Kdo se má starat o seniory? Rodina nebo stát?
Ilustrační foto: ingimage.com

Kdo se má starat o seniory? Rodina nebo stát?

9. 4. 2018

Dožít doma, v prostředí, na které jsme zvyklí. Za pomoci dětí, příbuzných. Tak by si přála strávit poslední fázi života naprostá většina lidí. I když mnoho z nich ví, že to tak nebude.

Paní Jana, bývalá učitelka, si podala žádost o umístění do domova pro seniory už v jednašedesáti, když ještě byla naprosto zdravá a aktivní. Všichni známí se jí divili. Jen budeš zabírat místo těm, kteří péči opravdu potřebují, slyšela ze všech stran. Ukázalo se, že dobře udělala. Na místo v domově pro seniory čekala devět let. Když se na ni v pořadníku dostalo, byla ve fázi, kdy ze všech stran slyšela: Sama doma žít nemůžeš, už to nezvládáš.

„Místo se pro mě uvolnilo v pravý čas, protože trpím řadou nemocí. Nejhorší je Parkinson, ruce se mi třesou čím dál více, už v nich mám problém udržet hrnek, natož se třeba trefit klíčem do zámku,“ vypráví. Přitom má tři dcery. Tvrdí, že ani po jedné z nich přece nemůže žádat, aby se o ni starala. Vysvětluje to tím, že všechny mají vlastní rodiny, hodně práce, navíc se ve věku kolem padesátky samy začínají potýkat s nemocemi svými i svých manželů. „Chodí mi domů pomáhat, uklidit, nakoupit. Odvezou mě, když někam potřebuju. Ale nemůžu po nich přece chtít, aby si mě domů nastěhovaly a věnovaly se mi nepřetržitě,“ tvrdí a chystá se na stěhování do domova pro seniory. Ale přesto, nechtěla byste raději zůstat doma? No chtěla, ale prostě to nejde, nemůžu to po dcerách žádat. Jana se dá označit za typickou českou seniorku jednadvacátého století.

Většina z nich nespoléhá ve stáří na děti. Neuvažují tak, že jejich děti jsou povinny se o ně postarat. Pokud by to tak bylo, byli by rádi. Ale nepovažují to za samozřejmost a už vůbec si nic takového nechtějí vynucovat. Průzkum na toto téma dělala organizace Maltézská pomoc. Vyplynulo z něj, že téměř polovina lidí neplánuje, že by se starala o své staré rodiče, naopak spoléhají na domovy pro seniory či různé asistenční služby. Pouze každý čtvrtý člověk uvedl, že je připraven sám pečovat o staré nemocné rodiče. V průzkumu přitom často znělo, že umístit starého rodiče do domova pro seniory děti nepovažují za ideální a počítají s tím, že ani je samotné toto pravděpodobně nemine. A jsou s tím smířeni.

„Je to velký problém, protože staří lidé odkázáni na pomoc druhé osoby si velmi často přejí zůstat doma, kde jsou zvyklí žít, zatímco ne každému z jejich příbuzných práce či soukromí umožňují, aby si staré rodiče vzal domů nebo se o ně kompletně sám staral,“ říká Jiří Juda z organizace Maltézská pomoc. Právě ta poskytuje služby seniorům přímo v jejich domovech. Není to tak, že by lidé středního věku na své staré rodiče a příbuzné prostě kašlali.

Z průzkumu vyplynulo, že více než polovina lidí navštěvuje své staré rodiče pravidelně, minimálně jednou týdně. Čím jsou děti starší, ideálně když už jsou samy v penzi, tím více času na své staré rodiče mají a tím častěji je navštěvují. Je jasné, že padesátiletá pracující žena má méně času navštěvovat svou matku, než pětašedesátiletá penzistka, pro kterou naopak návštěvy staré maminky mohou být naplněním života, novou aktivitou v důchodu. Dotazovaní lidé uváděli, že nejčastěji svým starým příbuzným pomáhají s běžným úklidem domácnosti, vařením a malými opravami, na které už nestačí. Mnozí uvedli, že jim prostě jen zpříjemňují čas, to znamená, že si povídají nebo jim čtou. Velmi často uváděli, že starým rodičům pomáhají s úkony, ve kterých se už nejsou schopni orientovat, to znamená placení účtů, komunikaci s bankou nebo s poskytováním elektřiny, plynu.

Zkrátka, pomáhají starým příbuzným orientovat se ve světě ovládaném výpočetní technikou, které mnozí lidé velmi vysokého věku už nerozumějí. Každý devátý z dotázaných uvedl, že své staré rodiče doprovází k lékaři. Tato idyla končí v momentě, kdy se zdravotní stav starých rodičů zhorší tak, že potřebují nepřetržitou péči. Tu jejich rodiny zpravidla nejsou schopny poskytnout, případně je tato představa děsí.

Podobný průzkum na toto téma dělala organizace Charita. Vyplynulo z něj, že každý třetí obyvatel České republiky se ve své rodině setkal se situací, že starý příbuzný nebyl schopen žít dál ve svém bytě a zůstal odkázán na pomoc druhých. Dvacet procent dotázaných uvedlo, že se velmi bojí, že je taková situace potká. „Průzkum ukázal na jedné straně pozitivní věc, a sice to, že většina Čechů považuje za přirozené postarat se o starého nemocného příbuzného, zároveň se v něm však ukázalo, že si pod tím mnoho lidí představuje návštěvy či pomoci s nákupem. Těch, kteří si staré nemocné příbuzné vezmou domů, je méně, mají z toho strach. Strach se týká zejména mladých lidí a je spojen s obavami, že by to nezvládli při péči o vlastní rodinu, případně by to pro ně znamenalo ekonomické problémy,“ uvedl ředitel Charity Lukáš Curylo.

Je to velmi závažné téma, které se týká každého z nás. Ukazuje, že o něčem sice sníme, ale ve skutečnosti se chováme jinak. Sympatické aspoň je, že většina z těch, kteří nyní přiznávají, že z péče o nemohoucí staré příbuzné mají strach, počítá s tím, že jednou na tom budou stejně jako oni a také dožijí v domovech pro seniory místo v rodinném kruhu. Prostě proto, že dnešní mladá generace také nevyrůstá v modelu, kde by bylo běžné, že senioři umírají doma.

Takže i dnešní čtyřicátníci zřejmě budou čekat v pořadnících na místo v domovech seniorů a tam pak doufat,  že je jednou týdně někdo z příbuzných aspoň navštíví.

Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libuše Šubrtová
Od r. 2011(když jsem odešla do důchodu) se starám o mamku, které letos bude 94 let. Nemusím psát, jak je to náročné, zejména poslední rok se její stav zhoršil natolik, že sama se cítím vyčerpaně. Proto jsem dala žádost do DD, v současné době řeším denní stacionář v domě s pečovatelskou službou. (tzv. odlehčovací pobyt je obsazený). Letos mně bude 70 let a myslím, že i já mám nárok na svůj důchodový odpočinek. Problém je v tom, že mamka nikam nechce, zvykla si na celodenní servis a nechápe, že i mně roky přibývají a sil ubývá. Dosud bere příspěvek na péči 880 Kč, což je v současné době málo.( ošetřující pěny, krémy, různé masti apod.) Na zvýšení PnP, o který jsem také zažádala, nemohu moc spoléhat, mamka dosud chodí s chodítkem a nají se sama. Zkrátka řečeno, pečovat do vlastního vyčerpání nedoporučuji. Pro sebe uvažuji v budoucnu využít pečovatelské služby, případně pobyt v domě s pečovatelskou službou. Rozhodně bych nezatěžovala své nejbližší (syn s rodinou), mají svých starostí dost, aby se postarali o děti a jejich budoucnost.
olga skopanova
Bože dobrý nejde udělat něco pro to aby ten odchod z tohoto světa nebyl takový horor?
Marie Faldynová
O svou maminku jsem se starala od jejích 70 do 80 let kdy zemřela. Byla ochotna s námi sdílet třípokojový byt, kde jsme bydleli s manželem a třemi dětmi, takže jsme se všichni museli trochu přizpůsobit - ale jsem ráda, že to pro všechny bylo přínosem. Kdyby se babička rozhodla, že s námi bydlet nechce , asi by mne čekalo docházení nebo dojíždění s věčnými obavami, zda mne babička nepotřebuje. Je pravda, že babička nebyla ležící, to bychom zvládli těžko. Jako asistentka neziskovky jsem pečovala o staré lidi v jejich domácnostech - byla to placená služba a má své výhody i nevýhody. Dokud budeme s manželem schopni se o sebe postarat, děti potřebovat nebudeme. A co nás čeká nevíme. Těžko něco plánovat.
Hana Mudrová
Paní Věro H. - v domovech se platí pobyt (lůžko, strava) a péče. Příspěvek nikdy neodpovídá výše potřeby péče, je to jen příspěvek. Ve skutečnosti provoz na lůžko stojí kolem 25-27000, takže platby ve státním zařízení jsou dotovány a je to pomoc větší, než si veřejnost myslí. Z důchodu musí být 15% a doplácení rodinou je dobrovolné - což ovšem při nedostatku míst poněkud mizí. Proč se má starat stát? První se má starat člověk sám, s rodinou. Ano, je šílené, pokud dochází k agresi, dnes je naštěstí i pár vzdělávacích možností, jak pečovat, sem tam se objeví šance na oddechový čas, ale je to málo. Nicméně, pokud se rodina stará - a my tu máme velice obětavé pečující, vy chovává další generace k tomu, jak bude nakládáno s ním. Proto mluvte do toho, co chcete, co si představujete, co chybělo. Zkušenost stará nějakých deset roků již nemusí odpovídat dnešním možnostem. Znám rodiny s umírajícím člověkem, kde byl opatrovaný člověk spokojený, usmívající se - a diagnózu překonal o měsíce. S podporou mobilního hospice, jejich psychologa a pod. Půjčili si pomůcky, doba péče se počítá jako odpracovaná. Jsou to začátky, ale jsou tady také kvůli křiku těch, co se nechtěli udřít a vyčerpat až na kost. Tíše naříkat a vzdychat nepomůže. Starejme se o svou budoucnost, i lidé s demencí mohou být velmi spokojení.
František Pašingr
Moji rodiče již žádnou péči nepotřebují, takže jsem na řadě já. Řeším otázku, k čemu je mi život, když nebudu zvládat vydělávat a běhat za holkama. Řešení znám již dávno. Překazit mi to může jen nehoda, kdy upadnu do kómatu, ale to pak není můj problém.
Věra Halátová
Můj tchán s námi bydlel a starala jsem se o něj. Můj otec, který měl Alzheimera a byl dost agresivní, toho matka a sestra umístily v sociálním zařízení. "Stát se stará" - snad v tom smyslu, že to zařízení existuje. Ale ten nemocný člověk tomu zařízení odevzdává celou svou penzi a zařízení si na něj od státu vybírá příspěvek na bezmocnost. Zajímalo by mne, jak by se dokázala ta žena, která článek napsala, o takového člověka doma postarat. Můj otec, např. fyzicky matku ohrožoval, vyvrcholilo to tím, že ji chtěl vyhodit z okna. Můj manžel měl rakovinu prostaty, došlo k metastázám, které byly v čelní kosti, v kýčlích. Když jsem měla dvě děti a musela chodit do práce, jak bych mohla o něj pečovat 24 hodin denně a dávat mu infuze s prostředky tišícími bolest? Ano, bylo by to hezké a lidské, mít tolik finančních prostředků, aby ten postižený mohl být doma, ve svém prostředí, a já mu mohla zaplatit odpovídající péči, tedy domácí ošetřovatelku, nemocniční polohovatelné lůžko, zvláštní koupelnu a WC. Filosofické úvahy toho článku jsou k ničemu. Nepíšete k příslušníkům královské rodiny.
Hana Mudrová
Mnoho zde zmíněných problémů je systémových. V posuzování PnP se chystají změny, protože posudkářů ubývá a navíc často na závěry sociálních pracovnic neberou zřetel. Další bolestí je, kde vzít odborníky na sociální šetření - včetně toho, jak je zaplatit. Máme od r. 2015 skvělou metodiku-ale má sociální praocvník čas na doporučenou přípravu, čas na šetření víc, než 1/2-1hodinu? A co sepisování? Příklad: Ve vyhlášce je psáno, že klient zvládá životní oblast, jestliže... A nyní je čerstvě doporučeno, nepoužívat slovo zvládá/nezvládá, neboť to je hodnocení a hodnocení nepříslůuší sociálnímu praocvníkovi, nýbrž lékaři, který dotyčného neviděl... S odvoláním je potíž, že bude vyhodnoceno v rámci doby, kdy proběhlo řízení, pozdější zhoršení se nepočítá. Bývá tedy někdy lepší počkat do konce řízení a po několika týdnech znovu požádat (návrh na zvýšení). Tato bych doporučila u onkologických onemocnění a rychlého ztrácení sebeobsluhy. Soc.pracovnice z terénu stále volají po službách pro pečující, po možnosti zázemí, v němž lidé zůstanou doma. Sama znám lidi na lůžku, kteří doma jsou. Pomáhají jim přátelé, sousedi, peč.služba. Není nutné "uklidit se do křoví a chcípnout", jak jsem už slyšela. Co nutné je, jsou zvedlé hlasy lidí, kteří potřebují ve svém okolí to, co jim pomůže. Seniorbusy, lavičky, veřejné toalety, pečovatelskou službu, domovinky, denní centra... Máte své obce, zastupitele, chtějte změny. Je to váš život, vaše (i moje) stárnutí. Připravujte se, přemýšlejte, co potřebujete změnit.
Jana Slavíková
Chci reagovat na titulek článku, protože vždy se stará rodina. Ať je starý člověk doma nebo v nějakém zařízení finanční náklady jdou za rodinou. Do zařízení jde důchod, příspěvek na péči (ten lze získat i při péči doma) a v případě, že to nestačí i příspěvek od rodiny. Vím, o čem mluvím. Moje matka (91 let) je již 10 měsíců v domově se zvláštním režimem, protože s rychle se rozběhnutým Alzheimerem již ve svém bytě sama zůstat nemohla. Byla jsem ráda, že se mi docela rychle podařilo zajistit místo v soukromém zařízení, protože domov se stejnou péčí (zřizovatelem je Město, tedy samospráva a nikoliv stát) je plně obsazen a čekací doba se počítá na roky. Paní Jana z článku se zachovala velmi prozíravě.
Anna Najmanová
Dobrý den, s paní Janou A. souhlasím. Zůčastnila jsem se přednášky se soc.pracovnicí a následně byla diskuze. Paní, která denně dojíždí 25 km k 85 leté mamince pomáhat, měla dotaz, jak se vlastně žádá o příspěvek na péčí a kdo má na něj nárok. Za její maminkou soc.pracovnice byla, ale stará paní řekla, že je naprosto soběstačná. Při tom to není pravda! Dcera ji v zimě musí vynést popel, nanosit dříví, uhlí, nákupy, uklidit, postarat se, aby maminka měla vše při ruce a nemusela z domu ven. Když soc.pracovnice vidí, že stará paní má vše v pořádku, tak odejde s tím, že je "soběstačná" a příspěvek se nevyřídí. Mám hodně nemocného manžela, který dostal příspěvek na péči, ale soc.pracovnici také tvrdil, že je naprosto soběstačný. Přitom je schopný akorát uvařit v rychlov. konvičce vodu, zalít si kávu a nic víc. Pokud nemá na talíři na stole jídlo, nejí. Něco uklidit, zařídit, někam dojít, o tom nemůže být ani řeč. Soc. pracovnice musí být hodně "lidská", aby se dovtípila a doklady vyřídila pro spokojenost pečující osoby. Přeji hezký den.
Jana Anlaufova
Dobry den.Tak ted tady čtu kdo se ma postarat o seniory.Nezlob te se ale doslova mě to zveda ze židle.Ja se o maminku ktera ma AD a Parkinsna staram už rok.Byl ji přiznany přispěvek na peči a ted dobře čtětě 880kč.Tohle ji bylo přiznano před rokem.To na tom nebyla ještě tak špatně jak dnes,ale rozhodně to nebylo na přiznani 1stupně.Takže jsem se loni v Březnu 2017 odvolala.A mame Duben 2018 a pořad nic.Posilam nove zpravy a už několkrat sem tam volala.Marně.Pry nejsou posudkovi lekaři.Taky mi bylo zděleno že opravdu někdy klient zemře než se dočka.Ja už sem v koncich.Chodim do prace aspon na DPP.Jenže.Vydělam Zhruba 4000.Stoho si sama musim zaplatit zdravotni.Něco projedu a sem takřka na nule.Ale co mam dělat.Navic zdravi maminky jde opravdu skopce a bojim se že my budeme ten připad kdy se klient nedočka.Takže kde je ta pomoc když se chcete postarat?Jenom řeči.Už fakt nevim jak dal.Nikdo vam neporadi a nepomuže.Musite čekat.Ale na co vlastně???
Margita Melegova
Uz davno jsem rozhodnuta a prihlasena v DD, cast mych potomku zije v jine oblasti, pri chozeni do prace by nezvladli dojizdet 40 km sem a dalsich 40 zpet a dalsi to ma 400 km, copak bych mohla pozadovat takovou obet. Zaklepu si pro stesti at jsem dlouho sobestacna.
Věra Ježková
Vzhledem k tomu, že nemůžu očekávat, že se o mne na stará kolena někdo postará, pomyslela jsem už také na to, dát si žádost do DD. Jenže v tom u nás to prý funguje tak, že si ji člověk může podat, až pokud nemá byt (slyšela jsem od důvěryhodné osoby). Když jsem si to teď chtěla ověřit, nenašla jsem ani příslušné webové stránky. Tak se začnu poohlížet jinde. Maminka je třetím rokem v DS – má Parkinsona.
Marie Novotná
Jana to napsala i za mne.
Jana Šenbergerová
Je snadné myslet si cokoliv, dokud se člověk v takové situaci neocitne. Děti mám daleko a je mi dobře tam, kde jsem. Zatím. Bude-li nejhůř, máme tu dům s pečovatelskou službou i domov důchodců s celodenní péčí. Rozhodně nemám v úmyslu komplikovat život dcerám, které mají i beze mě starostí nad hlavu.