Zlatá doba seniorů. Existovala?
Ilustrační foto: ingimage.com

Zlatá doba seniorů. Existovala?

31. 5. 2018

Bývalo lépe. Staří lidé byli vážení. Rodina se o staré postarala, nebylo třeba domovů důchodců. To jsou časté představy o tom, jak se žilo starým lidem dříve. Většinou jde o mýty.

K velmi častým mýtům patří představa, že se lidé dožívali mnohem nižšího věku. Například, že ve středověku umírali ve čtyřiceti letech. Jenže řada archeologických prací ukazuje, že už v té době nebylo ničím výjimečným, že lidem bylo i kolem sedmdesáti.

„Ve středověku byla největším problémem kojenecká a dětská úmrtnost. Pokud se ale dítě dožilo dospělosti, pak byla velká pravděpodobnost, že se dožije stáří, podobně jako je tomu dnes,“ uvedl historik Martin Nodl. Potíž je v tom, že řada lidí kdysi přesně nevěděla, kolik je jim let.

Italští vědci například zkoumali, jakého věku se lidé dožívali v Toskánsku v polovině patnáctého století. Zjistili, že tehdy se věk běžně zaokrouhloval na desítky let a mnoho lidí znalo svůj věk jen přibližně. Také si nemysleme, že bylo běžné, že rodiny žily pohromadě a mladší generace pečovaly o ty starší. Naopak. V ulicích měst se běžně vyskytovali žebráci a žebračky vysokého věku, kteří se ocitli na naprostém dně společnosti. Neexistovala organizovaná péče o staré lidi, takovou poskytovaly například jen kláštery starým duchovním. Církev organizovala domovy, ve kterých mohli staří duchovní dožít. Ale pokud se bez rodiny a bez prostředků ocitl starý člověk, který už nebyl schopen pracovat, nezbývalo mu než žebrat. Ani doby pozdější není radno malovat na růžovo.

„Historické prameny nepotvrzují, že by někdy existovala pro seniory příznivá doba. Nějaká zlatá doba seniorů, to je mýtus. Není pravda, že by se jen dnešní mladá generace chovala k seniorům špatně a že dříve to bylo jinak,“ říká socioložka Lucie Vidovičová. Psychiatrička Tamara Tošnerová připomíná, že nejhůře na tom vždy byly staré ženy, ať šlo o jakoukoli etapu dějin. Zatímco se starými muži, pokud byli vzdělaní nebo pocházeli z bohatých a vlivných rodin, byla přece jen spojována moudrost a těšili se určité úctě, staré ženy byly často považovány za naprosto zbytečné.

„Pojem stáří byl vždy obecně spojován s negativními představami, ale u žen to platilo dvojnásob. Řada přísloví, pověr a pohádek odráží strach ze starých lidí, ale nejhůře jsou v nich líčení osaměle žijící staré ženy. V mnoha pohádkách končí jako zlověstné čarodějnice. Vzpomeňme si například na přísloví: Kam čert nemůže, nastrčí bábu,“ připomíná.

No ano, to má velmi málo společného s úctou, se snahou pomoci, s respektem vůči starým dámám, jak si ho často naivně představujeme. Faktem je, že nikdy nebylo stárnutí tak snadné a příjemné jako nyní. Můžeme stokrát hudrovat, že mladí nemají ke starým úctu a že současný svět řídí kult mládí a krásy. Vlastně to není pravda. Nikdy se společnost tolik nezajímala o problematiku stárnutí, lidé vyššího věku nikdy neměli tolik možností vstupovat do veřejného dění, ovlivňovat společnost, dávat najevo své názory a žít tak, jak sami uznají za vhodné. Nikdy neměli tolik možností využívat lékařskou péči a sociální služby jako je tomu nyní. Vlastně bychom, co se týká problematiky stárnutí, současnost vůbec neměli s minulostí srovnávat. Být senior před sto, dvě stě nebo pěti sty lety bylo s tím, být seniorem nyní, něco naprosto nesrovnatelného.

„Pohled našich předků na věk nemůžeme vměstnávat do dnešních kategorií,“ říká historik Vlastimil Vondruška. „Lidé ve středověku byli racionální, nepřemýšleli nad věkem, zkrátka, dokud mohli, tvrdě pracovali, aby se uživili. Když nemohli, existovala přirozená povinnost mladších ke starším, kteří se o ně postarali. Ale ne všichni měli to štěstí, že se o ně měl kdo postarat. Pokud bychom chtěli srovnávat, lidé žili velmi prostě a nezbývali se takovými úvahami, jako my dnes. Ale každý dělal, co uměl, protože věděli, že jedině tak přežijí. Pokud bychom přece jen chtěli hledat nějakou výhodu prožívání stáří ve středověku, tak to byla výhoda, kterou většina dnešních lidí nemá. A to víra ve spasení a život věčný,“ vysvětluje historik a autor mnoha úspěšných historických románů.

Takový občasný výlet do historie na téma postavení starých lidí ve společnost, neuškodí. Ať už proběhne formou čtení historických románů nebo odborných knih nebo třeba jako návštěva nějakého hradu či zámku. Když se při takových příležitostech zaměříme na srovnávání života seniorů dříve a nyní, současnost z toho vyjde v podstatě velmi dobře.

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
S námi také žila babička do svých 90 let. Byla omezena pohybově a dost hluchá, ale jinak jí to myslelo, takže alespoň sledovala, co se u nás děje.
Marie Ženatová
Moje babička mi ještě i ve věku 80 let pomáhala s prvním děťátkem, protože jsem už od 3 měsíců nastoupila do zaměstnání - měla jsem je tehdy v místě bydliště - takže jsem mohla i na chvíli odběhnout dívenku nakrmit... Když jsme se odstěhovali do města, tak nějaký čas bydlela moje milá, obětavá a pracovitá babička s námi - to už jsem měla 2 malé děti - byla jsem na mateřské dovolené a tehdy jsme si byly vzájemně všichni velikou oporou a moc ráda a s láskou na její pobyt v naší domácnosti vzpomínám. Zemřela v roce 1972 ve věku 82 roků a já jsem si jí skutečně velice vážila... Totiž celé své dětství jsem prožila nejvíce u ní na výměnku a proto mám na ni ty svoje nejlepší vzpomínky...
Hana Rypáčková
Když jsem byla dítě, téměř v každé domácnosti spolužáků byla stařenka, prababička nebo dědeček.My neměli nikoho, přistěhovali jsme se . Ale v rodině dožívaly stařenky u svých dětí. Taková stará babička si s námi hrála s panenkami, nebo jen z postele koukala, jak si hrajeme. Ale spolužačka opatrovala babičku, nebylo to naopak. Myslím si, že se naše poválečná generace má nejlíp co kdy která.Navzdory té nesvobodě v mládí. Užíváme si ji ve stáří.A že nám věnují pozornost? Cítí u ná úspory, to mladí většinou vůbec nemají, spíš dluhy.
Hana Práglová
Mí nejbližší předkové nežili ve středovėku..Babička byla ročník 1901.Vychovala mne,za což jsem jí dodnes velice vdėčna.Zemřela v 94letech na "zanedbanou lékařskou péči"".Je to smutné,ale je to tak.Vždy jsme s3 starali jeden o druhého...dnes je to trošku???jinak..m
Jana Šenbergerová
Nestěžuji si, ale ještě není všem dnům konec.