Co sport dal a vzal
Ilustrační foto: pixabay.com

Co sport dal a vzal

15. 4. 2018

Tak trochu parafráze na název románu Betty Mac Donaldové "Co život dal a vzal“. Jen ten sport se vstupem knihy Gabriely Koukalové na trh je dnes o něco aktuálnější než život sám.

Představte si dvouramenné váhy. Na jednu stranu misek nakládáte pozitiva a jistoty a na druhou logicky negativa a nejistoty. Je těžké být v tomto případě objektivní, protože každý máme jiné zkušenosti, jiné prožitky a jiné povědomí o dané problematice. Dovolte mi moji úvahu na základě mých zkušenosti.

Slovo sport je anglosaského původu a odvozuje se od slova disport. Znamená obveselení, rozptýlení, vlastně útěk od práce, od povinnosti k zábavě. (Wikipedie)

Sport je potřeba rozdělit na rekreační, výkonnostní a vrcholový.

Pro první typ platí definice na 100%. Pokud se sportem bavíte bez ohledu na talent a dispoziční předpoklady, jsou jednoznačně váhy nakloněny k plusům. Spokojenost z pohybu, nadšení ze zdaru, zocelení z nezdaru (není důležité vyhrát, ale zúčastnit se), endorfiny, posílení svalů a charakteru (někdy), a když je třešničkou na dortu fair play – úžasná radost z odvedené práce. Vlastně zábavy, protože dle definice jsme od práce utekli. Rekreačně se dá sportovat od útlého mládí až po nezdolné stáří. Dá, ale nemusí. A ta volba je další benefit.

Jinak už je to u sportu výkonnostního. Bez potřebného talentu to nejde. Z výhry se radujete, z prohry máte chmury, zlost, stres, komplex… Trenér zvyšuje motivaci, protože usoudil, že ji máte asi malou. A jaký zvolí způsob, je jen na něm. On je odborník. Pokud děláte kolektivní sport, vina nemusí být jen na vás, ale u individuálního sportu za to můžete jen a jen vy. A vy musíte mít víru v to, že se budete pod jeho vedením zlepšovat. Pakliže ji nemáte, změňte trenéra, nebo se vraťte k rekreačnímu sportu a radujte se, že v něm budete patřit k těm lepším.

V této skupině vznikají dvě větve nadšených sportovců. Jedna, která u výkonnostního sportu zůstává, baví se jím, protože ráda soutěží a bez pohybu jako by nebyla. Zúročuje svůj talent ve prospěch svého ducha. Svoji výkonnost posoudila tak, že jednou to pro ni bude fajn koníček a bude mít na co vzpomínat (můj případ). Druhá větev chce stoupat výš a výš. Někdo začíná upřednostňovat vzdělání před sportem, tak trochu bojuje s místní popularitou, a dost často posiluje sebevědomí na úkor svalů. Mladí fotbalisté, co si myslí, že z nich bude Messi, mívají to sebevědomí širší, než jsou ulice provinčního města, za které kopou. Dokonce za zápas okresního charakteru dostanou i nějakou tu kačku. To se to, pane, v šestnácti žije! V sedmnácti se rozhodnou, že za úspěchem musí do velkoměsta. Opouštějí svoji školu, rodné hnízdo a s patřičnou pompou odcházejí. V devatenácti se velmi často vracejí, bez úspěchu a bez vzdělání. Talent je totiž poznat na první pohled, ale odhadnout, jak s ním dotyčný naloží, je už složitější. Na misky vah se kladou ambice, vytrvalost, cílevědomost, píle, sebevědomí, charakter – jen záleží, na kterou stranu to pokládat. A těch pár šťastných, kteří se s výkonnostním sportem poperou se ctí, míří na třetí metu.

Sport vrcholový. Sport, kde se mění definice. Utíkáte od zábavy k práci. Dřete a za vaši dřinu jste podle výkonu (a druhu sportu) ohodnoceni. Národem milovaní a zatracovaní sportovci. Jak křehká hranice je mezi tím. Zasloužený úspěch je jistě opojný, přináší pocit neskonalého štěstí, protože vy jste ten, kterému tu hymnu hrají a na koho můžou být všichni hrdí. Ale když přijde neúspěch, je to velmi bolestivé.  Hledají se důvody, ale veřejnost příčinné souvislosti nevidí. Žijete s tím, že, jako vrcholový sportovec dřete od nevidím do nevidím, vaše soukromí je věcí veřejnou a první nezdar vás šoupne do pytle k lajdáckým živlům. Být pod tlakem neustálých kontrol, sponzorů, médií – další fakt, který kloní váhy na stranu mínusů. Dost často pochroumané zdraví, někdy i nečekaná smrt. I to je vrcholový sport. A čím zakončit kariéru? Na trenérství nemáte ukončené vzdělání, na práci v médiích talent, na podnikání zkušenosti, a tak řešíte, co s vaším mladým životem. Vrcholoví sportovci, kteří ukončili svoji karieru a na které je vidět, jsou jen zlomkem z těch, kteří se topí v nejistotě. Nejen finanční.

V úvaze o pocitech vrcholového sportovce jsem laik, nikdy jsem v těchto vodách nebrouzdala (jen pár mých známých ano), ale věřím, že při úspěchu je to život velmi šťastný. Jen na neúspěch musí být člověk dobře psychicky připravený, jinak je semlet mlýnskými kameny nesoudné veřejnosti a soudícími médii.

 

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Hezky jste to napsala.
Lidmila Nejedlá
Sport mne provázel celým životem. Atletika, zimní sporty, horolezení...byla to dobrá průprava pro můj těžký život.
Libor Farský
Velmi zdařilá úvaha, tleskám.
Dana Puchalská
Já jsem chtěla dělat vodní sporty a hlavně veslařský sport mě moc imponoval. Táta mě jednou vzal mezi lidi co to léta dělají a ukázal mi holky veslařsky. A ptal se mně jestli chci vypadat jako stěhovak. Když jsem viděla ty bicepsy a tricepsy a ramena přes celá záda, tak jsem od toho upustila. A radši jsem se věnovala vodním sportům jen rekreačně. Ale kdykoli je v TV nějaký přenos jak z kanoistiky tak i z veslařských závodů zák se ráda kouknu. Moc se mi líbí divoká voda. V tom směru jsme my Češi jednička.
ivana kosťunová
Můj táta měl také ambice udělat ze mě sportovce. Když mě naučil lyžovat, přihlásil mě na nějakou soutěž okresního formátu v běhu na lyžích. No tak jsem teda běžela mezi ostatními soutěžícími a v duchu si říkala, že nějak doběhnu a bude klid. Jenže táta stal u trati, a mě začal povzbuzovat, ma-kej ma-kej. Já jsem měla co dělat, abych vůbec běžela, tak jsem se naštvala, zahodila hůlky a řekla-makej si sám ! Sice jsem ty hůlky pak zase sebrala a doběhla do cíle, ani jsem nebyla poslední, ale táta pochopil, že výkonný sportovec ze mě nebude. Chyběla mi soutěživost.
Zuzana Pivcová
V Lomnici nad Popelkou, kde jsem jako dítě vyrůstala, byl některý sport docela na úrovni. Tak třeba skokan na lyžích Karel Kodejška, hokejista Vláďa Martinec, proti nám bydleli Krejcarovi, pán byl atlet, paní snad dokonce členka čs. poválečného gymnastického družstva. Hodně se tam provozovala atletika a skoky na lyžích. Ale to se s tím dnešním sportem nedá srovnat. Jistě, není snadné stát se vrcholovým sportovcem. Jsou slušně placeni, ale musí podat špičkový výkon, a to asi jen tak někdo nedá. Finančně nadhodnocený mi ale připadá světový tenis, fotbal a hokej. Díky, Blanko.
Věra Ježková
Sport ke štěstí nepotřebuji. Jako dítě jsem ráda lyžovala a jezdila na kole – to i jako dospělá, pokud jsem měla možnost. Tělocvik pro mě býval utrpením, hlavně nářadí. Nejsem soutěživá. Za mlada jsem sledovala hokej, teď se ráda podívám na atletiku (i když rozdíly v setinách vteřiny mě nevzrušují). Co se mi velmi nelíbí, je množství peněz investovaných do sportu. Nezávidím, ale říkám si, kdyby se tak raději využívaly v pomoci lidem - ve zdravotnictví, vývoji léků.
Naděžda Špásová
Blanko, říká se přece - sportem k trvalé invaliditě. Je to pravdivé jak pravda sama. Dneska je sport hlavně o penězích. Když je máš, děti sportujou, když jsi z chudýho kraje, tak maj děti peška. Točí se v tom obrovské sumy, ale že dvacetiletý dostane infarkt, že jsou ve čtyřiceti trosky, to nikoho nezajímá.
Mirek Hahn
Trochu jezdím na kole, trochu občas chodím. Turistiku mám moc rád ale na delší přechody už nemám nohy. Ale střežím se toho abych svoje aktivity nazýval sportem. Sport mi otrávila právě ta kategorie vrcholového sportu, souboj sponzorských peněz, dopingu a chorobně přepjaté motivace vyhrát za každou cenu.