Vlakový průvodčí? I kombinace Masaryka a Frištenského
FOTO: autorka a archiv ČD

Vlakový průvodčí? I kombinace Masaryka a Frištenského

15. 4. 2018

Také si pamatujete dobu, kdy byli, či spíše byly průvodčí nedílnou součástí cestování v tramvaji, v trolejbuse, autobuse, a samozřejmě ve vlaku? Ten nakonec zůstal jediným, kde se s nimi setkáváme.

Zatímco v rychlíku s mírným úsměvem procházejí vlakem, požádají o jízdenku, zkontrolují její platnost, ověří případnou slevovou kartu, vše se odbude během několika vteřin a průvodčí pokračuje dál. Ostatně, není se co divit - v naprosté většině „své“ cestující nezná, a když není žádný problém, nemá důvod se jimi zabývat.

To v lokálce na regionální trati je to jiné. Tam se s průvodčími cestující většinou znají a podle toho to ve vlaku vypadá. Na oficiálnost se až tak nehraje, tam to žije. Velmi ráda vzpomínám na vždy rozesmátého průvodčího. V ranním vláčku zvesela zahalekal na děcka, jestli mají všechny úlohy, dámy nezapomněl pochválit, když jim to ten den mimořádně slušelo, s muži dal řeč na sportovní téma. Ve vlaku bylo navzdory časné hodině a případné „sibérii“ za okny příjemně, a do práce i školy jsme mířili dobře naladěni. Díky panu průvodčímu!

Dalším výrazným průvodčím je udatný mladý muž. Svou práci dělá zjevně rád. S cestujícími vlídně komunikuje, a má-li chvilku, podebatuje. Kamarádka, která prodávala dlouhá léta jízdenky na nádraží ve Valašských Kloboukách, o něm říká, že je to kombinace myslitele Masaryka a zápasníka Frištenského. Pan průvodčí má přirozenou autoritu a pozorovat jej, jak například bravurně zvládá organizaci výlukové autobusové dopravy, dává jeho netradičnímu hodnocení za pravdu.

Samostatnou kapitolou jsou průvodčí ženy. Je obdivuhodné, jak často v nepřízni počasí a jistě i ve směnách pro normálního smrtelníka časově nepředstavitelných, svou práci zvládají. Ženy průvodčí vždy pečlivě zkontrolují platnost slevové karty, ale na druhou stranu nezapomenou dát dítěti barevnou jízdenku s básničkou. Před časem jsem jela s průvodčí, která ještě neměla uniformu, jen červenou pásku na rukávu a osobní číslo. Zeptala jsem se jí, zda je s prací spokojena. Ano, je, jenom ji chvílemi nahání strach to množství druhů cestovních dokladů - ten má jízdenku papírovou, jinému ji musí prodat, další má doklad na mobilu, jiný nastavuje papír s kódem. Ano, vše se mění, i práce průvodčích. Jsme zkrátka ve třetím tisíciletí.

Před časem jsme jeli s manželem vlakem a za mnou se ozvalo mírné cvaknutí: „Průvodčí jde,“ říkám. „Ale prosím tě, kde to žiješ, copak průvodčí dnes cvakají jízdenky?,“ vrátil mě manžel do reálného času. Nebyl to průvodčí. A mně se v tu chvíli vybavila vzpomínka na sedmdesátá léta, kdy mezi stanicemi Kunovice, Uherské Hradiště a Staré Město jezdil vlak a některé vagóny měly uprostřed kamna na uhlí a k povinnostem průvodčích patřilo v nich topit. Neměly jsme s kamarádkou lepší nápad, než do kamen iniciativně naložit. Ve chvíli žhnula a my byly rády, že z vlaku můžeme vystoupit dřív, než si toho průvodčí všiml.

Ale časy se skutečně změnily, a ne vždy k lepšímu. Poté, co většina malých nádraží osiřela a na cestující se dívají jenom černými okny bez života, nezbývá, než doufat, že to stejně nedopadne s průvodčími. Doufejme, že se někde nerodí plán, jak tuto profesi zrušit. Bez průvodčích by cestování vlakem ztratilo část svého kouzla. Znám starého pána, který je tak zoufale sám, že několikrát denně jezdí vlakem ze své obce do tři stanice vzdáleného většího města. Pro něho jsou průvodčí a cestující částečnou náhradou neexistující rodiny

A na závěr dovolte čerstvou vzpomínku. Jela jsem s pětiletým vnoučkem, který měl zlomenou ručku, a mě čekalo poměrně složité vystupování na naší vlakové zastávce. Paní průvodčí nezaváhala ani chviličku, vyskočila z vlaku, vnoučka snesla na perón a na dovršení všeho dobrého pan „mašinfíra“ na kloučka zatroubil. Možná oba porušili kopu předpisů, ale radost to byla veliká!

 

Alena Kučerová pro portál i60

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helenka Červenka
Pamatuju si ostravské autobusy s kukaní pro průvodčí, jezdila jsem do školy tři stanice a pamatuju si, že se ke mně musela vždy hluboko sehnout pro třicet haléřů, které jsem jí za dětský lístek podávala. Tramvaje jezdili ještě neuzavřené a průvodčí s brašnou prošel jeden vůz a pak přestoupil do vlečňáku. Jako děti jsme toho využívaly ke svezení zadarmo jednu zastávku, kterou jsme si zkrátily cestu do školy. Dnes mají průvodčí zodpovědnost za kdeco. Zrovna minulý týden stála průvodčí celou dobu u dveří, které nahoře blikaly červeně a mobilem se domlouvala /asi s mašínfírou/ že i když jsou zavřené, svítí a že je teda bude do další stanice hlídat.
Alena Tollarová
Vláček s kamny na uhlí si taky pamatuji z trati Kralupy n.Vlt./Neratovice. A při cestách do školy průvodčí z krabičky (což byl nejnovější maďarský autobus), která nejčastěji musela vyzývat cestující, aby se tam vzadu zmáčkli ještě víc!
Zuzana Pivcová
Zdena J.: Podávání jízdenek tam bylo obvyklé. Já jsem byla v Gagře (Abcházie) a pluli jsme na mys Picundu. Zpátky jsem jela rozdrcaným autobusem, který všude stavěl a nastupovali místní lidé, Všichni posílali peníze zezadu dopředu k řidiči s komentářem: Pěredajtě adin po pjati (čili chtěli jeden lístek za pět kopějek). Napřed jsem koukala jak jelen, co to chtějí, ale pak už jsem se do té předávající řady stojících zapojila taky.
Josef Borecký
Jako dnes si vybavuji sice ne průvodčího, ale řidiče autobusu, který tuto roli taky zastával a před odjezdem z výchozí stanice od nádraží v Českém Brodě procházel s koženou brašnou autobus od zadu, prodával a štípal lístky a byl velmi žoviální a vtipný k ženám a slečnám zvláště. Legendární pan Šedina jednou proštípl jedné slečně i její delší nehet. A ani se nezlobila. :)
Zdenka Jírová
Pamatuji se samozřejmě na jmenované typy průvodčích. Někdy mi i trochu chybějí. Vzpomínám si, že při své návštěvě Soči v bývalém SSSR, jsme se rozjeli sami s manželem něco shánět do vzdáleného obchodu až někde na předměstí. Nevěděli jsme, kde nebo jak si koupit jízdenky. Prý máme jít dovnitř, že se tam kupují. opravdu tam seděla jakási paní průvodčí. jenže my nastoupili na opačné straně trolejbusu, který byl narvaný a neznali jsme částku za jízdenku. Tak nás domorodci upozornili , ať pošleme peníze po spolucestujících, že ji dostaneme. Podávali si naše peníze jeden druhému, průvodčí vydala jízdenku i zbylé peníze a to vše šlo stejnou cestou k nám. Moc se nám to líbilo. Všichni spolupracovali.
Zuzana Pivcová
Vlakem jezdím ráda dosud a musím konstatovat, že průvodčí jsou až na výjimky zdvořilí a srdeční. Ale už i u některých "venkovských" spojů - motoráků je obvyklé, že jsou bez průvodčích. Vzpomněla jsem si na náš sraz od základní školy, kdy jsme jeli z Lomnice nad Popelkou dvě třídy motoráčkem do restaurace v příští stanici Nové Vsi. To motorák ještě nezažil. Když se vlak vracel z Paky a projížděl kolem restaurace, stáli jsme na terase a mávali na strojvedoucího, ať zastaví a jde k nám. Bylo to tak blízko, že jsme byli na dosah. Tam je to cestování ještě fajn. :-D
Věra Ježková
Coby Pražačka samozřejmě pamatuji průvodčí v tramvajích – ty chodící s brašnou přes rameno i ty sedící v „ohrádce“. Vlakem jezdím ráda od dětství, teď už ale málo. Avšak pokaždé, když se průvodčí blíží, radostně hlásím, že jde pan štiplístek (paní štiplístková). Hezké vzpomínky.
František Pašingr
Obávám se, že průvodčí nahradí apka. Jako již asi nejsou hradlaři.
Libor Farský
Milé vzpomínky.
ivana kosťunová
Patrový vlak ? To u nás na vsi nebylo :))
Dana Puchalská
Krásný článek. Děkuji za připomenutí doby, kdy jsem jezdila vlakem( hlavně lokálkou) v Jižních Čechách. A taky vlakem s našimi za babičkou. To se mi pro změnu líbilo v patrovém vlaku. A to se ten pan průvodčí skutečně naběhal po těch schodech.