Nebýt k sobě ani k druhým lhostejní
Foto: autorka

Nebýt k sobě ani k druhým lhostejní

6. 5. 2018

Je mnoho lidí, kteří dobrovolně přispívají různým charitativním organizacím, neziskovkám, ale jen málokdo má přehled o tom, kde jeho pomoc a jestli vůbec, pomohla.
Zcela jinak je tomu u projektu Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata, který funguje od podzimu 2016. Novinářka Olga Štrejbarová si při jednom svém natáčení uvědomila, že opuštění lidé tvoří často až třetinu obyvatel domovů pro seniory. Vánoční dárek nedostali mnohdy roky a období svátků pro ně bylo spíš časem prázdnoty než radosti. Rozhodla se to změnit. Nápad byl na světě. Více se o tomto projektu můžete dočíst na www.jeziskovavnoucata.cz Zřejmě si říkáte, proč straším s ježíškem v tuto dobu, kdy vánoce jsou ještě v nedohlednu. Protože tento projekt, jak se ukázalo, pokračuje po celý rok, jarní a letní část se jmenuje „Vnoučata na přání“.
Je docela dost lidí, kteří pomáhají potřebným i nad rámec svých pracovních povinností. Dům s pečovatelskou službou Soužití v Mikulovicích, pohraniční obci Jesenicka, má také několik klientů, kteří se ocitli v tíživé životní situaci a navíc zůstali sami a nebo jim jejich vlastní rodina nemůže pomoci.
O tom by mohla vyprávět také Anna B. Povím vám v krátkosti příběh jejího života.
Paní Anna B. je právě v takovéto situaci, nastal pro ni čas nouze. V DPS žije od roku 2007, bydlela ve společném bytě s přítelem, spolu hospodařili. Vloni, za velké pomoci vedení DPS, vyslovili své přání uzavřít manželství. Toto přání se jim díky projektu Ježíškova vnoučata začalo plnit. Byl domluven termín svatby, koupeny prstýnky, zajištěna svatební hostina. O vše se postarala „Ježíškova vnoučata“ tentokrát z Prahy. Avšak zasáhl osud a partner Anny B. zemřel. Nejenže zůstala sama, nastaly jí také existenční starosti neboť ona sama pobírá jen velmi malý důchod. Léta se starala o své rodiče a bohužel, nebyla evidována na úřadu práce a neplatila si sociální a zdravotní pojištění. V současné době, přestože pobírá možné sociální dávky, jí na živobytí po zaplacení nutných výdajů za bydlení a služby v DPS zůstává jen velmi malá částka. Nemůže si dovolit ani brát obědy po celý měsíc. Je to pro ni prostě drahé.
Anna B. si je vědoma toho, že bez cizí pomoci by na tom byla ještě hůř. Za nezištnou pomoc ve své těžké životní situaci chce poděkovat především pracovnicím DPS a to jmenovitě ředitelce Mgr. Štěpánce Beníčkové, sociální pracovnici Janě Vrbovské a také své pečovatelce Michaele Vysloužilové. Díky jejich pomoci a úsilí nad rámec služebních povinnosti se podařilo získat pro ni až z daleké Anglie „vnouče na přání - dárkyni“, která jí už zaslala potraviny a prací prostředky. Za poskytnutou pomoc je vděčná. Nechtěla by o svůj domov přijít, a tak se všichni v DPS Soužití snaží najít řešení její situace, najít nějaké východisko.
Přesto všechno její situace není v žádném ohledu dobrá. Sužuje ji nejen její neutěšený zdravotní stav, ale také finanční dluh u zdravotní pojišťovny a narůstající dluh za bydlení a poskytované služby. Je to začarovaný kruh.
Bohužel, lidí s takovým osudem v naší společnosti přibývá. Někdy tyto situace vznikají z nevědomosti, jindy z lhostejnosti a nebo z mylného přesvědčení „však stát se postará“. Nepostará, musíme se starat především sami. A máme-li trochu štěstí, jako Anna B., starají se i lidé kolem nás, každý z nás může jednou pomoc potřebovat. A díky těmto lidem v různých domovech pro seniory jsou tato zařízení opravdové domovy a ne jen „čekárny na smrt“.

Článek byl uveřejněn v našich okresních novinách JESENICKÝ TÝDENÍK.

 

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Eleno díky za odkaz na webové stránky projektu, určitě si je prohlédnu.
Jitka Caklová
Takto to dopadne, když člověk vlastní zodpovědnost za své konání dobrovolně přenechá "státu", pod laciným příslibem "Šťastného stáří". Chápu, je pohodlné věřit, že stát se o mě postará, ale bohužel v tomto případě a mnoha jemu podobných, neznalost zákona neomlouvá a bude hůř, viz. rozkradený důchodový fond.
Dana Puchalská
Já jsem jednou chtěla do prý vyhlášeného domova pro seniory věnovat skutečně pěkné oblečení po zesnulé přítelkyni. A když jsem viděla reakci oné ředitelky, tak jsem se otočila a šla pryč. Podotýkám že vše bylo moc hezké a ne žádný odpad co bych nedala ani na smetiště. Myslím že by to ty babičky ještě krásně donosily a byly by parádnice. Přítelkyně si nechávala oblečení ušít pouze na míru a látky byly víc než kvalitní. Koukala jsem na ní jako blázen.
Libor Farský
Velmi prospěšný článek pro každého čtenáře se schopnostmi empatie !!!
Jana Kollinová
Eleno, přemýšlím nad obsahem článku a vím, že jsem blíž k těm, kteří pomoc potřebují než k těm, kteří ji realizují. Bohužel, většinu zásob energie jsem vyčerpala na péči o rodinné příslušníky a s tím co mi zbylo v emocionálním a finančním fondu mi pomáhá k udržení vlastní soběstačnosti a k splnění závazků k dalším přátelům, které jsem k sobě připoutala. Nestýskám si a děkuji všem, kteří dokáží pomáhat slovem, přítomností, finančně i zprostředkováním okolní krásy čtením, promítáním filmů či doprovodem při procházkách.
Elena Valeriánová
Všechno je o lidech. Taky jsem jednou narazila, když jsem chtěla do DPS darovat knihy. Ale když teď vidím, kolik těch knih tam mají na chodbě v přístupných knihovnách, tak je chápu. Bohužel, je to tak, někdy je opravdu zapotřebí pomoc cizího člověka. Víme všichni jaké mohou nastat složité a těžké životní situace. Mě potěšilo, že bezprostředně po uveřejnění tohoto článku v JT, se přihlásia jedna osoba, která nabídla paní finanční pomoc. Konkrétně a nezištně.
Zuzana Pivcová
Eli, já vím, že jde o vlastní pocit svědomí, a příjemce ať si s tím naloží, jak chce. Zkusila jsem jednou donést hromadu zajímavých časopisů do Domova seniorů u nás na Chodově (celoměstský, ne MČ P11), že by si je starouškové mohli číst, ale byla jsem odmítnuta. Vrátná zavolala paní ředitelce a ta řekla, že nemají zájem. Za koho mluvila?
Naděžda Špásová
Elen, je to smutné a abych pravdu řekla, tak moc nejsem zastáncem toho, aby rodinu a především stát suplovali cizí lidé. Je mi jasné, že jsou tu i lidé, kteří už nikoho nemají, ale aby žíli na hranici chudoby, když celý život pracovali o to by se měl především postarat stát. Ale víme všichni, jak to tady vypadá, zase až tak naivní nejsem. :-)