Nejoblíbenější členové rodin? Dědové
Ilustrační foto: ingimage.com

Nejoblíbenější členové rodin? Dědové

21. 5. 2018

Nenutí nikoho k jídlu. Nevyvolávají konflikty. Nežárlí na snachy či zetě. Umí s vnuky lumpačit. Přitom jsou nenápadní, nemluví a nepíše se o nich. O kom je řeč? O dědečcích přece.

Když se někde objeví článek o stárnutí mužů, velmi často jsou v něm označováni za staré bručouny, kteří mlčí a nejsou tak aktivní a zábavní jako ženy – seniorky. Je to vůči starším pánům poněkud nespravedlivé. Když totiž v mnoha rodinách či ve společnosti přijde na rozebírání vztahů a šťourání se ve vztahových problémech, dědové z nich velmi často vycházejí nejlépe. „Uvědomila jsem si, že nejvíce rodinu stmeluje můj sedmdesátiletý tchán, který je prostě skvělý,“ vypráví třiačtyřicetiletá Martina. „Moje máma i tchyně neustále vytvářejí dusno kvůli maličkostem. Muškáty letos chtěly červené, já koupila růžové. Špatně. Dcera odmítá jíst jejich polévky. Špatně. Jedeme s manželem do Turecka. Špatně, měly jsme podle nich jet do Řecka, je tam prý bezpečněji. Dcera i syn s babičkami nechtějí být. Když je situace nejvyhrocenější, tchán vždy pronese něco vtipného a vše odlehčí. Případně vykoukne na terasu a lahvinkou vína a řekne: Holky, myslím, že vám to udělá dobře. Přitom většinu času mlčí, jen přesně ví, kdy zasáhnout a obrátit hrozící konflikt v legraci. Děti ho milují, vnuk se letos rozhodl, že chce být s ním sám na chatě,“ líčí Martina rodinnou situaci.

Spisovatelka Elisabeth LaBan napsala knížku s názvem Příručka pro babičku a dědečka, ve které přináší řadu tipů pro prarodiče, jak svá vnoučata zaujmout, jak s nimi dobře vycházet. Nezaměřuje se jen na babičky, ale cílí i na dědy a uvádí: „Zatímco na rodičovství se většinou cíleně připravujeme, prarodičem se prostě staneme. Zatímco pro ženy je to mnohdy podobné naplnění jako mateřská role, mnoha mužům je to tak nějak spíše jedno. Prostě se stali dědečky, aniž to mohli nějak ovlivnit. A právě tento přístup se nakonec někdy může ukázat být prospěšný, správný.“ Zmiňovaný přístup se dá nejlépe označit takto: No, tak jsem děda, no a co? Výsledkem je, že dědové nezačnou šišlat, zásobovat, udělovat rady, řídit, pomáhat, šílet. Prostě jsou dědové. Trochu nejistí, jak tu malou věc uchopit, co s ní vlastně dělat? Trochu rozpačití, ale zpravidla hrdí. A čekající, až se z té malé křehké věci stane parťák nebo parťačka. Bylo by velkou chybou si myslet, že dědové se o vnoučata nezajímají, i když se tak někdy tváří.

Průzkum na toto téma, jehož spoluautorkou je socioložka Lucie Vidovičová, ukázal, že šedesát osm procent lidí, kteří mají vnoučata, označuje svou prarodičovskou roli za nejdůležitější, za takovou, která jim přináší nejvíce štěstí a radosti. Odpovědělo tak sedmdesát pět procent žen a téměř šedesát procent mužů. „O svá vnoučata pravidelně v nepřítomnosti rodičů pečuje  53 % prarodičů, v případě zvláštní potřeby, jakou je například  nemoc dítěte, pak 59 %. Jedná se o podíly z celého souboru prarodičů. Mezi pečujícími převažují ženy, rozdíly ve výpovědích respondentů ale nejsou tak vysoké, jak bychom mohli očekávat,“ uvádí socioložka a pokračuje: „Co do podílu respondentů vykonávajících prarodičovské aktivity je nejrozšířenějším typem péče o vnoučata společné trávení času prázdnin a svátků. Celkově se takto vnoučatům věnuje 74 % prarodičů, a to jak mužů, tak žen. Mezi časté aktivity s vnoučaty patří i společné výlety, návštěvy divadel či kina, které podle svého vyjádření o něco častěji s vnoučaty provozují babičky než dědečkové, přesněji 58 % procent žen versus  51 % mužů.“ Což ale vůbec není velký rozdíl, že?

Zapomeňme tedy na předsudky, že aktivní babičky vyrážejí s vnoučaty za kulturou a dědové sedí doma u televizí. „Když jsem byla malá, táta se mi moc nevěnoval, byl často v práci. Jsem proto velmi překvapená jeho přístupem k mým dvěma synům. Je na něm vidět, jak ho povídání si s nimi baví, jak pro ně pořád něco vymýšlí,“ vypráví šestatřicetiletá Veronika. Jeden z jejích synů měl nedávno v první třídě nakreslit, co rád dělá. Nakreslil svého dědu, jeho psa, chatu, les. Vysvětlil učitelce, že dědečka má z celé rodiny nejraději. „Poprvé v životě jsem viděla tátu slzet dojetím, když jsem mu ten obrázek ukázala a řekla, že Vojtíšek ho má tak moc rád. Vždy jsem tátu považovala za nenápadného, obyčejného chlapíka, tak trochu žijícího pod taktovkou naší mámy. Teď mi došlo, že ho role dědy naplnila, že možná pochopil, že si role táty moc neužíval a teď trochu bilancuje. Nemám mu za zlé, že ke mně neměl tak pěkný vztah, a vážím si toho, že to s mými syny prostě umí,“ dodává Veronika.

Mnozí starší pánové říkají, že by si vnoučat rádi užívali víc, ale že takzvaně nejsou připuštěni, vyzváni. Že nemají moc příležitostí. Když je něco třeba, zpravidla se volají babičky. Neočekává se, že děda by třeba hlídání nemocného vnoučka zvládl úplně stejně a stejně rád. Babičky mnohdy říkají: Já to zvládnu, nestarej se. Neodstrkujme dědy, nepodceňujme je. Ostatně mnohé děti samy nejlépe vycítí, s kým z rodiny se cítí dobře. A velmi často jsou to právě dědové. Jen k tomu musí dostat příležitost, prostor.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Antonín Nebuželský
Babičky musí pořád někoho citýrovat. C Když nejsou děti, nebo vnoučata, tak to odnese děda. Asi to mají v genech, ty baby :-). Takže děda ví...
Zuzana Pivcová
Kdysi jsem tu v příspěvku vzpomínala na dědečka z matčiny strany, kterého jsem si však užila jen do 6 let. Bohužel tu hrál roli poměrně vysoký věk našich rodičů. Myslím, že jako předškolnímu dítěti mi byl mnohem bližší dědeček než tatínek.
Dagmar Bartušková
Babičky jsem nepoznala, bohužel. Ale všechno nám vynahradil můj děda, který žil společně s námi. Tam bylo zázemí a láska. Byl pro mě úžasným dědečkem. A když přibyl do rodiny konečně kluk, byl pro mého synka tím nejbáječnějším pradědečkem na světě. Dal mu lásku a vštípil mnoho vědomostí. Nikdy na něj nezapomeneme.
Helenka Červenka
Jsem ráda, že Dimi roli dědečka bez výhrad přijal a všechna vnoučata ho milují.
Hana Polednová
Milovala jsem babičku i dědu. Vyrůstala jsem bez táty, proto asi i ten děda byl tolik milován. Jezdila jsem s ním na dříví, učil mě zacházet se sekyrou, pilou, jen na cirkulárku mě nepustil. O to víc mě bylo líto, že moje děti neměly ani jednoho dědu, který jim opravdu chyběl. Až teprve vnoučata se dočkala dědečků. Můj manžel byl na vnoučata přísný, zrovna tak, jako na naše děti. Ale o to víc ho milovaly a stačilo, když se podíval a bylo jim jasné, že je zle. Na rozdíl ode mne, kdy jsem musela zvýšit hlas. Ano, já jsem byla ta babička, která jim občas více povolovala a tím i rozmazlovala. Souhlasím, že dědové jsou opravdu oblíbení členové rodin a pokud nejsou, vnoučatům určitě chybí. Obzvlášť v dnešní době se babičky dožívají vyššího věku, tak je to i u nás, kdy vnoučata již několik let nemají již žádného dědečka a ti nejmladší si ho vůbec nepamatují.
ivana kosťunová
Také si myslím, že 50na 50 - lidé jsou různí, i ze zdánlivého pohodáře se časem může stát vlivem zdravotních potíží bručoun
Jana Šenbergerová
Právě tento člen rodiny u nás už ve třetí generaci schází. :-(
Marie Faldynová
Řekla bych, že vztahy v rodině jsou výsledkem dlouhodobých zkušeností s druhými. Tam, kde jsou rodiče s dětmi zvyklí si vycházet vstříc, budou v tom pokračovat i u vnoučat. Ze sobeckého a náladového otce ideální dědeček určitě nebude :-)
Marie Doušová
Nevím, jak se k tomuto článku vyjádřit , neboť si myslím , že je to individuální a záleží na člověku, jak přistupuje ke svým vnoučatům. Babička , nebo děda je brán v každé rodině jinak. Jedné je oblíbený děda , a v druhé babička. Opravdu je to 50 na 50.Přeji všem vnoučatům hodné , laskavé a hravé prarodiče.