Malíř Richard Augustin: Vlastně mohu poděkovat zlodějům
Malíř Richard Augustin. FOTO: autorka

Malíř Richard Augustin: Vlastně mohu poděkovat zlodějům

2. 5. 2018

Při toulkách Mallorcou jsem loni v přístavu Port de Soller objevila dům s nápisem Artecasa Augustin a v něm českou galerii. Malíře Richarda Augustina a jeho tvorbu lze v krátkosti představit pojmy pop art, kubismus, expresionismus, převážně figurativní plátna s vkladem vlastního stylu radosti, optimismu a životní energie. 

Dvaačtyřicetiletý umělec, který si nestaví žádné hranice, se nedávno vrátil do Čech. 

Možná jste se s jeho tvorbou setkali před Vánoci na poště a tvarově netradiční pohlednici Spícího anděla, kterou vydalo Konto Bariéry, poslali někomu ze svých blízkých.  

Tvorba „na klíč“ nejen jako dárek
Augustin se také zaměřuje na „tvorbu na objednávku“, která se i v Česku těší stále větší oblibě. Obraz pověšený na stěně by měl být v každém případě jakýmsi malovaným pohlazením. Každý z nás má jinou představu, jiné cítění, odlišný životní styl. Nabídka je široká. Ideální bývá, nechat se okouzlit „dílem náhody“, prostě potkat svůj vysněný obraz a moci si ho koupit. To se však ne vždy podaří. Úžasnou možností je, nechat si některý ze svých prožitků prostě namalovat „na klíč“.

„Na zakázku tvořím rád, je to určitá součást mé práce. Když potenciální zákazník přijde do studia a chce nějaký obraz, často si nevybere z toho, co zrovna nabízím. On však určitou představu má a mně přináší téma. Pokud je to člověk trochu komunikativní, vymyslíme společně ať už kubistický, nebo popartový motiv. Samozřejmě nepřinese rovnou črtu, ale ví, že chce třeba portrét manželky, sebe, romantický obraz. Určíme si, jaký má mít obraz styl, barvy, kde má viset, zanedbatelná není velikost plátna“, popisuje výtvarník zadání díla. Když si obě strany ujasní podstatné body, zadavatel pak vede tvůrce svým nápadem a on jeho svými možnostmi, jež je schopen zpracovat. Tvorba má poté vždy několik fází. Autor vytvoří návrh, skicu, v případě portrétu pracuje třeba i s pomocí počítače nebo fotografie, kterou mu zadavatel dodá. Jakmile je zákazník spokojen se svou vizí, přistoupí obě strany k finanční dohodě a malíř obraz postupně realizuje.

V průběhu malování posílám objednateli fotografie jednotlivých fází vývoje obrazu, aby mezi námi nevázla komunikace a zákazník viděl, jak dílo vzniká a měl z toho také nějaký zážitek. Na zakázku jsem již maloval pro různé instituce, například velký obraz do kanceláře filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ale také řadu portrétů, většinou žen. Zájem je i o portréty dětí a  různých zážitků, například na základě fotografie či kamerového záznamu. Nádherný impuls pro autora! Tento směr budu určitě dál sledovat, třeba i na padesát procent své tvorby.“ Je to jeden z příštích „kanálů“ komunikace při výběru uměleckého díla?  A proč zrovna styl Augustin? Seznamte se blíže!  

Malování si člověk nevybere, musí v něm být
Richard se v malování cítil dobře od malička. Vytvářel různé kroniky, cedulky, reklamy kolem automobilové dráhy. Maloval i jeho otec, takže určitě nějaká dědičnost zafungovala. „Je pravda, že moje výtvory v rámci hodin výtvarné výuky na základní škole vybočovaly z toho, co dělali ostatní, ale na to, že se nasměruji na dráhu profesionálního malíře, jsem přišel zhruba před dvanácti lety. Různé směry, styly a malíři mě začali oslovovat až jako dospělého, ve chvíli, kdy jsem se začal věnovat fotografii a filmu.“ 

Augustin vystudoval elektrotechnickou fakultu západočeské univerzity v Plzni, a také odtud pocházejí jeho technické dovednosti, které jsou potřeba i k malování. Logicky se promítají též do výsledných děl. Určitá přesnost, přímky, kružnice, jeho malba v sobě určitě nezapře technický přístup. „S nadsázkou bych mohl říci, že jsem technický malíř. Technika mě určitě ovlivnila, dala základ mému stylu. Nevěnuji se jen jednomu. V určitém období jsem byl hodně ovlivněn kubismem, dělal jsem věci, které v sobě jeho prvky nesly. V posledních čtyřech letech se věnuji hodně pop artu, warholovská éra mě ovlivnila asi nejvíce. Snažím se vždy vytvořit jeden kompaktní celek, který je jasně identifikovatelný a kvalitní. Ve chvíli, kdy toto naplním, vrhnu se někam dál.“ Skutečně profesionálně se začal zabývat malováním kolem roku 2000.

Předtím pracoval v novinách a časopisech jako grafik a toužil stát se fotografem. A tak fotil. Ve Španělsku mu však zloději ukradli všechny aparáty a nejen ty, zkrátka všechno, co krom oblečení měl. Zbyl mu pouze pas. „Přemýšlel jsem, jak se s tím vyrovnám a rozhodl se, že budu malovat, zkrátka, že kašlu na focení. To byl první krok k tomu, abych se stal malířem, první vážný impulz. Od té doby maluji. Vlastně mohu zlodějům poděkovat, a doufám, že se jim s mým nádobíčkem dobře fotí. Mně se zase dobře maluje!“  

Cestování se promítá do pláten
Celý život rád cestuje, nyní i se svojí ženou Martinou a dcerou Olívií. Zpočátku jezdil hodně po Evropě, byl v Německu, Rumunsku, ve Španělsku, Francii. Většinou absolvoval kratší cesty, některé s galeriemi, jiné soukromě. Několik posledních zim strávil v Indii, maloval v Malajsii, Thajsku. To samozřejmě tvůrce hodně ovlivní, promítá se do jeho obrazů, hlavně do témat.

„Určitě to částečně vytvořilo můj současný styl. Onen kubistický, ten který je asi nejvíc můj autorský, se zrodil někde v Thajsku. Tam jsem začal malovat „špičaté ženy“. Jak leží na pláži, s kulatými prsy a špičatými zadky, to mi v mém vlastním autorském stylu zůstalo dodneška a vlastně z toho pořád vycházím.“ 

Další země už spíš ovlivňovaly obsah Augustinových obrazů. Rád se vrací do jihoindické Góy. Nikoliv cíleně kvůli malířství, ale spíš životnímu stylu. „Moje rozhodnutí stát se malířem patrně  hodně souviselo s tím, jak jsem chtěl vždycky žít. Přemýšlel jsem, jak si umožnit to, abych mohl cestovat po světě a nebýt stále vázán na určitou práci, za níž musím denně docházet. S jakým povoláním tuto představu spojit, Měl to být fotograf, nakonec vyhrál malíř. Podobně, jako všechna svobodná povolání, mi tato profese umožňuje žít, jak potřebuji.  Je to celé o svobodě, pro mě jednom ze zásadních životních motivů, abych se cítil dobře. Jako zrozenec v Býku mám svobodu prostě danou od pánaboha, a díky malířství se mi ji daří naplňovat. Spousta jiných věcí pochopitelně funguje různě, jdou ztěžka. Není to tak, že si člověk jen v pohodičce tak maluje a  všechno jde samo.“

Zásadní životní a určitě zajímavou etapu prožil Richard Augustin v Pyšelích. Jihočeský rodák se dostal přes Plzeň krátce do Londýna, a pak na dlouhou dobu zakotvil v Praze. Po zhruba 27 letech putování dospělo v hlavním městě jeho malířství do té fáze, kdy se rozhodl pro dráhu profesionála. Zjistil, že buď bude chodit do práce, například řídit grafiky nebo nějaký časopis, a nebude mít čas na malování, nebo všem těmto představám zamává, začne malovat a v Praze se neuživí. Těžká volba! 

Jak už to tak bývá, vyplavala myšlenka: s městem na nějakou dobu „seknout“, odstěhovat se někam na vesnici a opravdu se věnovat tvorbě. Vyklubala se z toho fara v Pyšelích, krásné prostředí, kde s malou komunitou strávil sedm let, a kde rozvinul celý koncept svého životního stylu i tvorby. „Vždy jsem toužil po tom, že budu mít jedno dvě vlastní studia někde ve světě, kam budu dávat obrazy a jiní se budou starat o obchodní část. Tu vizi mám stále, ale pořád se mi ji nedaří naplňovat. Věci se vyvíjí svým vlastním směrem, který člověk úplně nemůže ovlivnit. Takže vlastně zůstávám spíš otevřen tomu, co přichází a snažím se najít cestu, která bude pro mě ta pravá.“  

Být malířem neznamená pouze malovat
Necháte-li se poučit, zjistíte, že namalovat obraz je nakonec to nejjednodušší, nejkrásnější a nejkratší. Čím víc je člověk profesionálem, tím víc se stává manažerem, což obnáší se prostřednictvím svých děl uživit. Na malém českém kolbišti to není vůbec jednoduché. Je třeba jít do světa, obrazy nabízet, vystavovat, připravovat témata.

„Doba, za níž se pohybuji mezi profesionálními malíři, se zásadně nezměnila, změnil jsem se hlavně já. Když jsem začínal, stačilo mi ke štěstí, že vzniknul obraz a děj se vůle Boží. Dnes jsem samozřejmě dál. Mám ženu, dceru, nějaké plány, potřebu vše skloubit. Jsem starší, zkušenější, mohu využít více kontaktů, přibývají nároky jak na výsledek, tak ekonomickou stránku. V Česku za sebou nemám žádnou podporu, akademii, granty, člověk jako já, žije jen z toho, co namaluje a jak se mu daří svá díla prodat. Spolupracuji s galerií La Femme v Praze, hledám sběratele, srovnávám s tím, co jsem zažil ve světě. Například v Indii se prodávalo až neuvěřitelně báječně. Aniž bych to čekal. Jsou tam možnosti, ale uspět v indickém systému a mezi Indy, je rokenrol tvrdého ražení a není zdaleka pro každého. V posledních dvou letech jsme zkusili Španělsko, které s Českem vyjde zhruba nastejno. Zkrátka všude je chleba o dvou kůrkách. Jako malíř má člověk určitý dar. Talent se může promítat přes grafiku, ilustrace, plakáty, přes obrazy až třeba po fotografii, film. Dřív jsem toho vyzkoušel opravdu hodně - hledal si místo, zkusil více uměleckých oborů, ale člověk musí dělat nakonec pořádně jen ten jeden. Proto se snažím soustředit na malbu, obrazy, objekt a ostatní věci spíš ořezávat. Kapacita člověka je zkrátka omezená a nelze dělat pořádně pět věcí najednou.“  

Co se skrývá za obrazem?
Artecasa Augustin. Zastavíte se na kolonádě v mallorském přístavu a zaujme vás barevná upoutávka. Obrazy. Pokud vstoupíte a zadíváte se, přemýšlíte také o tom, jak vůbec takový obraz vznikl? Zkusíme-li pominout to nejdůležitější, tedy co je obsahem pláten a zda se vám líbí, zůstává za nimi spousta mravenčí práce, která už vidět není. Malířův den je totiž často spíš bojem o to, abych si našel čas na svůj stojan. Musí vyřídit e-maily, zkontrolovat zaplacené nájmy, pojištění, nakoupené barvy, kdo mu a kde co zastupuje, vystavuje, rozvážit témata, která lidi zajímají, napnout plátna, připravit si barvy, štětce.

„Když pak přijde samotné malování, je to radost a paráda. Za chvíli pak řeším, abych obraz nafotil, zarámoval, nalakoval, dal na webové stránky, atd., atd. Tak je tomu stále dokola. Pokračuje i proces hledání. Například v pop artu. Proč auto, proč kráva, proč portrét. Hledám témata, která jsou nosná a naplňují jeho myšlenku, myšlenku univerzálně populární. Serigrafická kráva vznikla v Indii. Je tam posvátná, symbol, navíc kráva je nádherné zvíře, a když ji má někdo doma, je to prostě krásné, vtipné. Podobnost vidím i s auty. Můj modrý Grand Ambasador se „narodil“ také v Indii, patří k tamním ikonám.“

Zajímá ho design obecně. Móda, automobily, hodinky, boty, bytové doplňky... A samozřejmě ženy, příroda, barvy a barvité prožitky, které život přináší. Jako většinu mužů, i Richarda osloví krásný vůz. Zatím maloval spíše veterány. „Z aut bych rád udělal drobnou kolekci obrazů. Figuroval by tu třeba malý italský fiátek, nějaký starý úžasný německý mercedes nebo audina, kabrioletík. Na obraze je pak jenom auto, chlapi je mají zkrátka rádi. V interiéru vypadají dobře. Je to pop art, něco, co je univerzálně populární a bude i v budoucnu.“

Hodnocení:
(4.2 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
alena kučerová
Spící anděl hlídá naše andílky
Zuzana Pivcová
Je to opravdu výrazné, jak se tvorba a celá osobnost umělce vyvíjí i podle zemí. Nezapomenu, když jsem viděla v Holandsku prvotní Goghovu tvorbu ovlivněnou starou vlámskou školou. Nikdy bych v ní budoucího impressionistu nehledala.
Jana Šenbergerová
Pěkná díla. Moc se mi líbí Štěstí a Spící anděl, ale i portréty.