Srpen 1968 - Nevydařená pomsta
Foto: autorka

Srpen 1968 - Nevydařená pomsta

16. 5. 2018

Tenkrát 20. srpna 1968 byl normální letní horký srpnový den.  Bylo mi dvanáct a mé mladší setře téměř jedenáct let. Za naším domem v Berouně, který stál poslední na konci města, bylo už jen velké posečené pole plné svázaných balíků slámy. Kluci z těch balíků slámy postavili vysokou stavbu, uvnitř s velkou místností, ložnicemi a spoustou zastřených vchodů a východů. Strašně jsme se chtěly s mojí mladší sestrou jejich urputné snaze při vytváření zúčastnit, ale nemilosrdně nás několikrát odehnali. Naprosto zdrcené jejich odmítnutím jsme vyčkávaly na okamžik, kdy objekt opustí a my uskutečníme svoji pomstu. Pracovali tam velmi dlouho a zřejmě poslední hlídka stavbu opustila již za hluboké tmy. Konečně jsme mohly opustit svoji pozorovatelnu na balkóně a vytratit se nepozorovaně z domu tak, aby si toho nevšimla naše máma nebo, nedej bože, starší sestra. Nejdříve jsme si to tam celé prohlédly a pamatuji si, že to tam bylo naprosto úžasné. Užívaly jsme si noční pobyt v krásném domě ze slámy s obývákem a ložnicemi. Nevím, kolik bylo hodin, ale tuším, že bylo hodně po půlnoci, když přišla chvíle naší pomsty. Celou stavbu jsme nemilosrdně bořily a přitom se těšily, jak se druhý den budou kluci tvářit na naše dílo zkázy. Když jsme naprosto vyčerpané opouštěly pole, uvědomila jsem si, že po celou dobu naší práce na poli slyšíme zvláštní dunění…

Ráno 21. srpna 1968 se otevřely dveře našeho pokoje s hysterickým sdělením: „Vstávejte, je válka!“ Po probdělé noci jsem se probrala jako první a v mé dvanáctileté hlavě mi proběhlo jediné řešení. Rusové nás zachrání!

Sešla jsem dolů do kuchyně jako první. Seděla tam u rádia moje uplakaná máma s naší stejně uplakanou o deset let starší těhotnou sestrou a jejím manželem, vojákem z povolání, který byl stejně otřesen a právě odjížděl do kasáren. Běžela jsem nahoru probudit mladší sestru. Když jsem jí důrazně zopakovala, že musí vstát, protože je válka, tak se konečně maličko probrala a moje řešení, které mě napadlo v myšlence, vyslovila nahlas a klidně se otočila a spala dál.

Nechápala jsem vážnost situace a hlavně jsem nechápala fakt, že nás napadli právě Rusové.

 …a konečně mi došlo, že to zvláštní dunění, které jsme v noci slyšely, byly TANKY!

Naše pomsta nevyšla. Na naše dílo zkázy se kluci nevrátili ani omylem. Zřejmě šli vystát stejnou frontu na potraviny do samoobsluhy nad Plzeňskou bránou,  kolem které po plzeňské silnici projížděly tanky a proti mámám s dětmi ve frontě stáli vojáci s namířenými samopaly…

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Zažils jsem to hned první den příjezdu na chmelovou brigádu . Nad ránem nás probudilo dunění, nejdříve jsme si z toho dělali legraci, ale pak někdo pustil tranzistorák a my se dozvěděli šokující skutečnost. Učitelé byli vyděšenější než my, protože nás chtěli dopravit okamžitě domů a nemohli sehnat odvoz. Pak se konečně zadařilo a my jsme přijeli do ČL, kde na náměstí kolem dokola stály Ruské tanky. Dodnes mám vše v živé paměti.
Marcela Pivcová
Na 21.srpen nikdy nezapomenu. Tehdy jsme byly jako studentky se spolužačkami na brigádě v NDR - ale o tom už někdy více psala Zuzka... Ten pocit z chvíle, kdy jsme se dozvěděly pravdu, se nedá zapomenout.
Blažena Güntrová
Děkuji, že vás můj příběh zaujal, jak jsem vnímala tento den v naší historii očima dítěte. Děkuji i za kladná hodnocení. B.G.
Marie Ženatová
Já jsem byla v té době již plně zaměstnaná a po této zprávě jsem se přímo sesypala a kratší dobu jsem byla dokonce na neschopence...
Zdenka Jírová
Na tento den se zapomenout nedá, dokonce si každý pamatuje, co dělal a kde byl či jak se to dozvěděl.
Marie Seitlová
Také jsem si na srpen vzpomněla. Nevěděli jsme co bude dál, proč tu přišli,....
Marie Novotná
Každá doba má své pamětníky.Dobře si to pamatuji.
Vladislava Dejmková
Mám velmi podobné vzpomínky. Když mě maminka ráno budila, abych šla nakupovat potraviny, že bude válka, nechtěla jsem to pochopit. Myslela jsem, že jde o nějaký hloupý vtip. Když však začala na pardubickém letišti přistávat s velkým hlukem ruská letadla ( z výloh a oken se přitom sypalo sklo), pochopila jsem.
Věra Ježková
Připomněla jste mi, že jsme se také báli, že bude válka.
Zuzana Pivcová
Ráda čtu o zážitcích vrstevníků nebo i těch o trochu mladších, i když se většinou něčím podobají. Pamatuji se, že kdysi před tím osmašedesátým jsme četli snad povinně knihu Mladá garda. Ta také začínala, jak měli mladí někde schůzku a najednou z dáli slyšeli divné zvuky a to byla letadla a tanky a Němci přepadli SSSR. Oni utíkali domů a skončilo radostné mládí. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového, byť v pozměněné podobě, stane za pár let nám.
Blanka Macháčková
Výstižné vyprávění o tom, jak se z nás, bezstarostných dětí, staly přes noc osůbky plné strachu a zmatku.