Tohle nechci. Umíte to říkat?
Ilustrační foto: ingimage.com

Tohle nechci. Umíte to říkat?

20. 4. 2018

Říct radikální ne, je umění. Kdo ho ovládá, žije se mu lépe. Mnohdy s tím mají problém lidé vyššího věku. Byli vychováni ke slušnosti, k nenápadnosti, zkrátka ve stylu, že říkat rázné ne, není příliš vhodné.

Mami, ten tvůj zeleninový záhon hyzdí zahradu, musí pryč.
Dědo, v tvém zdravotním stavu už nemůžeš jezdit na turistické výlety, když se ti tam něco stane, způsobíš problém celé rodině.
Babi, neseď pořád na zahradě u knížky, buď více aktivní.
Mami, nechápu, jak můžeš nosit tu výraznou fialovou barvu, je nemožná, nemoderní, vezmu tě ke své kadeřnici a uděláme úplně jiný účes.
Ne. Ne. Ne.

Kdo slyší takové věty a chce se mu na ně reagovat slovem ne, měl by to ihned udělat. Kdo mlčí, natož přikyvuje, nedělá dobře ani pro sebe ani pro autory těch vět, kteří je mnohdy pronášejí ve víře, že dělají pro svého příbuzného to nejlepší.

Moji milí, ten zeleninový záhon mám tady celý život, a dokud tady budu já, bude tady i on. Ne, nepůjde pryč.
Ne, nepřestanu jezdit na turistické výlety, není vám nic do toho, jak trávím svůj volný čas stejně, jako do vašeho volného času nemluvím já vám, moji milí.
Můžu si sedět kde chci a s čím chci.
Ne, aktivní nebudu, aktivní jsem byla celý život, když jsem chodila na šest ráno do továrny.
Ne, neuděláme jiný účes, je to můj účes, a když budu chtít, aby byl třeba zelený, bude zelený.

Je to zvláštní, ale mladí lidé si zpravidla svůj názor a způsob trávení života v rodině rázně prosadí. Klidně se s rodiči či prarodiči kvůli němu pohádají a pak si mnohdy dělají to, co chtějí. Když se takto radikálně projeví starší člen rodiny, mnozí se diví.

„Někdy mám pocit, že se od nás starších požaduje, abychom se stáhli do ústraní, moudře pokyvovali hlavou a mlčeli,“ říká se smíchem pětasedmdesátiletá Irena, která žije v dvojdomku se svou dcerou a její rodinou. „Zpočátku jsem spíše ustupovala, ale od doby, kdy se rozhodli zrušit můj kurník, jsem začala radikálně říkat ne. Kurník je můj a bude tady stejně jako moje slepičky. Já mladým taky neříkám, že se mi nelíbí ten jejich plastový bazének a podivné sošky na zahradě. Ano, výsledkem je, že náš dvojdomek vypadá neuspořádaně, mísí se tu různé styly, je tu binec, ale co? Prostě tady žijí různě smýšlející lidé s vlastními názory,“ vypráví.

„Současná generace seniorů je jiná, než bývaly ty předešlé. Více je to vidět na ženách. Dříve byly ženy vychovávány k poslušnosti. Mnohé se celý život řídily tím, co řekli jejich partneři, nebyly zvyklé projevovat názory a starat se samy o sebe. To se mění. A až zestárne generace, která je ve středním věku, bude ta změna ještě více patrná,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová.

Umět říkat ne je užitečné, ať je člověk v jakémkoli věku a pohybuje se v jakémkoli prostředí. Je dobré umět to říkat v práci, doma i ve vztahu. Jistě, jde o umění kompromisu. Nejde vše negovat, je třeba brát ohled na názor druhých. Ale psychologové doporučují, aby si každý udělal malý test a spočetl si, kolikrát za uplynulý rok v  nějaké situaci řekl rázné ne, nebo naopak situaci, která mu nebyla příliš příjemná, řešil mlčením či odchodem. Pokud je situací řešených rázným odmítnutím výrazně méně nebo snad žádné, je to důvod k zamyšlení.

Říkat ne neznamená říkat: to mě nezajímá, dej mi pokoj, nemáš pravdu, nemám tě rád, jsi hloupý. Právě proto jde o umění. Vyslovit nesouhlas, zachránit sám sebe, neznepříjemňovat si život, ale zároveň neurážet druhé, nebýt sobecký, neslušný. S noblesou to nedokáže každý, a proto je mnohdy jednodušší a příjemnější mlčet, přikyvovat. Mnozí to známe z různých životních situací.

„Vždy si uvědomím, jak hloupě se chovám, když přijmu hovor z neznámého čísla a jsou tam nějací nabízeči nevím čeho všeho. Hučí do mě, mluví tou svou příšernou formální řečí a já mlčím. Nemám odvahu jim říct, aby mi už nevolali, že nic nechci. Místo toho třeba řeknu, že se mi to teď nehodí. Takže otravují další dny znovu. Já to nezvedám, ale rozčiluje mě to. Můj muž nedávno neuvěřitelně vlezlé slečně volající z nějaké finanční instituce řekl, že si nepřeje, aby byl telefonicky kontaktován, aby mu už nevolala. A má klid. On umí říkat ne, já to nedokážu,“ vypráví šedesátiletá Gabriela. Podobně se nedávno zachovala, když jí dcera ve čtvrtek oznámila, že v pátek nutně potřebuje pohlídat vnučku. Gabriele se to vůbec nehodilo, byli s manželem domluveni na oslavě u přátel. Ti se na ně velmi těšili, mělo se jet na chatu za Prahu, další rodina byla závislá na tom, že je tam Gabriela odveze autem. Všechno zrušila, šla hlídat vnučku. Jen proto, že její dcera si na rychlo domluvila wellnes pobyt s kamarádkami. Nešlo o nemoc, o výjimečnou situaci, kdy je pomoci třeba. „Já prostě dceři neuměla říct ne. Raději jsem se kamarádům vymluvila, že se v rodině něco stalo, a šla jsem hlídat. Manžel je kvůli tomu hodně naštvaný a dceři řekl, co si o tom myslí. Já se tím trápím, ale vím, že příště zase nedokážu odmítnout. Taková prostě jsem,“ přiznává Gabriela.

Psychologové tvrdí, že za neschopností říkat ne se často skrývá obava, že budeme působit neslušně, neurvale, že nás okolí nebude mít rádo. A tak raději nemáme rádi sami sebe a děláme často něco, co vlastně dělat vůbec nechceme.

Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zorka Horká
Pokrytectví nebo povrchnost špatně snáším. Proč říkat ano a myslet ne? Abych byla "za hrdinku"? A co z toho? ;-) děkuji nechci !
Marcela Pivcová
Myslím, že to ne se mi daří říkat docela často - jenom nevím, jestli si tím u některých lidí, včetně mých přátel, neuškodím. Nabídky po telefonu odmítám okamžitě a odpovídání na anketní otázky na ulici se mne vůbec netýkají. Ze zdvořilosti vyhovět?..to ale opravdu málokdy.
Jana Kollinová
Přiznám se, mám problém říct ne. Co jsem si tím napáchala v minulosti nenapravím a pravděpodobně se již správně odmítnout nenaučím. Mám na mysli to "zdravé NE" ve smyslu obsahu. Kategorické NE jsem vyslovila několikrát a při mé povaze je to nevratné. Článek nabízí variantu "tohle nechci." Vnímám to jako mezičlánek k definitivnímu NE.
Naděžda Špásová
Jsou věci, u kterých říct ne, mi nedělá problém. Do svých věcí si moc mluvit nenechám a dětem a manželovi je to jedno. V zaměstnání to bylo mnohem těžší.
Drahomíra Leblochová
Už jsem se to naučila, trvalo mi to dlouho. Ta úleva!!!!
Věra Ježková
Záleží na tom, komu, a na situaci. Obecně to spíš neumím. Ale lepším se. I když pak po nějakém vyřčeném NE mám někdy nepříjemný pocit.
Jarmila Jakubcová
Vyjádřit svůj názor mi nikdy nedělalo problém. Vždy říkám buď ano nebo ne.
Dana Puchalská
Říkat ne je někdy skutečně problém. Já sama s tímhle problémem bojovala hodně dlouho. Být ochotná a napomoci ano, ale všeho s mírou. Každý by si měl uvědomit co je vlastně pro něj to nejlepší. Jak se říká - pro ochotu na žebrotu. Mám pár dobrých známých co s e slovem ano stále bojují.
Zdenka Jírová
Po různých životních peripetiích jsem si řekla, že konečně budu dělat jen to, co chci a ne to, co musím. Děti jsem naučila vlastním příkladem, že když něco chtějí na mě nebo já na nich, slušně a v předstihu o to požádáme. Jen v naléhavých případech se situace řeší podle naléhavosti.Vloni jsem rodinu požádala o pomoc při malování. Společně jsme dohodli termín a nakonec jsem ani malíře nemusela zvát, vymalovali i uklidili mi sami. Já zase ochotně pohlídám vnoučka nebo chodím krmit kočku k druhé dceři. Ale vždy mi to řeknou v předstihu a optají se, jestli mohu. Také se mi to někdy nehodí a pak řeknu ne.
Zuzana Pivcová
Někdy to Ne na plnou pusu moc říct neumím, ale stejně to je i s mým Ano, když to tak necítím. Nejde-li vyloženě o nějakou nutnost se rozhodnout, občas mlčím.
Jana Šenbergerová
Už to umím, ale trvalo mi natrénovat to. :-)
ivana kosťunová
Marie, jde to ztuha, ale jde to. Musí.
Marie Doušová
Ivano, jak Vám rozumím , také se stále učím říkat ne, ale moc mi to nejde. Pokaždé si říkám ne a ne a zase se znova obětuji. Věřím , že se to jednou naučím
ivana kosťunová
Říkat ne je velmi těžké. Musela jsem se to také naučit, když jsem si uvědomila, že vlastně pořád dělám to co musím , ale ne to co chci. Naučila jsem se to, pořád se v tom zdokonaluji, ale stejně pokaždé když odmítnu udělat, co se ode mne čeká, mám z toho pocit provinění. Ale snažím se a vytrvávám.
František Pašingr
Ne jsem se naučil říkat ve třech letech.
Věra Halátová
Mám dva syny, ti mají partnerky a mám jednoho vnuka. Když mne někdo z nich o cokoliv požádá, buď ano, mám čas, mohu to udělat, nebo ne, nemám čas, nemohu to udělat. Co je na tom divného? Oni nejsou povinni sedět mi u zadku a čekat na to, co budu potřebovat a já nejsem povinna splnit jim všechna přání. Rodiči jsem byla vychována k samostatnosti a své děti jsem tak také vychovala. Všichni jsme svéprávní, dospělí lidé s určitou inteligencí a vzděláním. Ty věty, v tom článku, to snad řekne nějaká zastydlá puberťačka.