "anonyma". Jo, kybycování to by vám šlo.
Libor Ptáček
Předpokládám že bude následovat druhá otázka a to „co s tou myší“? Var 1, hodit obsazenou pastičku do kýble s vodou. Var2, pustit ji malinkými dvířky na boku pastičky sousedům do stodoly.
Věra Ježková
Ivano, nevím, psala jsem to hned ve své první reakci.
Libor Ptáček
Vím, představ si velmi zúžený průchod pro tu myš, (leze se tam horem středním otvorem) kornoutem z drátů, aby se dostala třeba k oříšku. Ale aby vlezla do vnitř, musí ty drátky roztáhnout a zpět proti už zúženému průlezu ze špičatých drátků už to nejde. Jediná metoda chytání živých myší.
ivana kosťunová
A jak fungovala ta pastička na myši na PV19 náhodou nevíš ?
Libor Ptáček
Další pojednání by mohlo být o násadách, topůrkách, držátkách a třeba klikách. Vše se pohánělo ručně a tak ruce přicházely do styku se dřevem pořád. Oni uměli výběrem materiálu, tvarem a opracováním včetně úpravy povrchu najít tu „správnou“ variantu.
Libor Ptáček
Houby houby slavný soude, ale stejně děkuji za krásný článek. Nebylo to ale tak krásné jak se zdá, ale každý rok to byl boj o život a přežití zimy lidí i zvířectva. Všimli jste si třeba že všechny „stroje“ jsou poháněny….klikou, tudíž ručně? Že se dělalo od nevidím do nevidím? Že peníze byly potřebné jako v každé době, ale těch se dobytek ani lidé nenajedli? Všechny pohromy jako nemoci, požáry, sucha a další ztráty nehradila žádná pojišťovna a vše se muselo dohnat zvýšeným úsilím? Nebo třeba stavba stodoly kterou děda stavěl vlastníma rukama za pomoc a oplátku od dalších vesničanů. Víte kolik je na takovou stodolu potřeba kamení do zdiva? Jak dlouho jej vozili z lomu s koňským povozem? Byla to krásná doba? Nebyla, byl to boj o přežití a nikdo z vás by se tam nechtěl vrátit. Nebo víte že mlácení obolí na mlatě (K tomu mlatu. Dělal se ze speciální směsi a jílu a natíral volskou krví. Šlo o to aby ta podlaha do jisté míry pružila, proto že mlácení na „betonu“ by rozbilo všechna zrna.) cepy není žádná jednoduchá věc, a podle počtu mlatců, aby se vzájemně nepotloukly si zpívali rytmické písničky a podle taktu tloukli. Někde jsem četl že jsou písně až pro dvanáct hlasů-cepů, tudíž dvanáctihlas. PV 47 je kotel na povidla kde se důmyslným mechanizmem, kvrdlačkou na svislé hřídeli zajišťovalo míchání povidlové hmoty tyčkou v měděném kotli, dále od tepla topeniště, ještě ten forychtunk mám na půdě a dlouho jsem nevěděl na co to je.
Věra Lišková
Milé seznámení se zajímavou výstavou. Jezdila jsem v dětství na prázdniny na vesnici. Některé předměty pamatuji, v máselnici na kliku stloukala babička máslo. Neměla lednici, smetana se chladila v lochu (kamenný sklep). Na ošatku ( 6 fotka) se do trochu zrní dávala nastojato vajíčka.
Věra Ježková
Děvčata, děkuji. :-)
Alena Vávrová
Věrko, dík, připomnělo mi to moc věcí, jelikož jsem bývala jako dítě až slečinka každý rok o prázdninách na vsi střídavě u obou prarodičů. Měli kravku, kozu, prasátko, králíky , slepice, strýc i koně. Krávu jsem dojila strojně v hod. základů rostlin. a živočiš. výroby v JZD (flákla mě ocasem, to se nezapomíná). Starých zem. strojů jsem poznala mnohem víc, včetně mlátičky. Klásky jsem sbírala, mléko odstřeďovala a máslo stloukala...atd. Vůni babiččiné "almárky", kde měla i šuple na mouku, si pamatuji dodnes. A bez toho šoufku to na vsi nešlo...;-)
Alena Tollarová
Vyrostla jsem na vesnici, ale velkou část těch věcí neznám. Slepice jsme ale měli a ty zase měly čmelíky. Měli jsme včely a medomet. Brány jsem tahala po zahradě a taky válec. I rýč jsem brala jako dítě do ruky, protože živitel rodiny tu najednou nebyl a máma na všechno nestačila. I šoufek jsme měli.
Jitka Hašková
Moc hezky napsané, I když jsem z města, tak valše moje máma prala dlouho, ještě 50. letech, než jsme se přestěhovali do domu se společnou prádelnou.
Hana Rypáčková
Já to zažila u jedné babičky a pratety, hezké prázdniny na vesnici. Moc ráda beru vnoučata na takové výstavy, někdy znají něco z pohádek. Půjčovali jsme si o prázdninách staré chalupy a je jich čím dál méně. Tu pastičku znám- tam vleze , ale ty dráty ji pak nepustí zpět. Lítá tam jak pominutá. Dojit umím, ale není to tak lehké,.
Věra Ježková
Děkuji vám za, až na jednu výjimku, hezké reakce. Mám radost, že jsem vás potěšila. Ivano, tu past jsem nestudovala, ale taky mě zaujala. Paní Halátová, vašemu rozhořčení nerozumím a nemíním se obhajovat. Na vesnici jsem nevyrostla, nemohla jsem tam tedy zůstat. Pásla jsem ale kozu, o prázdninách pracovala na poli. Na zabíjačku jsem byla pozvána jednou a nesnědla jsem z ní nic. Užitečnost práce zemědělců nezpochybňuji. Pamatuji např. kosu, valchu, trakař, chomout, opratě, úl, putnu, holubník, svaté obrázky. K vesnici nostalgický vztah mám a je mi jedno, že se vám to nelíbí.
Hana Polednová
Věrko, znám pár věcí od babičky. Hezky jsi nám tuto dobu přiblížíla fotkami a poučnými popisky.
Marie Doušová
Já si pamatuji , že jsme měli doma valchu na které se pralo a na půdě paličky na paličkování krajek a starou máselnici. Ukázky z výstavy jsou moc pěkné. Dík.
Eliška Murasová
Věrko, vzpomněla jsem si na mnoho věci u mé babičky.Např.fukar, kterému jsme ale říkali burdák a vybavila si, jak jsme jako děti pomáhali při žních. Na valše prala ještě i moje maminka. Moc pěkně jsi to nafotila, dík za vyvolání hezkých vzpomínek.
Lidmila Nejedlá
Věrko, vyrostla jsem na vesnici, tak to všechno znám, hlavně u babičky. Mám venkov ráda i vesnické lidi. Jsou citliví a hodně spjati s přírodou. Krásně jsi výstavu nafotila.
Věra Halátová
Ta otázka: Co z toho si pamatuje? Z druhé poloviny 19. století si nemohu pamatovat vůbec ničeho, ani moje rodiče si něco takového nemohou pamatovat. Z první poloviny 20. století? Bylo mi, nevím kolik, kdy si dítě pamatuje něco zvláštního, ale dívala jsem se, jak u babičky na Jižní Moravě - v Horních Bojanovicích - mlátili obilí na mlatě, tehdy jsem nevěděla čím to mlátili, ale byly to cepy. V té době tam, v té vesnici ještě měli studnu, s rumpálem a nějakou nádobu, kterou spouštěli dolů do studny, a vytěženou vodu si přelévali do kbelíků. U druhé babičky, která bydlela u Veselí nad Moravou, tam měli u domků pumpy. Některá voda byla dobrá, některá nebyla dobrá a ta se převařovala. U této babičky jsem byla ráda, ale to proto, že to byla laskavá žena, která mne měla ráda. Chrochtání prasete mne nenaplňovalo ani nenaplňuje nadšením, slepice, no to mi také nic neříkalo, až na to, že jsem se jednou schovala do kurníku a chytila jsem od těch slípek jakési "muňky". Máselnici ani jedna ani druhá babička neměly, a protože byly chudé, neměly ani krávu. Když mi bylo asi 13, tak jsem chodila pomáhat do kravína kamarádce, která v patnácti ukončila ZŠ a šla pracovat do JZD. No, také mne to nenadchlo. Když jsem viděla, jak babička sekerou odsekává živé slepici hlavu, pak ta slepice bez hlavy ještě chvíli skáče po dvoře, no tak na mne šly mdloby, neobědvala jsem ani polévky z té "živé slepice" ani nic dalšího. Zabíjačka prasete: totéž. Nesnědla jsem ani kousek ze zvířete, které ráno bylo živé a pak viselo mrtvé na háku. A vůbec, když vás to tak naplňuje vzpomínkami, jak vy říkáte, nostalgickými, ptám se: dojila jste někdy krávu nebo kozu? Chodila jste pást husy, sbírala klásky. Nostalgie, původně chorobná touha po domově, váš domov byl na vesnici? Tak proč jste tam nezůstala? Práce zemědělců pro nás, kteří nic takového neumíme, je záslužná, protože bychom umřeli hlady, ať už jíme maso nebo jsme býložravci. Ta výstava asi měla za úkol přiblížit dětem, jak se vyrábí potrava. Ty děti, které vyrostly v paneláku, ty to neví. Pro ně jablko nebo brambora něco, co se dá koupit v supermarketu.
Margita Melegova
Poezie venkova..., zila jsem do sesti let u tety na vesnici a vzpominky - teta sedrena, ale s dobrym srdcem, pro toho co vyrostl v meste to muze vypadat kouzelne.
Naděžda Špásová
Pamatuju si leccos, protože jsem z vesnice a abych pravdu řekla, život ve městě mě těší víc, hlavně kvůli poskytovaným službám a dostupnost zdravotnictví.
Jaroslav Rodzenák
Pěkná záležitost, je zřejmé, že připomínat mladým se musí i by se mělo. Pro nás starší a pokročilé je to pohlazením v dnešní "hloupé" době. Zapomněli jsme si jaksi vážit skutečných hodnot, pokora začíná nebo už je cizím slovem. Děkuji za vepsanou glosu Poezie venkova.
ivana kosťunová
Tak něco bych ještě poznala, ale je to tak 50:50 . Marně jsem přemýšlela, jak funguje past na myši na obr. \PV 19.
Libor Farský
Jako vždy, Věrko, krásná reportáž. Některé podobné předměty jsem kdysi koupil spolu se zříceninou chalupy, ale krávu jsem ještě nikdy nedojil. Asi bych se měl vypravit k zácviku na nekopajícím modelu do muzea. :-)
Zuzana Pivcová
Výstavy tohoto typu se mi líbí všechny. Nejezdit v létě na chalupu, už bych pomalu nevěděla, jak vypadá drůbež a králíci. Natož zemědělské a další náčiní. Pěkná exkurze.
Blanka Macháčková
Moc hezké. Něco pamatuji, něco vlastním, jen ten bubínek s paličkami na paličkování krajky jsem někde zašantročila.
Dana Puchalská
Na některé věci co jsou na výstavě si pamatuj. Byly u babičky na venkově. Dokonce jsem jednou prala i na té valše. Moc hezká výstava. A ty děti z toho musely být určitě nadšené.