Jak delegovat povinnosti?
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak delegovat povinnosti?

28. 4. 2018

Zajela bys mi nakoupit? Pomůžeš mi s úklidem? Tohle nezvládnu, budu potřebovat pomoc. Tomu nerozumím, vysvětlíš mi to? Jsou to věty, které dovedou výrazně usnadnit život. Přesto je říkáme málo, neradi. Máme pocit, že se jimi takzvaně shodíme, naznačíme neschopnost. Ale proč?

„Pokaždé, když přijdu do banky, připadám si naprosto nemožná, protože tam na mě ti mladí úředníci mluví rychle a diví se, že neovládám internetové bankovnictví,“ vypráví osmasedmdesátiletá Olga z Ostravy. „Je mi trapné přiznat, že mi to s počítačem moc nejde, že mě to nebaví, tak vždy přikyvuji, že rozumím, že vše doma zvládnu. Výsledkem je, že jsem nedávno prošvihla jeden termín splatnosti, protože jsem prostě nevěděla, jak to udělat. Připadám si neschopná a snažím se, aby to okolí nepoznalo,“ vypráví.

Její mladší kamarádka Eva přistupuje k životu naprosto jinak. Ve stejné bankovní pobočce nedávno řekla mladému úředníkovi: „Mladý muži, zachraňte mě, udělejte vše za mě, vůbec už té technice nerozumím a mám v životě spoustu zajímavějších věcí na práci, než se učit posílat peníze přes internet. Mladík se smál, ochotně vše udělal a vyptával se, jaké zajímavé věci dělá. Takže si ještě nakonec  hezky popovídali, na která místa v Itálii oba rádi jezdí. Dal jí svou vizitku s tím, že se má příště obracet přímo na něj a Eva to tak dělá.

„Role bezmocné lehce střelené staré dámy se mi osvědčuje v řadě životních situací a v různých prostředích,“ říká dotyčná se smíchem. Ona totiž bezmocná vůbec není, jen se rozhodla nekomplikovat si život. Umí delegovat povinnosti, jasně formulovat svá přání, nedělat nic, co jí není příjemné. A je jí úplně jedno, co si o tom lidé myslí. Když jí doma dochází prášek na praní, sůl, mouka a další věci, které by při nákupu její tašku zatížily, volá zásadně synovi. „No co, pořád jezdí autem, tak co mu udělá, když občas mámě přitáhne těžký nákup? Já kvůli němu tahala těžké tašky celé mládí, aby měl pořád co papat. Jasně, že bych to unesla, ale proč to dělat?“ vysvětluje Eva. Její kamarádka Olga naopak odmítá příbuzné žádat o cokoli, i když má problémy s chůzí. „Nebudu otravovat, musím se snažit vše zvládnout sama. Jakmile budu spoléhat na pomoc druhých, je konec,“ podotýká.

Dva naprosto odlišné způsoby přístupu k životu. Lidé, kteří tyto dvě ženy znají, se shodují, že jim Eva připadá spokojenější, vyrovnanější, je s ní větší zábava. Má hodně přátel, její příbuzní jí často volají s dotazem, zda něco nepotřebuje. Protože vědí, že si na rovinu řekne, co potřebuje. A že sice pořád něco potřebuje, ale zároveň neprudí, prostě jen oznámí přání, syn nebo dvě vnučky jí ho splní a obě strany mají klid a jsou spokojené.

Takový přístup k životu vůbec není špatný. Většina lidí úspěšných v práci, ať už jde o manažery nebo podnikatele, takto jedná. Jasně řeknou svá přání, představy a pak na podřízené či kolegy delegují povinnosti, které delegovat lze. V běžném životě se lze také tak chovat a kdy jindy to zkusit, než ve vyšším věku. V mládí a ve středním věku šlo přesouvat povinnosti a práci těžko, to jí má zpravidla člověk víc, než je schopen zvládnout. Ale když jsou děti dospělé, člověk je v penzi nebo třeba ještě pracuje, ale už nemusí urputně budova kariéru, to je jiná. To je ten pravý čas naučit se usnadnit si život. Dělat to, co nás naplňuje a nemyslet na to, co si o nás budou myslet lidé v okolí. Co si pomyslí mladinká úřednice v bance, když jí řekneme, že neumíme ovládat internetové bankovnictví, že chceme chodit do pobočky, kde vše potřebné úředník udělá za nás? To je přece úplně jedno, co si myslí. Co si pomyslí vnučka, když ji požádáme, aby nám přišla uklidit byt? Že otravujeme? No tak otravujeme, ale sobě život usnadníme. Však ona také jednou pochopí, co to je, když člověka naprosto vyčerpají i dříve naprosto běžně zvládané domácí práce.

Lidé, kteří pracují se seniory, velmi často říkají, že právě lidé vyššího věku se zdráhají o něco požádat, vymáhat svá práva a povinnosti, vyslovovat svá přání. „Mnozí mají pocit, že budou takzvaně na obtíž. Jde o generaci, která nebyla zvyklá o něco prosit, žádat. Když se dostávají do problémů, berou to mnohdy spíše jako své osobní selhání a nechtějí si slabost připustit,“ říká Jan Lorman, zakladatel společnosti Život 90, která organizuje řadu akcí pro seniory.

Delegovat povinnosti neznamená rozkazovat, být generálem, který řídí životy jiných. Požádat, poprosit, to je umění, velká diplomacie. Způsoby, jak to provádět, jsou různé, někdo to říká přímo, někdo roztomile klikatě. Fakt je ten, že lidé, kteří toto umění ovládají, jsou zpravidla spokojenější než ti, kteří urputně tvrdí: všechno zvládnu sám.

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
olga skopanova
Myslím že lidé by se měli snažit zvládnout co nejvíc věcí protože svět se vyvíjí mílovými kroky a na nás starší nikdo ohled brát nebude aby ti zastánci složenek jednou nebyli překvapeni že byly zrušeny.
Zdenka Jírová
Naprosto souhlasím s článkem. Vše říkám rovnou klidně s požádáním, zda by mohli mi pomoct a kdy. Bez vymlouvání mi vycházejí vstříc, já na oplátku vycházím vstříc vd věcech , které zvládnu : pohlídám vnouče, uvařím oběd, nakrmím psa nebo kočky, když jsou na dovolené.Jako rodina neřešíme žádné konflikty, děti jsou zvyklé také říct vše. Starala jsem se o svoji maminku, nedovolila jsem jí umývat okna nebo dělat velký úklid. Vždy jsem jí to přišla zdělat a starší dcera chodila se mnou, Proto jí to nedělá žádné potíže, když potřebuji pomoci s okny, protože už nevylezu na štaflíky nebo mi přiveze těžký nákup. Odveze mne k doktorovi do krajského města, když tam musím na ošetření. Přijdou ke mně, s radostí, když se zamilovaly, ale i se žalostí ,když to nevyšlo,
Věra Halátová
Nikdo neumí všechno. Vůbec nikdo na světě. Ten mladý bankovní úředník umí jen tu svou práci a třeba doma neumí ani zatlouct hřebík do zdi. Paní Olga, když nevládne s počítačem a neumí platit elektronicky, ať to nedělá, stále se dá platit tak, že se v bance podá vyplněný a podepsaný převodní příkaz. Na většinu plateb chodí složenky. Formu platebního styku si sjednává klient sám, tak když si v pojišťovně sjednám, že pojistné budu platit elektronicky, tak to nejprve musím umět. A když to neumím, platím složenkou. Přece kvůli tomu, že si chci koupit novou televizi, nezačnu studovat vysoké učení technické, fakultu elektrotechnickou, od toho snad jsou odborníci, aby mi poradili. Stejně mi poradí tak, abych si koupila tu nejdražší televizi. A co se týká toho, že požádám o službu své potomky? To je snad samozřejmé, já jim také pomáhám a každá pomoc musí být reciproká.
Marie Ženatová
Internetové bankovnictví ovládám, ale občas jsem moc ráda, když mi dcera nebo vnučka s něčím pomůže, vnuk mi dělá účtenkovku. A před většími svátky mi chodí jiná vnoučata víc vygruntovat - snad by to nebylo ani zapotřebí, ale oni to dělají rádi a já jim jen něco uvařím a jen se divím jak rychle se kmitají u mnoha oken... Zahradu seču sama, ale když mi někdy tráva přeroste tak jsem moc vděčná za pomoc dalšímu vnukovi s lepší sekačkou... Ale jinak se snažím být co nejvíce soběstačná a té práce mám celkem hodně...
Marie Doušová
Když si nevím s něčím rady, tak požádám o pomoc , ale nejdříve se to snažím vyřešit sama. Nerada někoho obtěžuji.Dobrou radu vždy ráda přijmu.
Dana Puchalská
Mám léty osvědčenou metodu které říkám Šťastná ale blbá. Většinou mi všichni poradili a dobře. Nemá cenu se vydávat za Mistra v čemkoliv. Stejně by mě to doma doběhlo. Jo banky jsou kategorie sama pro sebe.
ivana kosťunová
Nestydím se požádat o pomoc ve věci, které nerozumím, a na druhou stranu nikdy neodmítnu pomoc, nebo radu v tom, čemu zase rozumím já. Zdá se mi to naprosto normální a nevím, co bych na tom měla řešit.
Libor Farský
Jednou jsem potřeboval koupit jakousi náhradní součástku do mého starého ojetého automobilu, ale jsem v těchto věcech naprostý laik, nedokázal jsem přesně formulovat své přání. Mladičké děvče za pultem prodejny se na mne usmálo a řeklo "tak moment". Pak ta milá dívenka zamkla kasu a šla se mnou na parkoviště kde se po otevření motoru zachovala jako profesionální automechanik. Úžasné.
Libuše Křapová
Já Evě z článku rozumím. Jsem samostatná a dokážu si se spoustou problémů poradit. Přesto, když jsem si šla nedávno koupit nový notebook, jsem prodavači rovnou řekla. "Nerozumím tomu, pomozte mi ho dostat do provozu!" Udělal, co mohl, stáhl mi všechny nutné i možné programy. Zeptala jsem se ho na vše, co mne jen napadlo a krásně jsme si popovídali o všem možném. Závěrem jsem mu na firemní stránky poslala poděkování. Na dceru se s prosbami také neobracím, má s nemocným vnukem spoustu starostí, takže jí nechci přidávat další. Ale proč nevyužít možností jiných, tam, kde to jde, když si s něčím nevíme rady či nám to může usnadnit život?
Věra Lišková
Dcera má na starosti tři malé děti, zaměstnání, domácnost, zahradu, domácí zvířata. Nedovedu si představit, že bych od ní chtěla pomoc i já. Tak mi stejně zbývá být co nejdéle soběstačná.
Věra Ježková
Do role bezmocné se stavím nerada. V bance ovšem ochotně přiznávám, že jsem finančně negramotná a nemám ráda čísla. Dotyčného mladého člověka tím zpravidla pobavím a vlídně mi pomůže. (Měli jsme velmi nepracovitou sekretářku. Její motto bylo: To radši budu blbá, hlavně když to nemusím dělat.)