Blanka Říhová: Věda je detektivka
Vědkyně Blanka Říhová. FOTO: Česká televize

Blanka Říhová: Věda je detektivka

30. 5. 2018

Její životopis má pět stránek. Je psán malými písmenky, a to prý v něm některé věci ještě chybějí. Jedné z nejslavnějších českých vědkyň a bývalé šéfce Mikrobiologického ústavu Akademie věd je 75 let, srší energií a je ráda, že může pomáhat mladým vědcům.

S oblibou říkáte, že věda je detektivka. A prý zrovna filmová detektivka vás přivedla k tomuto oboru...
Bylo mi dvanáct let, s rodiči jsem koukala na televizi, kde dávali detektivku o výzkumu nějaké látky, kterou jsme chtěli zničit západního imperialistu. Prostředí laboratoře mě uchvátilo, přišlo mi tak napínavé a úžasné, že jsem se rozhodla věnovat se vědě. Dodnes si pamatuji herce Vladimíra Ráže v bílém plášti v laboratoři. Postupně mi rodiče dávali populární vědecké knížky, které mám dodnes v knihovně a občas si jimi zalistuji. Například kniha Paula Kruifa - Bojovníci se smrtí - popisuje obětavou a úspěšnou práci lékařů. Další knihy byly Lovci mikrobů a Sám proti šílenství. Jsou to krásně napsané knížky, které se čtou jedním dechem. Z gymnázia jsem proto šla na Přírodovědeckou fakultu studovat mikrobiologii. Nastoupila jsem do Mikrobiologického ústavu a představovala si, že budu pracovat od osmi do čtyř hodin. Jenže tady se zůstávalo i po večerech. Protože jsem byla čerstvě vdaná, manžel chtěl, abych byla více s ním, a ne tady. Tak to skončilo tím, že jsem se rozvedla a vzala si svého školitele a šéfa. Což je vlastně taková běžná červená knihovna. Čekali jsme, až obhájím aspiranturu, to se stalo 2. prosince 1969 a na konci ledna jsme se vzali.

Jací jsou dnešní mladí vědci a vědkyně?
Jsou super, moc chytří a zapálení pro věc. Kdo se jednou rozhodne, že půjde dělat vědu, je jasné, že ho to zajímá a baví. Překvapuje mě také, kolik se ve vědě pohybuje pěkných děvčat.

Mají se dnes vědci lépe oproti vašim začátkům?
Pořád to není nic moc. Není to dobře placená práce, pracujeme ve skromnějších podmínkách ve srovnání s privátním sektorem. Podmínky jsou o něco lepší, než bývaly, ale když se soukromá firma rozhodne nabídnout práci někomu od nás z Mikrobiologického ústavu, dokáže mu dát nesrovnatelně lepší podmínky a spoustu benefitů. Vědecká práce není pořád dostatečně oceněná. Stejné je to i ve zdravotnictví nebo ve školství.

Mohla byste vypíchnout jednu konkrétní věc, která vývoj ve vašem oboru velmi urychlila?
Před deseti patnácti lety jsme udělali jeden významný poznatek, kterému se od té doby věnujeme. Zjistili jsme, že když se myši léčí námi vyvíjeným typem polymerních léčiv, nepoškozuje se jejich imunitní systém. Což by jinak bylo logické, protože užívá cytostatika, která zabíjejí rychle se dělící buňky. Ukázalo se, že tento způsob navázání na polymerní nosič, podání, cirkulace a akumulace léčiva v nádoru stimuluje během léčby imunitní odpověď. Ta pak významně podporuje celou terapii. Zabíjí se tedy především nádor, ale ne ostatní buňky. Nádorové buňky přitom umírají způsobem, který stimuluje imunitní systém. Je to možná složité na pochopení, ale ne tak neočekávané. Léčba polymerními cytostatiky se skládá z cytotoxické léčby a z té imunomodulační/imunostimulační. To co nezabije cytostatikum zabije imunitní systém tím, že rozpoznává nádorové buňky jako cizí a nebezpečné. Kombinací cytotoxické a imunomodulační léčby dosahujeme velmi dobrých výsledků.

Přibývá alergiků a onkologických onemocnění. Nebojíte se, kam až to může zajít?
Alergií přibývá, jak přibývá nových chemikálií a imunitní systém na to nestíhá reagovat, velkou roli také hraje měnící se životní prostředí. Vinu také vidím v procesu, kterému se před dvaceti lety začalo říkat hygienická hypotéza: když se miminka moc drhnou, mydlí, odebíráte jim přirozenou stimulaci imunitního systému. Někteří z kolegů to na začátku brali jako hloupou myšlenku, ale dnes s tím všichni souhlasí.

A co nádorová onemocnění?
U nádorů je na vině i zvyšující se věk. Vždyť průměrný věk býval 35 let, později 40, pak 50 let. Dnes nás nepřekvapí, že je někomu devadesát let. Onkologická onemocnění také souvisí se stresem, kterého je dnes kolem nás hodně. Je to jeden ze spouštěcích mechanizmů. Optimistická nálada samotného pacienta a dobře naladění příbuzní to je kolem padesáti procent úspěchu. Člověk by měl mít chuť překonávat problémy. Nedávno jsem se potkala s manželkou Otty Wichterleho. Letos ji bude 101 let. Je to dáma, se kterou se dá hovořit o čemkoliv, nemá ani brýle na čtení, je velmi štíhlá, přišla krásně upravená, výborně se pohybuje, než jsem se zvedla, že jí pomůžu, už měla jídlo vybrané. A ráda mlsá.

Jaký je váš recept na zdravý život? Co nosíte „zdravého“ vnoučatům?
Ráda čtu, koukám na televizi, mám oblíbený pořad Kde domov můj. Chodím na koncerty, do divadla, na kávu s kamarádkami, snažím se mít dobrou náladu, stýkám se se svou rodinou. Za malými vnoučaty jezdím každé pondělí, za velkými každé úterý. Mám zahradu velkou 6000 m2 a aktivně se po ní pohybuji. Mám tam záhony hlavně proto, abych kolem ředkviček a rajčat mohla běhat. Pleju je, zalévám, jinak se bojím, že bych si hned sedla k počítači. Miluji ovoce a piju hodně mléka, vypiju i tři litry za týden, jím tvaroh a jogurty. Celá rodina dbáme na pohyb. Děti s vnoučaty jezdí na kole a běhají.

Nebojíte se chemie v potravinách?
S chemií v dnešních potravinách už nikdo nic neudělá. S tím se musíme smířit a brát to jako součást našeho moderního života. Nemůžeme si s tím zatěžovat hlavu, nic jiného nemáme.

Jako novinářka miluji pocit, když mám všechny materiály posbírané a mohu napsat článek. Znáte ten pocit?
Znám velmi dobře. Bílý plášť mám sice stále ve skříni, ale do laboratoře už chodím výjimečně. Poslední pokusy jsem dělala po „sametové revoluci“ a bylo to v USA, kam jsem jezdila na pozvání profesora a chemika Jindřicha Kopečka. Vedla jsem jeho studenty při biologických pokusech. Myslím, že dnes by mě nenechali pustit v laboratoři ani centrifugu, abych jim ji nerozbila. Moje práce je nyní počítač, hodnocení stovek projektů pro M inisterstvo školství, GAČR a pro Akademii věd. Ty si vytisknu a pročítám, často si je vozím s sebou na chatu. Je to velká odpovědnost vybrat a rozhodnout správně. Mladých lidí je bohužel více než peněz a opravdu se velmi odpovědně snažím, aby to dostali ti správní. Já bych jim to ale dala všem. Když tohle dělám, dávám mladším kolegům prostor aby měli víc času na čtení vědecké literatury. Proto také v ústavu pořád zůstávám.

Co myslíte, bude v budoucnu možné podporovat privátní financování vědy?
Podmínkou je, aby se našli podnikatelé, kteří by byli dostatečně velkorysí, aby dali peníze na projekt, o kterém si nebudou jistí, že jim vydělá peníze. My nejsme výdělečná fotovoltaická elektrárna. Primární úkol teoretické vědy je poznávat přírodní zákony. Když se z toho vyvine něco, co se dá potom použít v praxi, je to mimořádné, ale ne obvyklé. Všichni znají příběh profesora Holého (český chemik a objevitel řady antivirotik využívaných při léčbě HIV/AIDS, hepatitidy typu B či oparů – pozn. red.), který cíleně pozměňoval molekuly deoxyribonukleové kyseliny, pro pochopení její funkce. Vznik léčiva byl zpočátku souhrou jeho geniálních myšlenek a rozhodnutí tyto pozměněné molekuly testovat jako léčiva. On i jeho pracoviště, Ústav organické chemie a biochemie AVČR, získali od farmaceutického koncernu velkorysou finanční podporu. Ale takhle jednoduché to vždy není. Třeba i dlouhodobé pokusy, které vypadají nadějně, v posledních fázích ukazují, že to nepůjde. Stává se například, že to co se podaří vyrobit v laboratoři a je toho několik gramů, nelze udělat v technicky čisté podobě, nelze toho vyrobit několik kilo nebo dokonce tun.

Co by měl mít shůry dán vědec?
Pracovitost, nehamižnost, dostatek energie, zvídavost.

A co trpělivost?
Ta je také důležitá, ale v mém případě to bohužel neplatí. Já jsem pouze cíleně trpělivá – v situacích, kde musím být trpělivá, si poručím. Obecně trpělivá ale rozhodně nejsem.

 

Kdo je Blanka Říhová
Jen samotné jméno vzbuzuje úctu: prof. RNDr. Blanka Říhová, DrSc. Stejně jako samotná paní profesorka, když se posadíte proti ní v kanceláři Mikrobilogického ústavu, který několik let vedla a dodnes zde pracuje. Je jí 75 let a překypuje energií. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obory imunologie a mikrobiologie. Svou práci zasvětila výzkumu směrovaných léčiv v rámci terapie nádorových onemocnění. Získala řadu ocenění: například Stříbrnou pamětní medaili Senátu (2012), Medaile Učené společnosti České republiky (2013), ocenění Česká hlava, Cena Invence za Polymerní léčiva s cytostatickými a imunomodulačními účinky. Působila také v USA. Je matkou dvou dcer a čtyřnásobnou babičkou.

rozhovor věda
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.