Vzpomínka na květen 1945
Foto: archiv autora

Vzpomínka na květen 1945

6. 5. 2018

Bydlel jsem tenkrát s rodiči hned u státní silnice, v Riegrově ulici, později přejmenované na Tř. Rudé armády, dnes už se jmenuje zase jinak, Václava Klementa. Byl to vlastně poslední dům ve městě směrem na Kosmonosy. Tak v tom domě a na této ulici jsem viděl „procházet válku"! Nechci zde psát o tom, co jsem snad později slyšel od rodičů, známých, nebo jsem se někde dočetl. Chci se zmínit o tom, co jsem opravdu zažil. O chvílích, kdy jsem viděl plakat maminku a nepochopil jsem, proč!? O tom, jak jsme utíkali do sklepa, jak na mě dala peřinu, která mě snad měla chránit před případným náletem. Dodnes si pamatuji, jak sbíháme se schodů a já koukám na maminku, která mě drží v náruči, a říkám: “Proč?“

Pamatuji se na den, kdy jsem s tatínkem a s ostatními chlapy stál před vrátky, byla úplně jasná, modrá obloha, po které vysoko, vysoko, letěla stříbrná, lesknoucí se letadla! Pamatuji si jako dnes na noc, kdy jsme s maminkou sledovali škvírou pod staženou roletou, jak po silnici od Mnichova Hradiště a Kosmonos jezdilo auto za autem. Pamatuji si na maminčino: “Utíkají“ !  Taky si vzpomínám na den, kdy silně hřmělo, tak mně to připadalo. Že to byl nálet na Mladou Boleslav, to jsem samozřejmě nevěděl. Jenom si vzpomínám, že ve sklepě se s námi schovával v tom okamžiku, prý snad rakouský voják, který měl údajně tvrdit, že to nejsou jejich letadla, ale že to jsou letadla ruská!  Letadla totiž neměla tzv. výsostné znaky ani jiné případné označení, dle kterého by se dala identifikovat!! Dobře promyšlený kousek. Ve městě tenkrát zahynulo přes 150 lidí. Nejvíce to ale „odnesli“ Němci, kterých byly plné silnice. Dole na Ptáku u mlýna dostal, to vím až z doslechu, jeden jejich plný autobus přímý zásah.

Ještě něco si pamatuji a to už je vzpomínka příjemná. Bylo krásné ráno, nebo snad dopoledne ( že to byl 10. květen, to jsem nevěděl ). Táta s bráchou šli do města, podívat se na škody, které udělal včerejší nálet, a samozřejmě se pozdravit s vojáky osvoboditeli. My s maminkou jsme se oblékli, já jsem byl oblečen do námořnických šatiček, maminka měla lodičky na podpatku, rukavičky, hezké šaty a klobouk. Opravdová dáma. Moc se mně líbila. Vyrazili jsme také do města. Všude už bylo plno lidí, tančili, všude bylo slyšet zvuk harmoniky, lidé zpívali a radovali se. Byl mír. Šli jsme s maminkou nahoru do města. Na silnici stála auta, tanky, motocykly, povozy s koňmi a všude bylo plno vojáků. U letního cvičiště, na chodníku, co je nemocnice, asi u prostředního vchodu do městských domů, stála už od Bičiků řada tanků. To víte, koukal jsem na to na všechno jak vyjevený. Tolik lidí a vůbec všeho jsem ještě nikdy neviděl. Jak tak koukám a rozhlížím se, drže se maminky pevně za ruku, něco mě najednou vyzdvihuje a letím nahoru. Ani jsem nestačil křiknout. Jenom jsem se strachy otočil a vidím bílé zuby, potom celou tvář, zaprášenou, a ta tvář se na mě usmívá. Byla to tvář vojáka. Přitiskl mě k sobě, dal mně velkou pusu na tvář a potom mi dal hrst bonbónů a čokolády a podal mě zpátky dolů mamince.

Poslední vzpomínka je na Ivana a Stěpana. To byli dva ruští vojáci, co u nás po osvobození bydleli. Ani nevím, jak dlouho u nás byli. Spali v malém pokojíčku. Jak říkal tatínek, Ivan neuměl číst, a tak mu Stěpan nahlas předčítal noviny, bylo to slyšet až na chodbu. Často mě jeden z nich houpával na kolenou, a jak říkala maminka, vyprávěl, že má doma stejně starého synka.

Slovy pohádkáře se to vše stalo již před mnoha a mnoha lety. Letos v květnu tomu je již 73 let.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
David Šolc
Dobrý den Pane Matoušek, rád bych Vám poslal dotaz na dobovou fotografii přiloženou k tomuto článku. Můžete prosím přijmout žádost o přátelství, kterou jsem Vám dnes zaslal. Děkuji. S pozdravem, David Šolc
Libor Ptáček
Oprava: kterých se nepsalo a nevědělo
Libor Ptáček
Františku, děkuji. Vzpomínky očitých svědků jsou nesmírně cenné. Co bude po tom nikdo neví a přepisování historie rukou vítězů, vládnoucí skupiny nebo někým jiným je běžné. Pokud kdokoli zveřejní své, třeba i dětské vzpomínky na internetu budou tam na věky a nikdo je nepřemaže. Braňte přepisování historie a prosím ostatní co něco pamatují, pište, je spousta lidí co to zajímá. Byla-bohudík témata o kterých se napsalo a nevědělo dlouhou dobu, Velichovky, RAF, Vlasovci, Katyň a mnoho dalších, proto pište, předem děkuji.
Libor Farský
Já jsem se prý narodil v březnu 1945 a to ve sklepě při náletu Američanů.
Zdenka Jírová
Bohužel, nemám osobní vzpomínky na osvobození, protože mně v květnu 1945 byly 4 měsíce. Vím o tom jen z vyprávění rodičů.
Věra Ježková
Františku, vaše vzpomínka se čte moc hezky.
Zuzana Pivcová
Františku, za příspěvek o osvobození podle prožitku malého kluka moc děkuji. Jsem "poznamenaná" prací ve vojenském archivu, takže dodám, že ten nálet opravdu provedla letadla sovětská, Mladá Boleslav byla vlastně bombardována až po podepsání kapitulace. Němci (Schörnerova Skupina Armád Střed) však porušili ve východních Čechách dohodu, že se už nehnou z místa, a vydali se směrem na jih, aby se dostali do amerického zajetí. Bombardování měst a ústupových cest jim v tom mělo zabránit. Moji rodiče bydleli v Lomnici nad Popelkou na náměstí, maminka vyprávěla, že už lidé vyvěsili čs. vlajky, že je konec, a najednou se objevili znovu Němci a ještě stačili několik povstalců zajmout a zastřelit. A pak teprve přišli Rusové a bylo po válce.